Tresty nepomůžou, na něco si každý člověk musí přijít sám
Publikováno: 13. 5. 2016 Doba čtení: 10 minut
Marek právě dokončuje obchodní akademii a přemýšlí o tom, na jakou univerzitu se přihlásit. Vybírá mezi Anglo-americkou vysokou školou a Provozně ekonomickou fakultou České zemědělské univerzity. Čím by se chtěl živit po škole ještě netuší, ale ví, že by rád zůstal u ekonomie, která ho moc baví. Taky by chtěl vyrazit někam na zahraniční stáž. To vše je ale ještě daleko, zatím stále bydlí s rodiči a čtyřmi mladšími bratry v pražských Vysočanech.
Marek patří mezi více než pět set dětí využívajících služeb doučování, které poskytuje organizace Člověk v tísni. Dobrovolnice Andrea mu momentálně nejvíc pomáhá s angličtinou a matematikou. A také s účetnictvím, i když to ji prý nejdřív musel tak trochu naučit on. Sedíme spolu v kavárně Centra Člověka v tísni, která se nachází v bývalé galerii Langhans, a Marek vypráví o tom, jak to celé před čtyřmi lety začalo.
Po škole na brigádu
„Na základní škole jsem neměl žádný velký problém. Nechci se vytahovat, ale do šesté třídy jsem měl samé jedničky a do deváté vyznamenání. Nepříjemnosti přišly až ve chvíli, kdy jsem se hlásil na obchodní akademii. Tam už začalo být učení přeci jen složitější a já přestal stíhat. Zvlášť ve chvíli, kdy jsem dost chyběl,“ začíná své povídání Marek. Jeho rodiče mu s učením pomoci bohužel nedokázali, především proto, že oba mají jen základní vzdělání. Situace se stávala stále vážnější, problémy s učením totiž začali mít i jeho mladší bratři, jejichž putování základní školou neprobíhalo tak hladce jako u Marka.
Dva z nich v tu dobu jezdili na tábory Člověka v tísni, kde se dozvěděli o možnosti doučování. „Probrali jsme to doma a nebylo, co řešit. Od té doby za mnou jednou týdně začala chodit dobrovolnice, která mi pomáhala se vším, co jsem potřeboval dohnat. Navíc bylo fajn, že jsme spolu neřešili jen školu, ale bavili jsme se spolu o všem možném,“ říká Marek.
Lucka to nevzdalaV deváté třídě základní školy měla Lucie velké potíže s matematikou a fyzikou. A protože jí to nebylo jedno, tak neváhala a obrátila se na kladenskou pobočku organizace Člověk v tísni, že by potřebovala s učením pomoct. Rodiče její rozhodnutí podporovali. A vyplatilo se. Lucka vše zvládla a přemýšlela, co dál. Přála si pracovat s dětmi v dětském domově, proto se rozhodla pro obor sociální péče. I zde pokračovala ve spolupráci s dobrovolnicí, avšak i přes to nebyl první rok studia vůbec jednoduchý, Lucka si na středoškolský systém špatně zvykala a přes veškerou podporu měla na vysvědčení několik nedostatečných. Řešila proto, jestli raději nepřestoupit na školu, kde studium nebude tak náročné nebo zda bude ročník opakovat. Rozhodla se, že na škole vytrvá. V dobrovolnici Martině měla velkou oporu a nakonec to společně zvládly. Na trojky. Dnes je Lucce devatenáct a čeká ji maturita.
Situace se na čas zlepšila. Po roce se ale vše opět trochu zadrhlo. Markovi přibývaly absence, horšily se známky. A také doučování skončilo. Ptám se ho na důvody toho, proč se tak dělo. Chvíli mlčí, a tak se mu snažím pomoci. „Byl jsi hloupej? I to se občas člověku stává. Mně třeba každou druhou sobotu,“ snažím se nepovedeným vtipem vše trochu odlehčit. Po chvilce ticha Marek rozhodným hlasem odpovídá: „Ale jo, byl jsem asi i trochu hloupej, ale taky jsem byl v tu dobu dost často nemocný. Navíc jsme na tom tenkrát nebyli doma dobře s penězi, takže jsem někdy musel hned po škole na brigádu, která občas končila až hodně pozdě v noci. Takže se ráno do školy špatně vstávalo.“
Po zhruba půl roce se situace ve škole zhoršila natolik, že si Marek uvědomil, že takhle to dál nepůjde. Rozhodl se pár věcí změnit a mimo jiné se znovu přihlásil na doučování. „Díky tomu jsem potkal Andreu, která mě doučuje doteď. Je skvělá,“ říká Marek.
Na něco si člověk musí přijít sám
Jak spolupráce obvykle probíhá? „Přes týden jí třeba pošlu příklady, které jsme dělali, přijdu k ní a ona umí všechno nazpaměť, ať je to angličtina, matematika, nebo i to účetnictví. To se sice ve škole neučila, ale já jsem jí to trochu vysvětlil a ona už mi pomáhá i s ním. Pořád mi domlouvá, abych na se na nic nevykašlal a nenechával věci na poslední chvíli. Je kamarádská. Když něco neudělám, tak na mě neřve, ale řekne mi: to je tvoje věc a jdeme dělat něco jiného,“ vysvětluje.
Nesvádí to ale potom k tomu, že člověk časem trochu poleví. Přeci jen, jistá přísnost musí být. „To určitě ano, ale ono to není o trestech a křiku. Hlavně záleží na tom konkrétním klukovi nebo holce, co chce, a proč na to doučování chodí. Je samozřejmě úplně něco jiného, když jednou za čas něco zapomenete udělat, anebo když něco neuděláte podesáté, podvacáté. To je pak opravdu něco špatně. Ale tohle si musí uvědomit každý člověk sám, tady jsou tresty zbytečné, ničemu dobrému nepomohou,“ dodává Marek.
Dvojčata jdou do školyDvojčata Anička a Lenka nechodila do školky, jako jejich vrstevníci. Maminka se jim nevěnovala tak, jak jsme zvyklí. Možná nevěděla, jak na to, možná řešila jiné problémy a na takové věci prostě nezbyl čas. Holky se do školy moc těšily, v září hrdě nastoupily do první třídy, ale počáteční nadšení rychle vystřídalo zklamání. Spolužáci byli o moc napřed, ze školky a od maminek znali barvy, čísla, některá písmenka, zvířátka, od malička si vybarvovali a malovali. Anička s Lenkou doma pastelky neměly, ani pexeso, ani moc hraček. Sice se o sebe i o mladší sestru Báru uměly docela dobře postarat, uklidit, pomoct s vařením i zatopit v kamnech (což by jejich vrstevníci sotva zvládli), ale za to se ve škole neznámkuje. Není velkým překvapením, že holky škola přestala bavit, ještě než došlo na úplně první vysvědčení. V prvním pololetí první třídy jednoznačně převažovaly čtyřky. Cítit se někde od začátku jako ten nejhloupější nikoho nepovzbudí, ať už je vám šest nebo dvacet. Zázraky se obvykle nedějí, takže ani s pomocí dobrovolnice se nepovedlo zabránit propadnutí na konci školního roku. Dobrovolnice Eva svého času ale nelitovala. Lenka s Aničkou v ní našly kamarádku i spojence. Eva holkám ukázala, že učení může být i zábava, pomohla s úkoly a jejich maminka měla možnost „okoukat“ jak s holčičkami pracovat.
Ukazuje bratrům, že to jde
Podle Adriany Černé, koordinátorky dobrovolníků v Praze, má Marek pozitivní vliv i na svoje bratry. Je s rodinou pravidelně ve styku a Marek je vlastně jejím tajným pomocníkem. „Markovi moc fandím a držím mu palce, aby mu jedna z jeho vysněných vysokých škol vyšla. Je skvělé, že to dotáhnul až tam, kde dnes je. Ale ještě víc snad oceňuju to, jak působí na své bratry. Vidí na něm, že to jde, že když na sobě budou makat, tak mají šanci dosáhnout v životě toho, co by chtěli a co si předsevzali,“ říká Adriana Černá.
Marek se však přílišné chvále brání: „Já je moc nedoučuju. Kdykoliv se jim snažím něco vysvětlit, tak je to tragédie. Zjistil jsem, že učitelem bych vážně být nemohl. Neumím vysvětlovat. Spíš jim ukážu, jak se něco dělá a hlavně se je snažím motivovat, aby byli poctiví a nic neodflákli a nezanedbali. Dva jsou ještě na základní škole, kde mají výborný výsledky. Takže pokud budou dál pracovat, tak by neměli mít problém. Starší dva už na střední jsou, jeden na gastronomické, druhý se hlásí na veřejnoprávní studia. Ty už také doučují lidé od Člověka v tísni. Co budou chtít dělat dál nevím, ale když jsem si teď zjišťoval různé možnosti stipendií, dost je to zajímalo. Tak uvidíme,“ říká Marek a je vidět, jak mu na bratrech záleží.
On sám už přemýšlí o dospělém životě. Rád by dál v doučování pokračoval, ale uvědomuje si, že už přichází do věku, kdy bezplatné doučování skončí a na případné lekce a kurzy si bude muset vydělat. „S těmi penězi je to vždycky složitější, ale pokud to bude nutné, tak to budu muset nějak vymyslet. Nechci dostávat nic zadarmo. Vždycky jsem si vážil toho, že nám někdo pomáhá, protože naši by to finančně neutáhli. Opravdu jsem moc vděčný za lidi jako je například Andrea, kteří mě a bratrům pomáhají. Zvlášť když si člověk uvědomí, že to dělají ve svém čase a zadarmo. Fascinuje mě to. Já to takhle měl i s fotbalem. Vždycky mi bylo nepříjemné chodit na tréninky a poslouchat, kdy už máma zaplatí příspěvky, když jsem věděl, že na to nemáme. Měli jsme naštěstí opravdu super trenéry, kteří když viděli, že to já ani bratři neflákáme, tak se nám snažili vyjít vstříc. A to mě vždy motivovalo,“ říká Marek.
Sám neví, co by bylo, kdyby tenkrát bratři s nabídkou doučování nepřišli. „V prvním a druhém ročníku by to asi ještě šlo, to jsem vytahoval známky ze trojek na dvojky. Ale od třeťáku, kdy už jsem ve škole dost věcem nerozuměl, by to bylo zřejmě o dost horší. Vlastně nevím, co bych dělal. Nebo třeba ve druháku, kdy jsem dostal Enko z matematiky a měl jsem 14 dní na to se připravit na opravu. Andrea se mnou pracovala každý den. Vlastně nevím, jestli bych ty testy bez její pomoci tenkrát zvládnul. Je vážně skvělá, moc si jí vážím. Není to jen učitelka, je spíš starší kamarádka. Probírám s ní i osobnější věci a doufám, že se budeme vídat i dál, až doučování skončí,“ dodává.
Nejde jen o známky
Markův příběh je výjimečný. „Aspirantů na vysokou školu máme v programu zatím poskrovnu, ale doufáme, že jich bude víc a víc. Většina dětí, které doučujeme, se potýká s potížemi na základní škole a bez podpory dobrovolníka by jejich šance na její úspěšné zvládnutí byly daleko nižší. Často jsou to děti rodičů se základním vzděláním nebo absolventů ZŠ praktické, chybí podpora, zkušenosti, motivace,“ říká Petra Sedláčková, metodička programu Podpora vzdělávání v rodinách, jak zní oficiální název doučování a dodává: „Někdy stačí málo, aby si dítě začalo věřit a jeho ambice se posunuly za horizont ZŠ. Pomáháme často i s výběrem vhodné střední školy, pomáháme rodičům komunikovat se školou, konzultujeme s učiteli.“
Mezinárodní šetření PISA, které je považováno za největší mezinárodní výzkum v oblasti měření výsledků vzdělávání, opakovaně upozorňuje na fakt, že výsledky dětí v českých školách jsou velmi závislé na prostředí, ve kterém vyrůstají. Děti z chudinských čtvrtí nebo děti rodičů, kteří mají jen nízké vzdělání, tak nastupují do školy nepřipraveny, škola jim často nedokáže pomoci, děti selhávají a jsou „odsunuty“ na základní školu praktickou. Přitom zcela zbytečně, protože potenciál mají podobný jako všichni ostatní. Stačí jen trocha podpory.
Pomůžeš mi Honzo?Karlova maminka ukončila své vzdělání již po dokončení zvláštní školy. Dnes se těmto školám říká praktické. Když byla ještě malá holka, chtěla se vyučit cukrářkou, ale doma z toho nebyli nadšení. Místo toho pomáhala s péčí o domácnost a mladší sourozence. V osmnácti letech začala pracovat jako uklízečka v nemocnici, o dva roky později se narodil Kája. Když začal chodit do školy, paní Martina se s ním pravidelně učila, Kája měl jedničky, sem tam nějakou tu dvojku. Pak však přišla třetí třída a s ní angličtina a trochu náročnější matematika. Kájovi se zhoršil prospěch, několikrát neměl domácí úkol, protože s maminkou bohužel nevěděli, co s ním. Naštěstí se našel dobrovolník Honza, který si s úkoly uměl poradit. Dneska chodí Kája do osmé třídy. Díky pomoci dobrovolníka má průměrný prospěch. Těší se, že se vyučí kuchařem a potom by si rád udělal nástavbu. Maminka ho v jeho rozhodnutí podporuje.
Právě doučování patří mezi služby, které potřebnou podporu nabízejí. Organizace Člověk v tísni provozuje dva typy doučování, skupinové a individuální. Rozšířenější je druhá forma, kdy dobrovolníci chodí jednou týdně na dvě hodiny přímo do rodin dětí. Vše probíhá v úzké spolupráci s rodiči, kteří jsou vždy přítomni. „Před začátkem spolupráce podepisujeme s rodinou dokument, ve kterém jsou jasně popsány jak povinnosti dobrovolníka, tak i rodičů. Tou asi nejzásadnější podmínkou je právě nutnost přítomnosti otce či matky, snažíme se totiž pracovat s celou rodinou,“ vysvětluje Petra Sedláčková. Důvodů je několik. Jednak je potřeba, aby byl v bytě klid na učení, což je práce právě pro rodiče, zvlášť ve chvíli, kdy se v domácnosti nacházejí například sourozenci. Především jde však o to, aby byli rodiče vtaženi do všeho, co s doučováním souvisí a aktivně se toho účastnili - například tím, že dohlédnou na plnění zadaných úkolů. Ideální je, když se hodiny přímo účastní a sami se pomalu učí, jak s dítětem pracovat, co všechno kontrolovat atd. „Tak jako v jiných službách, i v rámci doučování vlastně chceme jediné: aby byli dítě a jeho rodiče v budoucnu schopni vše zvládat sami, bez naší pomoci,“ dodává Petra Sedláčková.
A jaké jsou tedy výsledky, kterých pomocí doučování pracovníci Člověka v tísni dosahují? „Ten nejpozitivnější efekt nastává v rámci celkového vnímání školy a učení jako takového. Z něčeho, co přinášelo do života pouze problémy, se stává místo, kde se dítě může začít cítit dobře. Není mu již neustále vyčítáno, že nemá úkoly či se něco nenaučilo. Naopak, zažívá úspěch. Sami učitelé nám říkají, že děti jsou při vyučování čím dál tím víc aktivnější, samy se hlásí, nebojí se odpovídat. A také se snižují jejich absence. Lepší se i prospěch, ale velmi pozvolna. Navíc to není to, co by nás zajímalo nejvíce. Důležité je, že děti neberou školu jako nepřítele, ale jako něco, kam se lze i těšit,“ uzavírá Petra Sedláčková.
