Aktivismus z vozíku – Rozhovor s tádžickou bojovnicí za práva žen s postižením

Co vás přivedlo na myšlenku hájit práva žen s postižením?

Už je to skoro 20 let, měla jsem vlastní ateliér a o pauzách mezi prací jsem z okna pozorovala kolemjdoucí. Když kolem někdy procházely děti nebo mladé dívky s postižením, vyskakovala mi v hlavě myšlenka: „Jaká je čeká budoucnost? Kdo je doma naučí sebeobsluze? Dokážou si zvolit povolání? a podobně.“ Po nějaké době jsem otevřela bezplatné kurzy střihu a šití pro dívky s tělesným postižením. A tehdy se začala rodit naše organizace.

Jakým hlavní problémům musí ženy s postižením v Tádžikistánu čelit?

Ty problémy se vzájemně překrývají. Málo vstřícné postoje k ženám s postižením brání rozšíření přístupného prostředí, které by otevíralo příležitosti ve vzdělávání či v zaměstnávání a tím vytvářelo podmínky pro jejich finanční nezávislost, respektive začlenění do veřejného života.

Na jaké překážky narážíte, když poskytujete podporu a pomoc ženám v nouzi?

Tou nejobtížnější věcí je změnit myšlení samotných dívek a žen s postižením, aby připustily možnost aktivního života a nezávislosti. Život v závislosti bohužel zužuje představy o světě a jeho možnostech.

Kterými aktivitami mohou neziskovky ženám s postižením nejlépe a dlouhodobě pomoct?

Nejlepší cestou jsou projekty zaměřené na rozvoj podnikatelských kompetencí, zlepšení finančního gramotnosti žen s postižením a nácvik dovedností pro samostatný život. Tyto faktory můžou naši cílovou skupinu vyvést ze bludného kruhu diskriminace žena – postižená – práce neschopná – chudá – násilí – žena. Žena totiž potřebuje uvěřit v sebe samu a svou vlastní sílu, mít svůj cíl a vytyčit si plán činností, jak toho cíle dosáhnout. Když se jí pak podaří docílit toho, co chtěla, promění se ze zranitelné ženy v ženu, která drží svůj život ve vlastních rukou.
Co se týče neziskových organizací, v první řadě je zásadní, aby byly aktivní a prosazovaly legitimní cíle, kvůli kterým vznikly. Jsou jako krevní oběh, který udržuje zdraví v celém těle. Pro aktivisty na poli lidských práv je pak strašně důležité, aby věděli, že se od nich v obtížné situaci dočkají podpory, že jejich práce je důležitá a potřebná. 

Zrovna vy sama jste – pokud vím – čekala na podporu docela dlouho ...

Vlastně ano. V minulosti jsem žádala organizace, které podporují lidskoprávní aktivisty, o grant na nákup elektrického vozíku. Na svém starém vozíku se totiž pohybuju už jen s obtížemi. Bohužel jsem dlouho dostávala samé zamítavé reakce, psali mi, že je to spousta peněz (je to opravdu obrovská částka). Mnohem častěji mi však odpovídali, že absenci kompenzační pomůcky nevyhodnotili jako kritickou situaci a že kvůli tomu nejsem v ohrožení života. I když bez vozíku v přímém ohrožení života snad opravdu nejste, může zemřít vaše odhodlání, aktivita a výsledky. Organizace IPHR tehdy přišla s nápadem spustit fundraisingovou kampaň a vybrat potřebnou sumu po částech od více organizací, které se věnují podpoře lidských práv. Na mém příkladu vidíte, jak několik organizací – Člověk v tísni, IPHR, Norský helsinský výbor, Frontline Defenders a Polský helsinský výbor – dokázalo v krátkém čase spojit síly. Mají skvěle nastavenou komunikaci s příjemcem a koordinovaně a pružně spolupracují. A sláva!!! 4. září mi nový vozík přivezli. Jsem moc ráda, že se všechno povedlo, chtěla bych při této příležitosti upřímně poděkovat pracovníkům všech těchto organizací za pomoc s nákupem mé kompenzační pomůcky.

Existuje něco, čeho byste chtěla v budoucnu dosáhnout?

V budoucnu chci pracovat v mezinárodním prostředí jako expertka na úpravy prostředí s ohledem na potřeby osob s omezenou schopností pohybu a orientace. Samozřejmě bych se chtěla dále věnovat také otázkám podpory žen. Účastním se vzdělávacího kurzu, kde se učíme vytvářet krátká a informačně nabitá videa o sociálních problémech, příbězích našich úspěšných klientů atd. Tyto dovednosti v budoucnu ve své práci určitě zúročím.

Slyšela jsem, že díky vám jsou už dva hotely bezbariérové. Můžete nám o tom prozradit trochu víc?

Vlastně to vůbec nejsou hotely (smích). V prvním případě jde o sanatorium a ve druhém případě o místní úřad. Každoročně pořádáme v lázních Bachoriston naše kurzy leadershipu, sebehodnocení a byznys managementu. V roce 2017 tam na naši žádost vyrobili dvě rampy – jednu u vchodu do ubytovací části a druhou u vchodu do konferenčního sálu.

V roce 2018 se v rámci společného projektu spousty organizací z mnoha měst a regionů Tádžické republiky uskutečnila autojízda na podporu ratifikace Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Pod dojmem autojízdy nechalo město Konibodom vyrobit podle našich nákresů nájezd do budovy městského úřadu. 

Čemu byste se věnovala, kdybyste nebyla aktivistkou hájící práva osob s postižením?

V srdci jsem ekoložka! Přála bych si, abychom měli systém třídění a recyklace odpadu. Nosím si na nákup vlastní tašku, abych si nemusela brát igelitky. Aktivně se podílím na činnosti útulku pro opuštěná zvířata, vybíráme peníze na krmení a veterinární péči, hledáme pro ně nový domov.

Jste velmi veselá, silná, aktivní a odvážná žena. Co vám pomáhá udržet si motivaci a dobrou náladu?

To je pro mě těžká otázka. Nepovažuji se za silnou. Nedaří se mi produktivně využívat svůj čas. Neumím vstávat brzy ráno, je to pro mě mega-stres (smích). Snadno se nechám unést nebo rozptýlit něčím zajímavým. Hrozně těžce prožívám zklamání, a tím pádem mám velmi vysoká očekávání od ostatních (smích). Motivuje mě, když po dlouhé a náročné práci jde některá z našich klientek studovat vysokou školu, otevře si vlastní kosmetický salon nebo se vdá, porodí dítě... Není lepší motivace než vidět výsledky své práce.

O čem jste snila jako dítě?

Bože! Jako dítě jsem chtěla, aby v našem domě žilo 18 koček. Nevím, proč právě 18 (smích).

Co byste chtěla vzkázat čtenářům tohoto rozhovoru?

Milí čtenáři! Pokud si plánujete pořídit domácího mazlíčka, vezměte si ho prosím z útulku. Bude to vážně super (smích).