Inkluzivní výukový prostor pro všechny
Publikováno: 22. 11. 2019 Doba čtení: 5 minut
Pro každé dítě, které ztratilo domov a musí bydlet ve stanu, není snadné plnit školní docházku. Šestiletý Azzam ze Sýrie se ale učit chce.
„Chodím do školy tady v táboře,” řekl nám. „Učím se číst a počítat. Školu mám moc rád.”
Jeho odhodlání je mimořádné i proto, že školu navštěvuje navzdory tomu, že je upoután na invalidní vozík. Azzamova mícha byla poškozena během útoku na jeho vesnici. Chlapcův otec byl při útoku zabit a v panice, která následovala, vrazilo do Azzama auto. Po úrazu zůstal Azzam v dolní části těla ochrnutý.
„Azzamovi byly v té době tři roky,” vysvětluje jeho strýc. Ostatní členové rodiny po útoku uprchli do sousední vesnice, která ovšem byla brzy také bombardována, a tak nakonec přišli sem do tábora. Zranění změnilo Azzamovi život a mělo dopad na jeho schopnost vykonávat i jednoduché a jinak běžné úkony. „Nemůže chodit ani se sám obsloužit, někdo mu musí při těchto každodenních činnostech pomáhat,” řekl nám jeho strýc.
Navzdory svému tělesnému znevýhodnění začal Azzam chodit do nově otevřeného centra sebevzdělávání v syrském táboře. Toto centrum je jedním z celkových šestnácti, které letos Člověk v tísni zřídil spolu s UNICEF a za podpory Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Děti se učí matematiku, arabštinu, angličtinu a přírodopis a dostávají zdarma výukové materiály, aby se mohly učit i doma.
Tato centra také pomáhají pokračovat v práci mnoha vysídleným učitelům. Jedním z nich je Hussein – více než před rokem musel kvůli válce opustit svůj domov a uprchnout. Říká, že když se svou rodinou přišel sem do tábora, „chvíli nám trvalo si tu zvyknout a usadit se.” Možnost vyučovat v centru poskytla Husseinovi velmi důležitý pocit, že jeho život zde má smysl a jak sám říká, je to pro něj příležitost pomoci studentům vyrovnat se s tím, co zažili a „posunout se dál.”
„Znalosti se stanou jeho zbraní ”
Hussein říká, že Azzamovi to jde ve škole dobře. Podle něj je to hlavně díky podpoře rodiny i učitelů. „Motivace a zájem jeho rodiny strašně pomohly. Všichni tito lidé umožnili Azzamovi učit se a my jejich nadšení velmi oceňujeme.”
Většina zdejších dětí má za sebou dlouhodobé přerušení školní docházky, ale centrum jim umožnilo opět se k učení vrátit. Hussein si navíc všiml, že prostředí tábora, které svedlo dohromady rodiny pocházející z různých poměrů, má za následek i obrovské zlepšení v chování dětí.
„Je to jediné vzdělávací středisko v okolí, které poskytuje vzdělání vysídleným dětem,” vysvětluje Ahmed, ředitel centra, kde se učí Azzam a dalších 300 studentů. „Nejbližší škola je od tábora vzdálená nejméně tři kilometry.”
Pohybovat se po táboře na vozíčku není pro Azzama snadné a právě na to zaměstnanci centra upozornili ostatní děti. „V poslední době začaly soutěžit, kdo Azzamovi pomůže a doprovodí ho na vyučování a zpět!” řekl nám Ahmed. „Snažili jsme se jim vysvětlit, že dítě na vozíčku je něco, s čím se běžně setkáváme, obzvlášť během války.”
Ahmed věří, že vzdělání je důležité pro všechny děti, ale pro Azzama asi přece jen mnohem víc. „Znalosti a vědomosti, které získá, se v budoucnu stanou jeho zbraní.”
„Moji kamarádi mi pomáhají dostat se do školy”
Kromě arabštiny, angličtiny, matematiky a přírodopisu nabízí centrum sebevzdělávání také psychosociální podporu od vyškolených facilitátorů. Většina dětí totiž zažila nesmírně traumatizující chvíle a i nadále se vyrovnává s nelehkou situací života v táboře daleko od domova.
Jedním takovým příkladem je jedenáctiletý Bashar. Hrál si doma ve vesnici, když najednou přišel útok. Do chodidla se mu vrazila kovová tyč a on skončil v nemocnici.
Ze strachu o život odešla brzy poté Basharova rodina do jiné vesnice, ale ta se také stala terčem útoku. Než se rodina usadila v tomto táboře, Bashar přišel o velkou část školní výuky. Rozřazovací test ukázal, že tento jedenáctiletý chlapec má znalosti dítěte ve druhé třídě.
Bashar bydlí nedaleko vzdělávacího střediska, ale zdolat i tento krátký úsek je pro něj obtížné. To ho ovšem od studia neodradilo. „Moji kamarádi mi každý den pomáhají dostat se do školy,” říká.
Navzdory své lásce k fotbalu musí být Bashar kvůli svému zranění opatrný i při sportu. „Ostatní děti mě třeba pozvou, ať si s nimi zahraju, ale já nemůžu, abych si při hře něco neudělal se svou nemocnou nohou.“
„Vzdělání je vzduch, který dýcháme ”
Před válkou byla 41 letá Fayzeh učitelkou ve městě Deir Ez Zor. I ona potom ale musela utéct před násilnostmi konfliktu. „Válka změnila všechno,” řekla nám. Fayzeh zaznamenala různé dopady konfliktu na psychiku dětí, jako je sklíčenost, bázlivost, agresivita, nebo roztržitost a stáhnutí se do sebe. „Mnoho dětí ztratilo své příbuzné. Spousta jich přišla o jednoho či oba rodiče, bratra, sestru nebo jinou milovanou osobu.”
Aby těmto dětem mohla pomoci, přihlásila se Fayzeh na pozici facilitátora poskytujícího psychosociální podporu v centru. Fayzeh je přesvědčená, že vzdělání „je jako vzduch, který dýcháme… Negramotná společnost je jako nemocné a slabé tělo a nemá pilíře, které by ji podpíraly.”
Povzbuzující je, že chování dětí v centru se znatelně zlepšilo. Zpočátku bylo pro některé děti těžké klidně sedět a soustředit se nebo se schválně předváděly. "Nyní žáci spolupracují, pozorně naslouchají učitelům a správně reagují,“ říká Fayzeh a dodává, že se snížily i projevy agresivity.
„Láska ke vzdělání ho žene vpřed ”
Fayzeh se zaměřila hlavně na jednoho studenta - Bashara. I když ujít vzdálenost do školy a zpět pro Bashara není snadné, Fayzeh říká: „Jeho láska ke škole a vzdělání ho pohání vpřed, pomáhá mu snést bolest a utrpení a dává mu sílu pokračovat v učení.”
Bashar má jeden konkrétní sen, který se zrodil díky těžkostem, které zažil. „Až vyrostu, chtěl bych se stát lékařem,” řekl nám. „Když bude někdo nemocný, dám mu léky a sirup, aby se uzdravil.”
Od roku 2012 pomáhá Člověk v tísni opravit a znovu otevřít školy pro zranitelné děti v Sýrii, které musely přerušit školní docházku. Naši současnou práci zaměřenou na centra sebevzdělávání v uprchlických táborech financuje UNICEF a Ministerstvo zahraničních věcí České republiky.
