Antikomunismus by měl být základní výbavou všech demokratů, říká Karel Strachota, ředitel Jednoho světa na školách 

Proč jste se v roce 2005 rozhodl založit Příběhy bezpráví? 

V té době již několik let běžel vzdělávací program Jeden svět na školách. Nejprve středním a následně i základním školám jsme začali nabízet dokumentární filmy, spolu s doprovodnými didaktickými a informačními materiály k různým tématům, např. k válečným oblastem, nejchudším zemím světa, sociálním tématům a dalším. Byli jsme v poměrně intenzivním kontaktu se školním prostředím, a tak jsme mohli zblízka vidět, jak nedostatečná je výuka moderních československých dějin. Sestavili jsme proto první tematickou sadu filmů a metodických materiálů, začali vydávat publikace a pořádat školení pro vyučující.  

Jak se naše společnost v té době vyrovnávala s komunistickou minulostí? 

Řekl bych, že velmi problematicky, vzhledem k tomu, jak hluboce ji komunismus zdestruoval. Na jedné straně proběhly po listopadu 1989 rehabilitace a restituce a byl přijat zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, na druhé straně až na pár výjimek nedošlo k odsouzení viníků, a to ani v rovině symbolických trestů. 

Když vznikly Příběhy bezpráví, platil už roky lustrační zákon, nicméně lidé, kteří byli dříve spjatí s komunistickým aparátem, výrazně ovlivňovali dění v zemi, v ČR také působila vlivná komunistická strana. Osobní odpovědnost jednotlivců za komunistické zločiny byla zlehčována, za to se hodně mluvilo o potřebě udělat tzv. tlustou čáru za minulostí. Dá se říct, že podstatná část české společnosti systematicky pracovala na tom, aby byly nepříjemné věci z nedávné minulosti vytěsněny z kolektivní paměti. 

Jak byly první ohlasy na vznik Příběhů bezpráví? 

Vyčítají nám antikomunismus a údajné pravicové opovržení vším komunistickým i socialistickým, koneckonců dodnes používají termín „primitivní antikomunismus“. Antikomunismus ale není pravicový ani levicový – je to termín označující odmítání komunistické ideologie a politické praxe. Příběhy bezpráví jsou tedy antikomunistický projekt. Takový postoj považujeme za stejně důležitý jako třeba antinacismus či antirasismus. To vše by mělo patřit k základní výbavě demokratů.    

A dokážete tedy na minulost nahlížet objektivně? 

Vykládat minulost „objektivně“ a „nestranně“ lze jen v tom smyslu, že člověk, ať už je historik, novinář, či učitel, vědomě nelže a nezkresluje pravdu a neskrývá svá hodnotící měřítka – nikoli tím, že předstírá, že žádná měřítka a žádný názor nemá. Nejsme „nestranní“, protože se při pohledu na minulost držíme nadčasových morálních hodnot, rozlišujeme mezi dobrým a zlým, mezi postoji zásadovými a kolaborantskými, opatrnickými a statečnými. Přitom zohledňujeme dobový kontext a ověřitelná fakta.  

Je nyní situace s výukou moderních dějin lepší ve srovnání s lety, kdy Příběhy bezpráví vznikly?

Na základních a středních školách je možné najít spoustu vyučujících, kteří dějinám 20. století věnují ve výuce velký prostor. Mají k dispozici rozsáhlou nabídku kvalitních materiálů a aktivit. Příběhy bezpráví už zdaleka nejsou jediným vzdělávacím projektem zaměřeným na československé dějiny. Přibyla spousta dalších, neziskový sektor a celá občanská společnost v tomto směru zafungovaly výborně. Těší nás, že řada našich počinů inspirovala ostatní projekty zaměřené na nedávnou minulost. Ale ani dnes není v tomto směru vše ideální. 

A vzhledem k tomu, že zapojení do projektů neziskových organizací je dobrovolné, může jen těžko dojít ke změně, pokud výuku soudobých dějin nebude prosazovat stát a jeho relevantní instituce.

Dlouhodobou výzvou je také příprava budoucích pedagogů, i tady je prostor pro zlepšení. Výše uvedené problémy mají společného jmenovatele – stále bohužel platí, že schází dostatečný celospolečenský zájem, který by politiky podněcoval k tomu, aby se tématem více zabývali. Také je u nás řada populistických politiků, jimž nedostatečné povědomí o dějinách 20. století vyhovuje. Mohou pak sami minulost účelově ohýbat a využívat malou znalost při lovu voličů. Učebnicovým příkladem demagogického zacházení s minulostí je pak používání termínu „nová totalita“ pro současnost.

A jak je to se zájmem samotných studentů? Chtějí se o období socialismu dozvídat více?

I když poměrně často zaznívá, že mladé lidi historie, zejména ta nedávná, nezajímá, naše zkušenosti i realizované výzkumy nic takového nepotvrzují. Většina mladých lidí říká, že se chce o té době dozvědět víc. Pro seznamování žáků a studentů s nedávnou minulostí je ale nutné hledat vhodnou formu. Nekritické retro pořady a seriály, které ji nahlížejí optikou růžových brýlí, za takovou formu nepovažuji. Mnohem vhodnější jsou dobře udělané dokumentární filmy. V Příbězích bezpráví jsme se proto rozhodli pro vlastní produkci filmů, protože jsme chtěli mladým lidem přiblížit určité aspekty a témata komunistického režimu, která ale nebyla do té doby zpracovaná v pro ni vhodné formě. K většině z nich jsem psal námět, scénář a také je režíroval. Mám radost, že jsou to výrazně nejpřehrávanější filmy z našeho portálu. Jistě je to způsobené tím, že již od začátku tvorby každého filmu mám stále na paměti, komu jsou určené. Primárně cílíme na náctileté a tomu je přizpůsobena forma vyprávění.  

Co byly při zpětném pohledu na dvacetiletou existenci Příběhů bezpráví jejich zásadní milníky?

Na prvním místě musím jmenovat Měsíc Příběhů bezpráví (dříve nazývaný Měsíc filmu na školách). Je to spíše než milník náš pilíř. Každoročně v listopadu na stovkách škol probíhají projekce filmů a následné debaty s pamětníky, vězni komunistického režimu, příslušníky perzekvovaných rodin, filmaři a historiky. Takových setkání proběhlo přes deset a půl tisíce a zúčastnilo se jich na půl milionu žáků základních a středních škol. 

Od roku 2009 také udělujeme Cenu Příběhů bezpráví, která je výjimečná tím, že o laureátech rozhoduje studentská porota. Za přelomové a v té době unikátní lze určitě považovat zahájení projektu. Z místa, kde žijeme. Běží kontinuálně od roku 2011 a je to příklad badatelského poznávání historie. Skupiny žáků základních a středních škol pátrají ve svém okolí po zapomenutých příbězích, pracují s naší podporou a pod vedením jednoho pedagoga. Navštěvují pamětníky, hledají dobové materiály, chodí do archivů. Na konci jejich práce je zpracovaný konkrétní příběh formou, kterou si vyberou. Může to být krátký film, výstava či publikace, vše spojené s prezentací pro širší veřejnost.

Zlomovým momentem bylo spuštění portálu JSNS.CZ, na kterém mají vyučující přes 100 audiovizuálních lekcí vhodných k výuce moderních československých dějin a přes 300 lekcí k dalším tématům k dispozici online a zdarma. Každý pracovní den pustí stovky vyučujících z tohoto portálu žákům ve třídě vybraný film a zároveň si z připravených lekcí stáhnou vhodné materiály, například popis doporučené aktivity do výuky, dobové či archivní materiály, pracovní listy, kvízy a další. Tento listopad jsme dosáhli 1 milionu přehrání filmů a videí, což ale ve skutečnosti znamená násobně více diváků, protože nejčastěji vyučující promítají pro celou třídu.

Jaké jsou plány Příběhů bezpráví do dalších let?

Především se budeme ještě více věnovat práci s vyučujícími. Chceme jim pomoci získat potřebné dovednosti a znalosti, aby mohli svým žákům moderní dějiny zprostředkovávat atraktivním a funkčním způsobem. Aby si osvojili interaktivní metody výuky a rovněž postupy práce s historickými prameny a dalšími informačními zdroji, aby dokázali žáky motivovat a vést při postupném skládání mozaiky minulosti. V posledních letech prioritně cílíme naše aktivity na střední odborné školy a odborná učiliště a v tom budeme pokračovat. Jak už jsem zmiňoval, zlepšení vzdělávání na těchto školách je velká výzva, nesnadná, ale zároveň velmi potřebná.