Bylo to poprvé, co jsem viděla tátu plakat, vzpomíná Svitlana téměř rok po rozloučení na Ukrajině
Publikováno: 18. 2. 2023 Doba čtení: 4 minuty
Jmenuji se Svitlana Protasová. Mám syna Artema, kterému je sedm let. Žili jsme spolu na Ukrajině, v krásném slunném městě Oděsa u Černého moře. Jsem právnička. Pracovala jsem jako vedoucí právního oddělení a svou práci jsem měla moc ráda. Nyní žijeme v Česku a já pracuji v Člověku v tísni.
Toto je příběh o mém životě - příběh o tom, jak se jednoho zimního rána změnil na „před“ a „po“.
Před...
Tři měsíce před vypuknutím války jsme se se synem nastěhovali do krásného nového bytu, kde jsme měli žít šťastně až do smrti. Artem chodil do školky, já do práce. Po večerech jsme rádi sedávali na zahradě - syn si hrál s dětmi ze sousedství a já si povídala s kamarádkami u kávy. Jednoho zimního rána však do našeho šťastného života vtrhly výbuchy a slovo „válka“. Bylo to nepochopitelné.
...a po...
Toho rána, 24. února 2022, náš předchozí život skončil.
S Artemem jsme okamžitě odjeli k rodičům na venkov, noci jsme proseděli ve sklepě a donekonečna poslouchali zprávy a sirény. Po výbuchu poblíž vesnice, který otřásl naším domem, mě otec donutil nasednout do auta a odjet.
Cesta
Tak začala naše cesta.
Cestovali jsme s manželkou mého bratra a dvouletým synovcem. V Moldavsku jsme se zastavili v městečku Taraclia. Setkali jsme se tam s úžasnými lidmi, kteří nám pomohli přežít první dny plné nepochopení, úzkosti, zoufalství a strachu. Čekala jsem na „to pondělí“, aby tahle noční můra skončila a my se mohli vrátit domů. Týden dávno uplynul, ale situace na Ukrajině se s rozsahem tragédie jen komplikovala a stávala se ještě děsivější.
Na Facebooku jsem našla lidi, kteří nám nabídli pomoc v Česku. Rozhodly jsem se s našimi dětmi vydat do neznáma. To byl začátek nové cesty za klidným životem v Příbrami. Setkali jsme se tu se dvěma úžasnými rodinami. Jsou to neuvěřitelní lidé. Zahřáli a uklidnili naše srdce. Umožnili nám a našim dětem žít v míru. Poskytli nám svůj byt a během čtyř dnů ho vybavili veškerým potřebným nábytkem, spotřebiči, nádobím a vším, co jsme potřebovali.
Nový život
Tak jsme tu začali žít.
Jednoho rána jsem se rozhodla, že dál už to takhle nejde, že je čas dělat něco užitečného. V Příbrami jsem začala pracovat v adaptační skupině pro ukrajinské děti. Zpočátku bylo velmi těžké dívat se jim do očí, mnohé byly plné strachu, nechuti a nepochopení. Bylo za tím mnoho příběhů, ze kterých mrazilo... Tehdy jsem si uvědomila, že jim chci co nejvíce pomoci to změnit, napravit... A že to bude moje pomoc Ukrajině!
Později jsem pokračovala v mimoškolní skupině soukromé mateřské školy, kam chodí také mnoho ukrajinských dětí. Práce s dětmi pro mě byla novou zkušeností.
...v ten dlouho očekávaný den
A nyní pracuji v Člověku v tísni. Neziskovou organizaci, která pomáhá lidem v nesnázích včetně Ukrajinců, jsem znala už dřív. Netušila jsem však, jak rozsáhlá je její podpora dospělým i dětem. Poskytuje právní a psychologickou pomoc, finanční podporu, vzdělávání i společné volnočasové aktivity… Pracuji v neuvěřitelně skvělém týmu, kde panuje vzájemné porozumění a dobrá koordinace. Jsem vděčná svým kolegům za nováčkovskou podporu. Jsou to velmi milí lidé s neuvěřitelným srdcem.
Jsem ráda, že mám možnost se podílet na dobru, o které se tu pro krajany společně snažíme. V posledním roce svého života často přemýšlím: „Asi jsem v minulém životě nebyla špatný člověk, když mi Bůh teď posílá tak úžasné lidi!?“ A já je vděčně přijímám do svého nového života.
