Moje práce je o dobrovolnosti – člověk se mnou spolupracuje, protože chce

Jaká je situace na Kralovicku v oblasti poskytovatelů sociálních služeb?

Pokrytí je v téhle oblasti dost mizivé. Je to takové hluché území na poskytovatele z řad neziskových organizací. Už jsem na to narážela v minulém zaměstnání.

Kde jsi pracovala?

Dělala jsem od roku 2003 do roku 2015 na Orgánu sociálně právní ochrany dětí právě v Kralovicích. A už tehdy jsme lidi v případě potřeby odkazovali na Plzeň, případně Rakovník. Pro spoustu rodin v obtížné situaci to ale byla obrovská komplikace, jak finanční, tak vzdáleností a neznalostí terénu, myslím tím třeba neznalostí Plzně – jak se tam dostat, jak najít sídlo organizace. Pro řadu lidí bylo obtížné vůbec přijít a svěřit se s problémem, natož dojet někam 40 km. To jsou všechno věci, které se na jejich situaci nabalují a službu od nich vzdalují. Pravdou ale také je, že některým lidem naopak určitá anonymita při řešení složitých životních situací vyhovuje.

To bylo Tvé první zaměstnání?

To ne, ale strávila jsem tam nejdelší dobu. Původně jsem po škole nastoupila během prázdnin jako vychovatelka ve škole v přírodě. Tam jsem se v rámci jednoho turnusu setkala s učiteli a vychovateli z mateřské školy pro děti s více vadami, a to s převažujícími vadami sluchu a zraku. A protože jsem se v té době učila základy znakového jazyka, přišlo mi to zajímavé a zároveň mě tahle zkušenost lákala. Shodou okolností jim v té době odcházela učitelka ze třídy sluchově postižených dětí, a tak jsem místo ní nastoupila na 3 měsíce jako zástup. Mezitím ale odešla na mateřskou i jejich sociální pracovnice, na jejíž místo jsem následně nastoupila, a tak jsem začala dělat vlastně ve svém oboru. Dodělala jsem si další kurz znakového jazyka a zůstala tam rok. No a v roce 2003 jsem pak nastoupila jako sociální pracovnice na OSPOD do Kralovic, ne snad proto, že by mě předchozí práce neuspokojovala, ale především protože jsem to měla blíž ke svému.

Studovala jsem ne z nutnosti, ale ze zájmu

Co jsi studovala?

Nejdřív obchodní akademii a pak jsem šla na Vyšší odbornou školu sociální do Prachatic. Byla to škola hodně bohatá na praxi. Potkala jsem se s lidmi podobného zaměření, pomohlo mi to v nasměrování se, ujasnit si, kam se chci ubírat. Vzpomínám na tu školu moc ráda. No a pak o pár let později, to už bylo v době, kdy jsem pracovala v Kralovicích, jsem začala studovat ještě sociální a kulturní antropologii v Plzni. Nejdřív dálkově a magisterské studium pak v denní formě.

Proč jsi šla ještě na antropologii, předpokládám, že k práci jsi ji nepotřebovala.

Já tam nešla studovat, protože bych to potřebovala, ale protože to byl koníček. Ráda cestuju, poznávám nové kultury a zajímalo mě to spojení. Navíc jsem pak zjistila, že to má hodně společného i se sociální prací. Dostala jsem se tam k fajn literatuře, do příjemného kolektivu a navíc jsem měla štěstí na přednášející. Potkala jsem tam lidi podobného zaměření, bavilo mě to a i díky těm lidem jsem se vlastně nasměrovala právě na Tíseň.

Proč jsi z OSPODu odešla?

Šla jsem na mateřskou. Ale přiznám se, že už při odchodu na mateřskou jsem věděla, že se mi tam nechce vracet. Je to vysoce stresová práce. Rozhodnutí odejít ve mně zrálo dlouho. Já tu práci měla ráda. Ráda jsem chodila do terénu, do rodin. Asi nejvíc mě bavily dohledy, protože tam si člověk připadal užitečný, byla to intenzivní práce s tou rodinou, kde měl člověk možnost jim opravdu pomoci. Ale z práce sociálního pracovníka se postupně stávala více úředničina. Najednou to bylo hlavně o papírech. Jak to tak bývá, přibylo velké množství administrativy a úkonů, které ne vždy dávaly smysl, což ale znamenalo, že ubývalo prostoru pro práci v terénu, které ale nebylo méně, spíše naopak. Celkově i v běžných úpravách výchovy a výživy přibývalo komplikovaných případů. Obecně jsem poslední roky měla pocit, že lidé, se kterými jsem se v této souvislosti setkávala, jsou stále méně ochotni se domluvit, najít nějaké kompromisní řešení rodinné situace a celkově, že vztahy v rodinách se spíše zhoršují. Začínala jsem mít pocit, že mi ta práce víc bere, než dává. Za ta léta se toho hodně změnilo a já nechtěla chodit do práce nerada. Mateřská dovolená byl pro mě dobrý mezník. Nejsem člověk, který by měnil práci často, ale věděla jsem, že chci změnu, změnit úhel pohledu, byl to takový krok před vyhořením.

Takže už ses tam po rodičovské dovolené nevracela?

Po rodičovské dovolené se situace, navzdory původním úmyslům, vyvinula tak, že jsem setrvala ještě pár měsíců, ale už jsem nechtěla dále zůstávat. A pak přišla z čistého nebe možnost téhle práce a já se rozhodla odejít. I když vztahy na pracovišti byly dobré, tak mi ta práce zaměstnávala hlavu i mimo pracovní dobu, objevily se drobné zdravotní problémy v důsledku stresu a to jsem nechtěla.

Musela to být náročná práce.

Byla. Byly tam smutné příběhy. Třeba jsme v pátek odpoledne byli v jedné rodině, kde dítě bylo velmi apatické. Měli jsme podezření, že mu matka místo sunaru dává něco, co to způsobuje, ale nemohli jsme to ani ve spolupráci s dětskou lékařkou dokázat. Postupem času mi začala vadit ta obrovská zodpovědnost za něco, co někdy nemůžeš ani při nejlepší vůli ovlivnit. Může se stát průšvih, i když se budeš snažit to dělat sebelépe, a nakonec se z toho musíš zpovídat.

Říkala jsi, že jsi měla hodně papírování, a jak je to v Tísni? Kolegové často říkají, že je hodně administrativy.

Taky je tady potřeba všechno zapisovat, ale ta administrativa je tu snesitelná. Zdokumentování postupu práce s lidmi považuji za důležitou součást práce, ať už pro přehled toho, jaké úkony byly v té dané věci podniknuty, tak i například jako určitý způsob ochrany, třeba v případě stížnosti dotyčného člověka na postup spolupráce.

Pracuju na Kralovicku jako dluhová poradkyně

Dostala jsi rovnou možnost pracovat na Kralovicku?

To ne. Úplně původně to mělo být Rokycansko. Pak jsem začala působit na Nýřansku, ale domluva byla taková, že se budu postupně co nejvíce přibližovat Kralovicím, kde tyhle služby opravdu chybí a dosud se v nich nepůsobilo. A v současné době už tady máme i kancelář.

Jakou službu máš na starosti?

Věnuju se především dluhovému poradenství a z malé části jsem i terénní pracovnice, ale to hlavní, s čím lidem pomáhám, jsou dluhy.

Pamatuješ si člověka, se kterým jsi spolupracovala jako prvním?

Pamatuju. Byla to paní a na schůzce se mnou byla moje koordinátorka Bára Cimlerová. Pamatuju si, že jsem si říkala, že dluhy jsou pro mě sice zatím oblastí neprozkoumanou, ale že mám výhodu v tom, že jsem celé roky pracovala s lidmi v tíživé situaci a že jsem zvyklá s nimi vést rozhovory. Nejsou pro mě stresové, jsem na ně zvyklá, což cítím jako svou výhodu.

Jak se na Tebe můžou vůbec lidé obracet?

Ten první a nejčastější kontakt je telefonický. V téhle době je to asi nejlepší volba. Buď na mě lidé najdou kontakt na letácích na úřadech, v místních zpravodajích nebo na našich webových stránkách. Předávají ho taky moje bývalé kolegyně. Dokumenty si pak s dotyčným člověkem můžeme poslat emailem nebo se domluvit na krátké setkání, kde si je předáme. Zároveň pořád běží konzultační hodiny, kam lidé mohou bez objednání přijít. V Nýřanech mě lidé zastihnout vždycky ve středu a v Kralovicích plánujeme konzultační hodiny na pondělí. Snažíme se být k dispozici v úředních dnech, když už lidé nutně potřebují zajet do města, tak aby si mohli vyřídit co nejvíce věcí najednou. Nicméně pořád doporučuju si raději předem zavolat. Ale umím si představit v některých případech i schůzku online přes počítač, pokud dotyčný disponuje potřebným vybavením, určitě to je jedna z možností.

S čím se na Tebe lidé nejčastěji obracejí, s jakými starostmi?

Je to různé, ale většinou začínají insolvencí. A já se jim snažím vysvětlit postup a to, že k té vede poměrně dlouhá cesta přes důkladné zmapování jejich dluhů. Ale obracejí se i s věcmi v oblasti dávek nebo bydlení. Třeba teď naposledy přišel pán s tím, že měl doma exekutora, respektive jeho vykonavatele. Ten mu do soupisu zabaveného majetku napsal i auto, které potřebuje k výkonu zaměstnání, a počítač, který jeho syn potřebuje k distanční výuce. Potřeboval poradit, jak se proti tomu účinně bránit.

A jak se tedy může bránit?

Pomohla jsem mu sepsat návrh na vyjmutí těchto věcí ze soupisu a zároveň návrh na částečné zastavení exekuce. Pro jistotu pak i návrh na odklad exekuce u těchto dvou věcí. Ale zatím nevím, jak to dopadlo, je to čerstvé z minulého týdne.

Když už zmiňuješ konkrétní příklad z praxe, mohla bys uvést i jiné?

Určitě. Tak třeba se na nás obrátil pán, který řeší problém s placením výživného. Strhává se mu exekučně, ale matka dítěte říká, že jí nic nechodí. Věc je ale ještě trochu složitější, spolupracujeme s kolegyní, právničkou Radkou Liškovou. Nebo příklad z oblasti těch insolvencí. Obrátila se na mě paní, která má dluhy staršího data. Ráda by směřovala k oddlužení a chtěla pomoct dluhy zmapovat.

Jak jste postupovaly?

Nejdřív jsme požádaly okresní soudy, v jejichž spádové oblasti měla paní v minulosti bydliště, o lustraci. Protože je zároveň v invalidním důchodu, oslovily jsme také Okresní správu sociálního zabezpečení o výpis exekucí, který evidují na její důchod. No a vedle toho jsme začaly oslovovat i jednotlivé věřitele s žádostí o sdělení aktuální výše dluhu.

Jak konkrétně s věřiteli komunikujete, jak je oslovujete?

Záleží jak u kterého člověka, ale například s touto paní jsme společně založily emailovou schránku na její jméno. Domluvily jsme se, že do ní budeme mít přístup obě. A skrz tu schránku jsme následně komunikovaly s věřiteli. Mohly jsme tak obě kontrolovat, jestli nepřišla odpověď. Když věřitelům píšeme, uvádíme tam jak adresu, tak telefon, ale většinou se ty odpovědi vrací opět emailem.

A co když vám nějaké dokumenty třeba chybí?

Tak záleží na tom, co je to za dokumenty, ale některé se dají získat ze spisu u soudu. Pokud je potřeba do něj nahlédnout, zavolá se na soud, domluví se termín a pak tam jde buď dotyčný člověk, nebo já s plnou mocí, to záleží na situaci.

V Tísni je šikovný způsob zaškolování pro nováčky

Přišla jsi k nám z OSPODu, kde se primárně dluhy neřeší, jak probíhalo zaučování po nástupu k nám, aby ses dostatečně v dluhové problematice zorientovala?

Je pravda, že jsem s dluhy neměla žádné zkušenosti. I když jsem měla vystudovanou obchodní akademii, tak pro mě většina věcí byla naprosto nových, bylo to obrovské množství informací, nové zákony. Naštěstí v Tísni existuje šikovně nastavené kolečko, v rámci kterého hned na začátku projdete různými službami, stážemi s kolegy, kteří jsou tu déle. A pak celá řada školení na standardy sociální práce, společného jmění manželů, svéprávnosti, bydlení, dávek státní sociální podpory a hmotné nouze, zastavování exekucí nebo insolvence. Je toho opravdu spoustu. Například dostanu od své koordinátorky Báry zadání třeba na exekuce. Díky tomu, že zadání vypracuju, dostanu se k legislativě, platným informacím k tématu a zůstává mi to jako manuál, ke kterému se můžu kdykoliv vracet. Pak to ještě společně probíráme. To hodnotím hodně pozitivně. Je to taková praktická zkušenost nanečisto.

A jsou tam v rámci těch školení i nějaké závěrečné testy?

Jak kdy, ale u některých ano. Třeba když jsme měli školení na zastavování exekucí a rozhodčí doložky, to bylo asi na 4 hodiny a bylo to poměrně náročné. No a teď mě čeká na konci března závěrečný test na insolvence. Bez toho není možné, abych lidem návrh na oddlužení vůbec sepsala a podala.

Jak zpětně hodnotíš svoje rozhodnutí jít z úřadu do nezisku? Nelituješ?

Nelituju. Já o neziskové organizaci dlouho uvažovala, ale nechtěla jsem jít jen tak někam. Než změním práci, dlouho o tom přemýšlím. Nehrnu se do oblasti, které bych se pak nechtěla věnovat. Chtěla jsem pracovat někde, kde mi práce té organizace bude vyhovovat, kde to bude zaběhlé. A zatím myslím, že jsem si vybrala dobře. Cítím, že je to ten správný směr. Pracuji s lidmi, kteří ví, co dělají, není to nahodilé, má to hlavu a patu. A co je pro mě hodně důležité, že moje současná práce je o dobrovolnosti. Člověk, který se mnou spolupracuje, se mnou spolupracovat nemusí. Je to na něm, on je šéf.

Kde vlastně žiješ?

Původně jsem z Kralovic, ale teď už několik let žiju s rodinou v malém městě Rabštejn. Jak ráda pracuju s lidmi, poslouchám jejich příběhy, tak ten ruch a množství problémů si ráda kompenzuju klidem a bydlením v krásné přírodě.

Jak máš velké děti?

Mám dvě dcery – mladší budou 4 roky a starší 6.

A jak se dá zvládat nová práce a 2 malé děti v tomhle období?

Mám výhodu v partnerovi, který je učitel a dobře se doplňujeme. Dcery navíc po celou dobu chodily do školky, takže nebyl problém.

Prozraď mi na závěr, čemu se ráda věnuješ? Ať už v současné době nebo v době, kdy není tolik omezení.

Tak dřív jsme docela cestovali. Většinou jsme vyrazili o prázdninách na tři týdny někam dál a pak ještě několikrát do roka na pár dní po Čechách nebo po Evropě. Byli jsme třeba na Islandu, ve Venezuele nebo v řadě států jihovýchodní Asie od Malajsie, přes Indonésii nebo Vietnam. To ještě v době, než se narodily holky. S holkami už je to trochu jiné a destinace vybíráme trochu jinak, ale když to jde, cestujeme pořád, teď hlavně autem. To mě vlastně přivedlo k antropologii. A co se týče zájmů, kterým se věnuju v téhle době, tak to je třeba čtení nebo kreslení. To mě baví hodně, ráda si zdokonaluju techniku.