Děti se mnohdy nepodařilo dohledat, natož situaci řešit

Tematická zpráva České školní inspekce (ČŠI) z května 2018 věnovaná dopadům povinného předškolního ročníku uvádí, že nedošlo k naplnění očekávaných předpokladů, ke kterým provedená legislativní úprava směřovala, bylo jeho zavedení tedy zbytečné?

Je pravda, že v řadě krajů se podíl pětiletých dětí v předškolním vzdělávání oproti minulým letům zase o něco zvýšil, a to pravděpodobně i v důsledku novely školského zákona. Faktem však zůstává, že více než 90 % dětí ve věkové kohortě pěti let do mateřských škol dlouhodobě dochází a vždycky docházelo, i bez zákonné povinnosti. Čili to opatření cílilo jen na velmi omezený okruh pětiletých dětí, které do školek nechodí, přičemž prostě platí, že tyto děti se do předškolního vzdělávání nepodařilo v plné šíři zapojit ani v důsledku této zákonné úpravy. Tedy předpoklad vzdělávání všech pětiletých dětí, kvůli němuž se zákonná úprava přijímala, naplněn nebyl.

Ještě před zavedením povinného předškolního ročníku panovala v odborných kruzích shoda na tom, že je třeba včasnější podpora rodin a dětí ohrožených sociálním vyloučením, na základě meziresortní spolupráce. Toto stanovisko dnes čteme mezi doporučeními České školní inspekce. Máte nějakou konkrétnější představu, jak by daná spolupráce a z ní vycházející podpora měly vypadat reálně, v terénu?

O tom jsme i my mluvili dávno předtím, než se poslední ročník mateřské školy zavedl jako povinný. Koordinovaný postup je v těchto tématech nezbytný a musí se k němu propojit zejména rezorty školství, práce a sociálních věcí, zdravotnictví, spravedlnosti, orgány sociálně právní ochrany dětí, Agentura pro sociální začleňování nebo příslušné kraje. Je samozřejmé, že pro děti pocházející ze složitějšího socioekonomického prostředí by bylo velmi vhodné, aby do mateřské školy chodily, protože by to významně zvýšilo jejich šance na úspěch v dalším vzdělávání i životě. Samozřejmě se na absenci některých dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí významně podílejí finanční náklady, a to i v případě bezplatného posledního ročníku předškolního vzdělávání (např. stravné, jízdné do mateřské školy apod.).

A samozřejmě taky platí, že řada rodičů dětí pocházejících z tohoto prostředí stále neporozuměla tomu, proč je účast na předškolním vzdělávání pro jejich děti přínosná, nejsou motivováni k tomu, aby své děti do školek vodili, a ani legislativní ukotvení této povinnosti je ke změně postojů či přístupu evidentně nepřivedlo. Tito rodiče svým dětem doma nedokáží zajistit patřičnou přípravu, a do mateřské školy je neposílají. A problémy těchto dětí se pak kumulují po vstupu do základního vzdělávání. Je potřeba analyzovat skutečné příčiny toho, proč děti do předškolního vzdělávání nenastoupily, a podle toho realizovat příslušná cílená opatření právě v rámci té mezirezortní spolupráce. Školy, do jejichž spádové oblasti patří vyšší podíl dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí, je pak možné podporovat např. zajištěním pozice sociálního pedagoga.

Chystají se v tomto ohledu nějaká opatření?

To je otázka na ministerstvo školství, případně v součinnosti s dalšími rezorty. My jsme poskytli komplexní reflexi toho, jaký dopad zavedení posledního ročníku předškolního vzdělávání jako povinného mělo. V našich výstupech je dostatek informací a podkladů z pedagogické praxe k tomu, aby bylo možné na jejich základě konat. A samozřejmě jsou k dispozici i další informace jiných subjektů, které tuto změnu sledovaly.

Jsou tu stále 3 % dětí, které předškolní vzdělávání nenavštěvují. Byť to není velké číslo, dá se předpokládat, že velká část z nich jsou děti, které podporu potřebují. Máte nějaké informace o tom, zda jsou tyto děti a jejich rodiny dohledávány? Jaký je běžný postup?

V některých případech se o to školy ve spolupráci se zřizovatelem snažily, ovšem s různou úspěšností. Mnohdy se tyto děti vůbec nepodařilo dohledat, natož situaci nějak řešit. A mnohdy ani nikdo nevěděl, kdo to má vlastně řešit, jak to má řešit a kde ty děti vůbec hledat. I v tomto směru byla příprava zavedení této legislativní změny nedostatečná a přesně tyto úkony, spolu s dalšími absurditami, jako je např. skutečnost, že ukončit domácí vzdělávání je možné jen v případě, že rodič dítě vůbec nepřivede k přezkoušení, nikoli v případě, že dítě nic neumí, ve svém důsledku způsobily zejména to, že stěžejním dopadem této legislativní změny bylo zvýšení administrativní zátěže a zkomplikování života mateřským školám.

Školky mají povinnost přijímat přednostně do předškolního ročníku děti s trvalým pobytem ve spádové oblasti. Mnoho dětí ohrožených sociálním vyloučením žije se svými rodinami na ubytovnách a jejich rodiče tudíž mívají trvalé bydliště nezřídka i v jiném městě. Neřešila by jejich situaci úprava zákona, kde by bylo zohledněno místo bydliště?

Pokud bydlí rodiny s dětmi v místě nepříliš vzdáleném spádové mateřské škole (dle trvalého bydliště), mohly by pomoci např. konkrétní zásahy směrem k dopravě těchto dětí do školky, tedy např. společný odvoz organizovaný obcí, jako je tomu v řadě jiných zemí. Zohlednění jiného místa pobytu, než je uvedené trvalé bydliště, by se však muselo týkat všech dětí, nejen dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí, což by v důsledku významně komplikovalo plánování kapacit mateřských škol, organizaci zápisů apod.

Ve zprávě ČŠI se dočteme, že „v celkovém pohledu se nevyskytují specifické problémy s adaptací u dětí, které do mateřských škol nově vstupují v pěti letech“. Z šetření, které provedl Člověk v tísni mezi učitelkami MŠ, ovšem vyplývá, že děti ohrožené sociálním vyloučením, které nastupují do předškolního vzdělávání až v pěti letech, nemají prakticky možnost „dohnat“ v rozvoji kognitivních dovednosti ostatní děti, protože v řadě případů se během daného roku podaří pouze zvládnout jejich sociální adaptaci. Jak si vysvětlujete, že šetření došla k opačným závěrům?

Adaptace nově přijatých dětí, ať již na školu celkově, na režim školy, nebo na dětský kolektiv, byla řediteli škol skutečně hodnocena převážně pozitivně, jakkoli mohli mít dílčí výhrady. Pouze malý podíl ředitelů (přibližně 4–5 %) hodnotil adaptaci nových dětí negativně. Určité adaptační obtíže jsou zpočátku u dětí přijímaných do předškolního vzdělávání běžné, bez ohledu na jejich věk. Ve většině škol v důsledku dalšího přijímání pětiletých dětí větší problémy nevznikají. Nárůst takto přijatých dětí nebyl nijak podstatný a školy jsou obecně na přijímání nových dětí připraveny. Taky je třeba vzít v potaz, že naše činnost byla zaměřena na všechny pětileté děti, které nově nastoupily do povinného předškolního vzdělávání, zatímco šetření Člověka v tísni se soustředilo jen na děti ohrožené sociálním vyloučením, což je jen část z celkového počtu pětiletých dětí.

Mezi doporučení České školní inspekce patří i úprava pravidel pro ověřování dosahování očekávaných výstupů u dětí v režimu individuálního vzdělávání. Co konkrétně by měly školky po této úpravě sledovat?

Jde o to, že způsob ověření dosahování očekávaných výstupů dětí v povinném předškolním vzdělávání, které byly vzdělávány v režimu individuálního vzdělávání, není stanoven a přístup jednotlivých mateřských škol se v tomto ohledu velmi liší. Má-li být ověřování dosažených očekávaných výstupů dětí v režimu individuálního vzdělávání účinné, je třeba alespoň rámcově sjednotit postup tak, aby kombinoval rozhovor s dítětem, sledování hry dítěte s ostatními, byly hodnoceny např. domácí výtvarné práce, fotografie aktivit, pracovní listy apod., didaktické hry ověřující vzdělávací oblasti dle RVP PV či vyplnění pracovních listů apod. Jinak je to jenom další administrativní komplikace bez relevantního dopadu.