Digitální vzdělávací centra jsou nadějí pro romské děti z uprchlických rodin v Moldavsku

V několika regionech napříč zemí jsme otevřeli šest Digitálních vzdělávacích center. Díky nim mohou děti různých etnicit, které uprchly z Ukrajiny a děti z přijímací komunity, pokračovat ve vzdělávání a potkávat se. V jednom z našich center v ATU Gagauzia jsme potkali Mihaila a Zuhru – romské rodiče, kteří se museli společně se svými dětmi přestěhovat z Oděského regionu do moldavského města Comrat. Potkali jsme se zrovna ve chvíli, když přihlašovali jedno ze svých dětí do našeho Digitálního vzdělávacího centra. Využili jsme tuto příležitost a popovídali si o důležitosti vzdělávání nebo překážkách, kterým musí jejich děti během vzdělávacího procesu čelit.

Jak dlouhou dobu jste v Moldavsku?

Zuhra: Do Moldavska jsme přijeli zhruba 4-5 měsíců po začátku války. Bylo to pro nás těžké, všude byly slyšet sirény a výbuchy. Naše děti měly strach. Nejstarší syn měl depresi a vůbec nechtěl opustit dům. Doufali jsme, že válka brzo skončí, ale nakonec jsme museli odejít. Rozhodli jsme se pro Moldavsko, protože jsem zde už dříve žila a nechtěli jsme být daleko od domova. Vybrali jsme si to nejbližší a nejbezpečnější místo.

Kolik máte dětí?

Zuhra: Máme tři děti, dvě z nich chodí do školy. Náš nejstarší syn Anatolii chodí do Digitálního vzdělávacího centra, kde pokračuje ve studiu. Hodiny ale nemá každý den, učitelé mu občas zadávají domácí úkoly, které v centru většinou vypracovává.

Bylo pro něj těžké zvyknout si na online vyučování?

Zuhra: Neřekla bych, že to pro něj bylo výrazně složité. Studenti na Ukrajině byli na tento způsob vyučování zvyklí z pandemie COVID 19, ještě před začátkem války.

Mihail: Ale není to stejné, jak kdyby navštěvovali školu prezenčně. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby děti mohly chodit normálně do školy, mít klasické hodiny, předměty, mimoškolní aktivity, a tak dále. Ale s ohledem na okolnosti jsme rádi i za online výuku.

Zuhra: Podmínky tady v centru jsou dobré. Děti zde mají vše, co potřebují. 

A teď jste se rozhodli zapsat sem i vašeho mladšího syna?

Zuhra: Ano, protože online výuka je pro něj složitější. Tristan neumí pracovat s počítačem, číst ani psát. V roce 2022 mu bylo sedm let a chtěli jsme ho zapsat do školy. Kvůli válce jsme ale museli ze země odejít. Dozvěděli jsme se, že je v centru ukrajinská učitelka, která mu může pomoci připravit se na nový školní rok. Přála bych si, aby ho naučila číst a psát, a pokud vše půjde dobře, nastoupí 1. září do první třídy. Chtěli bychom, aby absolvoval výuku v ukrajinštině a mohl nastoupit do ukrajinské školy, až válka skončí.

Přestože vzdělávání nemusí být ve většině romských rodin prioritou, u vás tomu tak je. Snažíte se najít možnosti, jak by se vaše děti mohly vzdělávat, i za těchto složitých podmínek…

Zuhra: Už to není tak, jak za starých časů. V dnešní době všechno závisí na vzdělání, proto chceme, aby jej našed děti měly. Například já jsem ani nemohla dokončit střední školu, přesně kvůli těm „prioritám“, které jste zmiňoval. Dokončila jsem pouze šestou třídu. Naučila jsem se číst a psát, a to bylo všechno. Nechci, aby takto dopadly mé děti.

Mihail: Také jsem se setkal s těmito rozdílnými prioritami. Více než polovina dětí, které jsem znal, nechodila do školy. Nicméně mně se povedlo střední školu dokončit. Moje rodiče si uvědomovali, že je vzdělání důležité a podpořili mě. Ale kvůli okolnostem jsem se nemohl zapsat na univerzitu. A teď tvrdě pracujeme, kvůli našim dětem a budeme se snažit, aby měly nejen možnost studovat, ale ve vzdělávání také pokračovat. Musí se hodně snažit, přestože jsou ve věku, kdy pro ně vzdělání není tak důležité. Ale s postupem času si uvědomí, že by měly studovat dvakrát tolik.

Jak vidíte budoucnost své rodiny?

Zuhra. Až válka skončí, tak se samozřejmě vrátíme zpět domů. Ale dokud boje nepřestanou, zůstaneme zde.

Mihail: Budeme se nažit být tam, kde je to pro naše děti nejbezpečnější. Ale počítáme s tím, že válka skončí, že brzy bude klid a my se vrátíme domů. Nic víc si nepřejeme. Život v zahraničí je náročný. Když jste zvyklí někde žít, a potom musíte začít znovu někde jinde, není to jednoduché. Proto je pro nás veškerá pomoc důležitá. Podpora od Člověka v tísni, od zajištění vzdělávání pro naše děti až po poskytnutí zimního oblečení, pro nás byla klíčová. Moc za ni děkujeme.

V současné době chodí nejmladší syn Zuhry a Mihaila do našeho Digitálního vzdělávacího centra, kde se díky asistentům a asistentkám učí všechny potřebné dovednosti, aby mohl nastoupit do školy.