Dobrovolníkem v domově seniorů i v Jižním Súdánu. Jak Martina Voháňková našla cestu k smysluplné práci
Publikováno: 4. 12. 2015 Doba čtení: 5 minutPátého prosince si každoročně připomínáme Mezinárodní den dobrovolníků. Rádi bychom vám proto představili šestadvacetiletou Martinu Voháňkovou z Havlíčkova Brodu, která se od dobrovolnictví v domově pro seniory v České republice, nebo dobrovolnické pomoci v Maroku, Indii, Kambodži a Jižním Súdánu dostala až k práci projektové manažerky Člověka v tísni v Iráku. Člověk v tísni se zároveň v těchto dnech zapojil do evropského projektu EU Aid Volunteers, který dobrovolnictví podporuje.
Kdy a kde ses poprvé začala věnovat dobrovolnictví?
Poprvé jsem začala pracovat jako dobrovolník, když mi bylo asi 16 v domově pro seniory. Docházela jsem tam jednou za dva týdny a trávila čas s lidmi, které jejich rodina nemohla tak často navštěvovat. Tato zkušenost mě pak vedla k rozhodnutí věnovat se sociální a humanitární práci i ve svém profesním životě.
V jakých organizacích sis dobrovolnictví vyzkoušela? A cos měla jako dobrovolnice na starosti?
Od doby, kdy jsem na střední škole dobrovolničila v domově pro seniory, jsem se zapojila do různých dobrovolnických programů. Například jsem pomáhala na táborech pro chudé děti a sirotky v Maroku, v místních neziskových organizacích v Indii nebo na vzdělávacím projektu na severu Ugandy. Při studiu v Olomouci jsem byla také součástí místní dobrovolnické skupiny Arcidiecézní Charity Olomouc jako lektorka workshopů globálního rozvojového vzdělávání nebo jsem učila místní imigranty češtinu.
Liší se nějak dobrovolnictví v Česku a na zahraniční misi?
Pro mě určitě ano. Každý se může věnovat v Česku dobrovolnictví jako takové prospěšné práci ve volném čase, je to vlastně řekněme smysluplný koníček. Na druhou stranu v zahraničí pro mě byla dlouhodobá dobrovolnická práce jak aktivitou, která mě naplňovala, tak cestou věnovat se tomuto oboru jako profesionál. V tom případě pouze samotné nadšení být dobrovolníkem nestačí. Člověk se musí naučit spoustu věcí a širokou škálu dovedností – od psaní projektových záměrů, řízení zaměstnanců, technické znalosti až po finanční řízení a logistiku. Myslím, že na zahraničních misích převažují lidé, kteří dobrovolničí, aby získali nezbytné zkušenosti pro uplatnění v tomto sektoru. Není to ovšem pravidlem.
Jak ses dozvěděla o dobrovolnickém programu Člověka v tísni?
Poslední rok na univerzitě jsem se rozhodla, že si studium ještě o jeden rok prodloužím a vynasnažím se získat co nejvíc zkušeností. Pár měsíců jsem strávila v mezinárodní organizaci Plan International v Helsinkách. Potom jsem náhodou na webových stránkách našla nabídku stáže v Kambodži, kterou Člověk v tísni nabízel. Měla jsem štěstí a za dva měsíce jsem do Kambodži na půl roku odjela. Pracovala jsem na projektu financovaném Evropskou Unií, který podporuje živočišnou produkci farmářů a vesnické veterináře.
Co jsi od dobrovolnictví v Kambodži čekala?
Čekala jsem, že budu mít možnost pracovat nezávisle a budu mít více zodpovědností, což je dle mého nejlepší cesta, jak se rychle učit. A to se mi také splnilo. Byla jsem zodpovědná za to, že našich pět místních partnerů sbírá kvalitní monitorovací data a podporovala je s celkovým rozvojem jejich kapacit.
S Člověkem v tísni si později vyrazila do Jižního Súdánu. Za jakých podmínek jsi tam vyjížděla?
Do Jižního Súdánu jsem odjížděla v režimu PIN Volunteer na pozici asistentky vedoucí mise a jako podpora humanitárních projektů pro vnitřně přesídlené osoby v hlavním městě Jubě. Měla jsem proplacené cestovní náklady, ubytování, sociální a zdravotní pojištění a dostávala jsem měsíční kapesné, které zcela dostatečně pokrývalo mé výdaje. Odjížděla jsem na tři měsíce, nakonec jsem zůstala rok.
#~gallery-1365~#
Splnilo dobrovolnictví v Jižním Súdánu tvé očekávání nebo tě něco zaskočilo?
Jižní Súdán je zemí, o kterou jsem se od mého pobytu na severu Ugandy v roce 2012 hodně zajímala. Z možnosti tam působit profesně jsem byla nadšená. Očekávala jsem, že to bude znamenat velký posun v mých dovednostech a že to bude zkušenost velmi intenzivní. Každý malý pracovní úspěch byl vykoupen řadu problémů spojených s logistikou, bezpečností a s místní byrokracií. Překonávání každodenních překážek ale posouvá člověka rychle dopředu jak profesionálně, tak osobně. Řídit tábory pro vnitřně přesídlené osoby spolu s dalšími deseti partnery a místní vládou byla skvělá zkušenost.
Co ti na dobrovolnictví nejvíce vyhovuje? Mnozí argumentují tím, že nemohou být dobrovolníky, protože si prostě musí vydělávat peníze. Jak si to s financemi řešila ty?
Být dobrovolníkem v Čechách není nijak finančně náročné, stačí si najít čas. Studovala jsem pět let v Olomouci, kde se naprostá většina mých přátel a spolužáků věnovala dobrovolnictví při studiu, spousta z nich k tomu také pracovala. Scházeli jsme se po přednáškách a často do večera vymýšleli různé vzdělávací workshopy a připravovali akce s cílem zvýšit povědomí lidí o problematice humanitární a rozvojové pomoci.
Pokud však člověk odjíždí do zahraničí, musí samozřejmě počítat s nějakými náklady. Většinou jsem však pobývala ve venkovských oblastech, kde byly náklady na život minimální a vlastně nebylo ani za co utrácet. Pokud člověka také organizace alespoň trochu finančně podpoří (např. uhrazení letenky, pojištění a ubytování), náklady jsou srovnatelné s měsíčními náklady studenta v Česku.
Já jsem peníze sháněla různě, asi tak jako každý student. Během léta jsem několikrát pracovala v zahraničí, získala jsem různá stipendia, nebo jsem oslovila firmy. Ty mě pak buď přímo podpořily finančně, nebo mi poskytly například cestovní pojištění zdarma.
Věřím, že přínos a potenciál dobrovolníka je velký a každá organizace by ho měla ocenit. Dobrovolník by neměl být viděn jako levná pracovní síla.
Doporučila by si dobrovolnictví i dalším lidem?
Určitě. Je to možnost najít naplnění. Je to také cesta jak vyjádřit lidské hodnoty a principy, ve které člověk věří.
Napadá tě nějaká nevýhoda, kterou sebou dobrovolnictví přináší?
Dobrovolnictví jsem se věnovala několik let a napadají mě jenom samé výhody.
Kde působíš nyní a jsi tam opět jako dobrovolník?
Nyní pracuji jako programová vedoucí v iráckém Kurdistánu. Mám na starosti vzdělávací projekt v oblastech, které byly osvobozeny od Islámského státu. S týmem místních zaměstnanců podporujeme přístup a kvalitu vzdělávání v deseti školách a poskytujeme dětem zasaženým konfliktem psychosociální podporu. Momentálně také rozjíždíme humanitární projekt s dvěma dalšími partnery. Ten by měl pomoci přečkat zimu 9000 domácnostem vnitřně přesídlených osob, které přebývají primárně v nedostavených budovách.
Věděla jsi, že dobrovolníci mají svůj mezinárodní den? Oslavíš ho nějak?
Vím, že existuje, ale kdy se slaví, jsem zjistila až díky tomuto rozhovoru. Mezinárodní den dobrovolnictví oslavím prací a vděčností za to, že skrze dobrovolnictví se teď mohu naplno věnovat práci, která mě baví a zároveň je smysluplná.