Epilepsie vs. průkaz OZP

 S paní Monikou jsem začal spolupracovat zhruba před půl rokem. V té době nás oslovila s celkem běžnou žádostí o pomoc: „Potřebuji pomoci s hledáním práce“. Zajímavé ale bylo, proč se paní Monice nedaří práci najít. Od dětství trpí nemocí zvanou epilepsia gran mal. Jinými slovy, trpí epileptickými záchvaty, kvůli kterým musí brát celoživotně léky, díky kterým se jí daří tlumit četnost epileptických záchvatů na pomyslné minimum. Paní Monika má kvůli této nemoci celou řadu omezení: nesmí například pracovat se stroji, ve výškách, nesmí pracovat s ohněm, nesmí řídit motorová vozidla (a mimo ně i další typy vozidel), a nesmí pracovat například ani na nočních směnách. Dále jí dělá špatně práce ve vysokých teplotách (což by mohl být problém při práci venku během léta), ani na místech, kde by byla vystavena prudkému, či problikávajícímu světlu.

 Poté, co mi paní Monika vyjmenovala všechna svá omezení, která kvůli své nemoci má, začali jsme přemýšlet nad řešením situace. Během vyjmenovávání omezení mi hlavou běžela myšlenka: „Co kdybychom zažádali o průkaz osoby se zdravotním postižením (OZP)?“. A tady jsme natrefili na kámen úrazu: paní Monika již v minulosti o průkaz žádala, ale nemá na něj nárok, jelikož četnost jejích epileptických záchvatů není tak vysoká, aby měla na průkaz osob se zdravotním postižením nárok.

 S tímto výrokem jsem se odmítal smířit. Říkal jsem si, že o průkaz zažádala určitě špatně, a že přeci nejde, aby byla prakticky nezaměstnatelná (protože ačkoliv se s hledáním práce opravdu snaží, tak jí většinou v zaměstnáních odmítnou s tím, že by pro ni mohla být daná práce dlouhodobě nebezpečná, a že si zaměstnavatel toto nebezpečí „nevezme na triko“), a jediné, na co má nárok, jsou dávky hmotné nouze, které jsou finančně opravdu velmi nízké a člověk, které tyto dávky popírá, s nimi obvykle jen tak tak vyžije do konce měsíce. S paní Monikou jsme tedy zažádali o průkaz OZP ještě jednou.

 Po dvouměsíčním šetření Úřadu práce ČR, během kterého byly posuzovány lékařské zprávy od různých doktorů, ke kterým paní Monika dochází, jí přišlo rozhodnutí: Zamítnuto. Ačkoliv je epilepsie paní Moniky vážná, tak neomezuje její schopnost pohyblivosti a orientace, a zároveň netrpí ani poruchou autistického spektra. Jinými slovy: posuzující si jsou vědomi toho, že zdravotní stav paní Moniky je vážný, a že kvůli němu bude práci hledat opravdu těžko, ale podle tabulek jí ten průkaz dát nemohou. Takže jsme tam, kde jsme byli na začátku.

 Rád bych napsal, že příběh má dobrý konec, ale v současné době s paní Monikou stále hledáme alternativní řešení, a moc se nám to zatím nedaří (napadly nás například chráněné dílny, ale do těch je podmínka průkaz OZP, nebo zdravotní omezení, kterými paní Monika nedisponuje). Mrzí mě to o to víc, když vím, že je paní Monika opravdu pečlivá a snaživá, a dělá vše, co je v jejích silách, aby ze situace našla řešení. Za měsíc máme schůzku s poradkyní OZP na Úřadu práce, a doufáme, že nám poradí, jak z této šedé zóny ven. A do té doby, než se schůzka uskuteční, budeme aktivně pracovat dál na tom, aby si mohla finančně přilepšit, a aby si našla zaměstnání, které bude korespondovat s jejím zdravotním stavem. Nezbývá, než nám popřát hodně štěstí, a doufat, že se naše snaha brzy vyplatí, a příběh paní Moniky bude mít šťastný konec.