Grunnlaget

Ještě předtím, než začneme řešit otázku, jakým způsobem bychom měli naše děti učit psát a počítat, bychom se měli ptát na to, jak naše děti naučit samotnému procesu učení. Měli bychom se snažit co nejvíce přispět k rozvoji dětského myšlení, které poté bude dítě používat nejen ke studiu českého jazyka či matematiky. Právě na tuto oblast výuky se zaměřuje norská vyučovací metoda Grunnlaget (v překladu Základ). V České republice byla poprvé představena ke konci minulého roku v rámci semináře věnovanému konceptuálnímu vyučování, který uspořádala společnost Člověk v tísni.

Morten A. Hem a Gunvor Sonnesyn, autoři Grunnlagetu, během několik dnů proškolili desítky pedagogických pracovníků, kteří již půl roku aplikují principy konceptuální výuky při své práci se sociálně znevýhodněnými dětmi. První zkušenosti shrnuje Karolína Hrubá, koordinátorka nízkoprahové předškolní přípravy z Bíliny: „Už za těch pár měsíců je znát obrovský pokrok, a to nejen co se získaných dovedností týče, velká změna nastala především v přístupu dětí k učení. Je až neskutečné vidět, jakou radost mají ze svých úspěchů a jak je to posiluje pro další učení. Asi nejlépe to ilustruje příklad z naší nedávné cesty do zoo. Před tím jsme si vysvětlovali pojem kulatý tvar, a děti celou cestu strávily tím, že všude okolo samy od sebe hledaly předměty, které mají kulatý tvar a výborně se při tom bavily.“

Základem je práce s pojmy

Grunnlaget vychází z práce norského pedagoga Magne Nyborga a je určen nejen pro práci se sociálně handicapovanými žáky, v Norsku se využívá ve většině mateřských a základních škol. Princip Grunnlagetu spočívá v tom, že se nejdříve děti naučí chápat základní pojmy jako je barva, počet či tvar, aby je poté učily hledat mezi nimi rozdíly či podobnosti. Rozvíjí v nich jazykové dovednosti a způsoby uvažování, které jsou pro schopnost učit se podstatné. Nově získané znalosti jsou pak základním kamenem k dalšímu učení.

Norská metoda se zaměřuje především na práci s pojmy, protože právě na nich je postavena nejen výuka samotná, ale jejich správné chápání ovlivňuje i motivaci k dalšímu učení. „Pro dosažení úspěchu je nezbytné, aby celý proces v dítěti vyvolával pozitivní emoce, které podporují jeho další chuť k práci,“ doplňuje Morten A. Hem. Autoři Grunnlagetu definují pojmy na základě znalosti podobností a rozdílů. Vychází tak z výsledků práce profesora Nydborga, který zjistil, že nejúčinnější způsob učení pojmů je využití konkrétních předmětů, které jsou označovány pojmy, mezi kterými jsou následně hledány rozdíly či podobnosti. Základními pracovními nástroji Grunnlagetu jsou proto jazyk a soubor různorodých předmětů. Je dobré využívat předměty, které děti znají ze svého okolí či které mají rády. Není až tak důležité, co konkrétně to je za předměty, podstatné je, aby se od sebe lišily barvou, tvarem, velikostí, materiálem, ze kterého jsou vyrobeny atd.

V rámci celého konceptuálního vyučování je nezbytně nutné pracovat s reálnými předměty. Obrázky v knížkách rozhodně nestačí. Děti se musí učit na základě mnoha různých senzorických zkušeností, umožňujících analyzovat předměty patřící do třídy, již se pojem týká. Právě co největší různorodost umožňuje vytvářet závěry o podobnostech a rozdílech.

Metoda Grunnlaget, stejně tak jako ostatní způsoby konceptuálního vyučování, v sobě zahrnuje tři procesy:

• selektivní asociaci

• selektivní generalizaci

• selektivní diskriminaci

Selektivní asociace

Na začátku celého procesu musí být mezi jevy patřícími do stejné skupiny vybudována asociace založená na pojmovém systému, který dává skupině název. Jestliže řekneme číslo tři, pak slovo číslo vyjadřuje název skupiny a tři je zkoumaný pojem. Při opakovaném používání tohoto systému, pak bude slovo číslo aktivovat nejen pojem tři, ale i ostatní dříve naučené názvy čísel. Takovým způsobem nadřazený pojem pomůže vytvořit strukturu a poskytne nutný kontext pro další učivo.

V Grunnlagetu je každý nový pojem uváděn cvičeními, ve kterých děti připojují slovo označující skupinu k vybrané vlastnosti předmětu. V prvním cvičení, kdy se vyvozuje červená barva, mají děti připojovat slova „červená barva“ s předměty, se kterými pracují. Barva je vnímána zrakem, ale děti se dotýkají předmětů i rukama. Jsou vedeny k tomu, aby si nový pojem podržely v představě v co nejširším slova smyslu. To znamená, že mají vytvořit asociace s tolika červenými barvami a jejich odstíny, kolik jich jen dovedou vymyslet. Je velmi důležité, aby předměty, které jsou k výuce používány, byly odlišné v ostatních parametrech, jako je tvar, velikost, materiál atd.

Během cvičení je kladen důraz na to, aby děti vždy uváděly jak název vlastnosti, tak název pojmového systému. Nestačí říkat pouze „Auto je červené“, ale důležité je dbát na verbalizaci pojmového systému a říkat „Auto má červenou barvu“. Název vlastnosti je červený, pojmový systém je barva. Při tom hraje velmi důležitou roli samotný učitel, který musí tyto pojmy používat také, protože tím poskytuje dětem model pro jejich vyjadřování.

Další velmi podstatnou úlohou učitele je znovu a znovu potvrzovat správnost odpovědí. Pro děti je potvrzení toho, že něco udělaly správně, odměnou, která je motivuje do další práce. Navíc se tím učitel stává partnerem, který chce dítěti s učením pomoct a ne někým, kdo vyhledává jeho chyby.

Selektivní diskriminace

Ve druhé fázi je nutné naučit se odlišovat členy skupiny od ostatních objektů, se kterými by mohly být lehce zaměnitelné. Číslo tři tak musí být snadno odlišitelné od čísla dvě nebo čísla čtyři a nesmí být přiřazováno k jinému počtu předmětů. Dítě zároveň pochopí, že pojem číslo tři se nemění, pokud počítá různé předměty.

Děti se postupně učí vyhledávat rozdíly mezi předměty v rozvíjené vlastnosti. Mají se naučit, jaký je rozdíl mezi tím, co patří ke skupině určitého pojmu a co k ní nepatří. Nejdříve se v rámci cvičení soustředí na jednu vlastnost, postupně se přidávají složitější úkoly. I v tomto případě platí, že je to učitel, kdo vytváří model řeči a formuluje odpovědi, které potom děti využívají. Tyto specifické formulace pozitivně přispívají k učení, protože díky nim se děti učí přesnějšímu myšlení.

Selektivní generalizace

Dále je nutné zjistit, v čem jsou si jevy, které se stejně nazývají, podobné. Pokud je skupina nazývána tři, její podobnost je počet. Je potřeba, aby si dítě uvědomilo, že číslo tři existuje bez ohledu na to, co počítáme. Pomocí selektivní generalizace se dítě naučí odhalovat dílčí podobnosti. V této fázi již děti začínají samy popisovat, na co přišly, což opět přispívá k motivaci do dalšího učení.

Generalizační cvičení často začínají úlohami, které kombinují diskriminaci s odhalováním podobností. Děti odpovídají na otázky: „Prosím, ukaž předměty, které jsou si podobné v tom, že mají červenou barvu.“ Nebo „Čím jsou si předměty, na které jsi ukázal, podobné?“ Po té, co dítě dokáže určit podobnost, se ho učitel ptá na odlišnosti. Dítě se tak učí propojovat již naučené pojmové systémy, jako je barva, tvar, délka atd., což postupně zdokonaluje jeho přirozené analytické kódování.

Pozitivní pocity a motivace

Na konečný výsledek má velký vliv i reakce, kterou proces učení v dítěti vyvolává. Pozitivní pocity jsou spojeny s posílením motivace, negativní zážitky naopak vytvářejí bloky. Tento předpoklad vychází z motivační síly poznávání. Zkušenost zvládnuté úlohy dodává odvahu a energii pokračovat a zároveň zvýší sebevědomí dítěte. Proto je jedním z důležitých faktorů, které ovlivňují motivaci dítěte po dalším poznávání, i učitelova reakce.

Zpětná vazba od autority ovlivní to, jak děti vnímají samy sebe v situaci výuky. Když jim učitel ukáže, v čem jsou dobří, aktivuje jejich pozitivní pocity a přispěje tím k jejich zvýšené motivaci. Je špatně, pokud odpovědi dospělých děti v jejich činnosti stresují. V rámci Grunnlagetu je to, co je správně, potvrzeno a to, co bylo nepochopeno nebo naučeno neodpovídajícím způsobem, bráno jako nedorozumění, které je nutno překonat. „Učitel musí pochopit myšlenkové procesy žáka. Vždy existuje důvod, proč dítě odpovědělo určitým způsobem a ten je potřeba objevit,“ říká Gunvor Sonnysen.