Integrace cizinců: klíčová fakta a sporné otázky

Smyslem následujícího textu není podrobně popsat, jak přesně integrace cizinců v Česku, ani v žádné jiné konkrétní zemi probíhá, natož jak by probíhat měla či neměla. Jeho cílem je poskytnout pro diskuzi o tématu začleňování migrantů, respektive cizinců, nejzákladnější informace a prezentovat aspoň pár klíčových poznatků, ke kterým dosud v souvislosti s integrací dospěli sociologové a historici.

OBSAH

• Co je integrace?
• Kdy je člověk integrován?
• Které státy zvládají integraci nejlépe?
• Když integrace selhává
• Jsou některé skupiny migrantů "neasimilovatelné"?
• Nejlepší politika? Laissez faire

Co je integrace?

Integrace, inkluze, inkorporace, adaptace, asimilace, akulturace, multikulturalismus. Výčet odborných, anebo alespoň rádoby odborných pojmů, na které můžeme v souvislosti s otázkou začleňování migrantů narazit, by mohl být mnohem delší. Které z nich používat, a co přesně si pod nimi představit?

Rozumným řešením je vycházet z výkladu oficiální migrační agentury OSN, jíž je Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Ta ve svých materiálech standardně hovoří o začleňování migrantů jako o inkluzi. V rámci inkluze pak můžeme rozlišit tři základní přístupy, a to asimilaci, multikulturalismus a právě integraci.

• Asimilace vychází z přesvědčení, že národnostní rozmanitost ohrožuje soudržnost společnosti, a proto je žádoucí, aby se do ní imigranti včlenili tím, že se vzdají svých jazykových, kulturních či sociálních specifik, a postupně splynou s většinovým obyvatelstvem. V souvislosti s asimilací bývá často používána metafora tavícího kotlíku, kde se jednotlivé ingredience rozmělní a stanou navzájem nerozlišitelnými.
• Multikulturalismus představuje v podstatě pravý opak asimilace – s imigranty počítá jako s rovnocennými účastníky ve všech sférách života a nečeká od nich, že se vzdají své kultury, svého náboženství nebo jazyka. Přizpůsobení se vyžaduje jen pokud jde o některé nejzákladnější hodnoty. Obrazně bývá multikulturalismus přirovnáván k salátové míse, kde jsou přísady promíchány, ale zachovávají si specifickou chuť a formu.
  
• Význam termínu integrace je možné chápat jako střední cestu nebo kompromis mezi asimilací a multikulturalismem. Určitá míra přizpůsobení se očekává jak od imigrantů, tak od přijímající společnosti – odtud často opakovaná fráze, že integrace je obousměrný proces. Jestliže asimilační přístup převládal v přistěhovaleckých zemích (zejména v USA) od dvacátých do šedesátých let 20. století a popularita multikulturalismu byla na vrcholu v letech sedmdesátých a osmdesátých, dnes už většina zemí volí tu či onu formu integrace.
  

Kdy je člověk integrován?

Názory na to, v jakém momentě se dá proces integrace označit za úspěšně završený, se různí. Nejen každý přijímající stát, ale každý jeho občan může spatřovat klíč k integraci cizinců v jiné oblasti společenského života a uplatňovat různě přísná kritéria.

Pokud jde o Česko, oficiální cíle integrace najdeme v ústředním programovém dokumentu s názvem Koncepce integrace cizinců – Ve vzájemném respektu. Koncepce mimo jiné říká, že:

Integrační politika by podle Koncepce měla umožnit cizincům, aby "znali svá práva a byli schopni dostát svým povinnostem, orientovali se v novém prostředí, poznali zvyklosti a způsob života v přijímající zemi, kterou si zvolili za svůj nový ať už dočasný či trvalý domov, rozuměli a byli schopni komunikovat v češtině, byli samostatnými a soběstačnými po stránce sociální i ekonomické a měli dostatek informací o tom, kde v případě potřeby naleznou pomoc a podporu."

S řadou výše zmíněných bodů souzní i česká veřejnost. Platí-li stále výsledky průzkumu, který v roce 2020 provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), považují Češi za nejdůležitější okolnosti pro přijetí cizinců jejich zvládnutí češtiny, práci, a znalost místní kultury a historie. Důležité průvodní znaky integrace spatřují Češi také v zisku zdejšího občanství, dlouhodobém pobytu (aspoň 10 let) a zapojení do společenského života v místě bydliště.

Důrazem na jazyk, ekonomickou soběstačnost a místní kulturu či normy se Češi víceméně nijak nevymykají názorům veřejnosti v širším evropském měřítku. Zřetelně to dokládají výsledky průzkumu Eurobarometr z roku 2022:

Pro úplnost je potřeba dodat, že svůj subjektivní pohled na to, co znamená integrovat se, mají také sami cizinci. Jako ilustraci můžeme citovat jednu z respondentek výzkumu, který mezi ukrajinskými uprchlíky v Česku provedli výzkumníci spolku Slovo 21 a Přírodovědecké fakulty UK:

Které státy zvládají integraci nejlépe?

Existuje způsob, jak pokud možno objektivně změřit, zda nebo spíše v jaké míře je integrační politika státu úspěšná? Odpověď je ano – máme k dispozici hned několik nástrojů, s jejichž pomocí můžeme integraci nejen určitým způsobem měřit, ale také srovnávat s vývojem v dalších zemích.

Nejznámějším takovým nástrojem je MIPEX – Migrant Integration Policy Index, tedy index zkoumající integrační politiky napříč 56 státy na pěti kontinentech. Konkrétně MIPEX sleduje integraci v osmi oblastech integrace počínaje mobilitou na trhu práce přes možnost slučování rodin až po opatření proti diskriminaci.

MIPEX hodnotí každou oblast integrace na škále od 0 do 100 bodů. Vůbec nejvyšší průměrné známky (86 bodů) dosáhlo v zatím posledním kole hodnocení (2020) Švédsko, následované Finskem a Portugalskem. Všechny státy v TOP desítce podle závěrů odborníků "přijímají komplexní přístup k integraci, který plně zaručuje rovná práva, příležitosti a bezpečnost přistěhovalců i občanů. Politiky v těchto zemích obecně podporují veřejnost v tom, aby přistěhovalce vnímala jako sobě rovné, sousedy a potenciální občany."

Česko nacházíme v mezinárodním žebříčku MIPEX přibližně v polovině. Jeho průměrné skóre je 50 bodů. Naše země si podle expertů vede relativně dobře například pokud jde o antidiskriminační opatření anebo přístup cizinců ke vzdělávání. Celkové hodnocení ale sráží velmi nízké zapojení cizinců do správy věcí veřejných. Nedostatky vidí odborníci také v oblasti občanství. Imigranti, ale i v Česku narozené děti cizinců například jen obtížně získávají dvojí občanství a schází jim společný pocit sounáležitosti. Silnější i slabší stránky integrace cizinců v Česku zachycuje graf níže.

Když integrace selhává

Pokud patříte mezi ty, kdo pravidelně sledují zahraniční zpravodajství, uvedení Švédska jako vzorové integrační země vás muselo zarazit. V posledních několika letech se Švédsko potýká s nebývalou vlnou násilí mezi gangy mladistvých, a to především těch s přistěhovaleckými kořeny (podrobněji např. ZDE nebo ZDE). Sílí hlasy, podle nichž švédský model integrace selhává.

I kdyby se jednalo o přílišnou zkratku, těžko popřít, že dosud opěvovaná integrace migrantů ve Švédsku má evidentně značné mezery. Ve čtvrtích, kde je násilí nejintenzivnější (např. stockholmské předměstí Husby) lze rozpoznat jev, který odborníci označují jako sestupnou asimilaci, při níž se děti přistěhovalců v důsledku diskriminace, nezaměstnanosti, chudoby, segregace a slabých struktur uvnitř vlastní komunity nedokáží začlenit do střední třídy a častěji pak sklouzávají k nějaké formě sociální patologie.

Jsou některé skupiny migrantů "neasimilovatelné"?

Podstatná část, ne-li většina přistěhovalců v lokalitách jako je Husby, pochází z muslimských zemí – nejčastěji z Iráku, Somálska, Sýrie nebo Turecka. Právě v muslimech přitom značná část evropské veřejnosti vidí skupinu, kterou z podstaty plně integrovat nelze. Kamenem úrazu mají být podle tohoto pohledu specifické islámské hodnoty, odporující "naší" judeo-křesťanské tradici, případně dědictví osvícenství, založenému na rovnosti muže a ženy, a oddělení církve od státu.

Na tomto místě není prostor pro hlubší diskuzi o tom, do jaké míry je takový pohled opodstatněný. Rozhodně ale stojí za pozornost, že teze o "neasimilovatelnosti" určitých skupin imigrantů není ani zdaleka nová.

V 19. století se prakticky totéž tvrdilo například o irských přistěhovalcích v USA, kteří budili nevoli svým římskokatolickým vyznáním. V téměř výhradně bělošské Británii byla zase podobně absurdní představa začlenění černošských migrantů, kteří sem po druhé světové válce začali proudit z bývalých kolonií v Karibiku.

Asi první zemí, kde byl za překážku integrace označen islám, se stalo Západní Německo, kde se od 70. let 20. století rozhodly spolu se svými rodinami usadit stovky tisíc tureckých dělníků (gastarbeiterů), přijatých v rámci "dočasného" náboru pracovníků pro zdejší průmysl.

Ve všech těchto případech byli přistěhovalci většinovou společností pokládání za hrozbu – a ve všech se do ní začlenili, byť ne ve všech ohledech stejně úspěšně, a zpravidla až s příchodem druhé nebo častěji třetí generace.

Nejlepší politika? Laissez faire

Jak bylo uvedeno výše, ambicí tohoto článku není doporučovat, jak by stát měl, nebo neměl tvořit integrační politiku. U otázky, jestli vůbec existuje univerzálně platný recept na úspěšné začlenění migrantů, ideální mix přístupů v oblastech od naturalizace přes antidiskriminační opatření po vzdělávání, se ale stojí za to zastavit. Kontury optimální integrační politiky by v dnešní době měly být celkem jasné.

Opak je ale pravdou. Jak konstatují autoři asi nejuznávanější migrační učebnice The Age of Migration: International population movements in the modern world (Věk migrace: mezinárodní populační pohyby v moderním světě), navzdory tomu, že o integračních modelech a politikách existuje rozsáhlá literatura, empirických důkazů o jejich efektivitě je překvapivě málo.

"Hlavní poznatek spočívá v tom, že dopady všech možných integračních politik, ať už pozitivní či negativní, jsou poměrně malé a jejich význam by se neměl přeceňovat," uvádějí autoři. Roli státu spatřují spíše v tom, aby integraci nebránil zbytečnými byrokratickými překážkami, a to zvláště v oblasti zaměstnávání a přístupu k občanství.

Hein de Haas, profesor sociologie na Amsterdamské univerzitě a jeden z autorů knihy, shrnuje tuto myšlenku zcela jasně:

Zdroje:
Hein de Haas: How Migration Really Works. A Factful Guide to the Most Divisive Issue in Politics;
Hein de Haas, Stephen Castles and Mark J. Miller: The Age of Migration. International population movements in the modern world (6th ed.);
IOM World Migration Report 2020;
Leo Lucassen: The Immigrant Threat. The Integration of Old and New Migrants in Western Europe since 1850