Jaber, Iman a Maram: Dáváme lidem v Sýrii pracovní příležitosti, díky kterým se mohou důstojně uživit a zlepšit místa, kde žijí
Publikováno: 24. 5. 2021 Doba čtení: 6 minutDesetiletí trvající válka zničila infrastrukturu, ekonomiku i živnosti lidí v Sýrii. Jen během letošního roku se hodnota syrské libry propadla o 40 procent.¹ Příjmy a podnikání místních poškodila také déle než rok trvající pandemie.
V důsledku toho je minimum pracovních příležitostí a ty, které jsou k dispozici, nabízejí extrémně nízkou mzdu 1.4 USD denně (necelých 30 Kč)². Za to si nejde koupit ani jeden litr oleje na vaření.
Abychom lidem pomohli se uživit, nabízíme program tzv. „peníze za práci“ (cash for work). V rámci něj vyplácíme mzdy lidem, kteří pracují v různých odvětvích a přispívají ke zlepšení situace. Zároveň je pak více peněz v oběhu, což napomáhá místní ekonomice.
Ať už se jedná o pomoc v boji proti šíření COVID-19 nebo obnovu místní infrastruktury v obcích, lidé mohou získat slušný příjem a zároveň přispět ke zlepšení situace ve svém okolí.
„Můžu pracovat a přitom sloužit městu“
Dostat se do bezpečí může být nesmírně složité a drahé. Jaber (42) utekl v roce 2013 ze svého domova v Palmýře do města Rakka. Aby dostal celou svou rodinu přes řeky a pole, musel zaplatit 800 000 syrských liber (~32 500 Kč). Jaberova matka cestou upadla a zlomila si kyčel, musel ji pak celou cestu nést.
V létě 2017 musela Jaberova rodina znovu utíkat před boji. Zůstali ve vysídlení ve venkovské části provincie Idlib, kde jsou doteď. Za pronájem domu platí rodina téměř 27 USD měsíčně, což v tomto kontextu není malá částka a Jaberův příjem je nejistý.
„Nejprve jsme bydleli u matčina bratrance, kde už tak na malém prostoru žily společně čtyři rodiny. Bylo to opravdu jako ve vězení,” vysvětluje Jaber. „Bylo to těžké a stálo nás to spoustu času a úsilí, než se mi podařilo sehnat nějakou práci a najít dům k pronájmu,” dodává.
Přestože má Jaber problémy se zády, nepřestává pilně pracovat. Každý den jde a najde si nějakou práci, ať už jde o nakládání zeleniny do aut nebo o stěhování nábytku. „Nemůžu jen tak sedět, odpočívat a čekat, až mi někdo pomůže nebo mi nabídne práci. To pro mě není.”
V den, kdy jsme s Jaberem mluvili, odstraňoval zrovna v rámci programu „peníze za práci“ sutiny na silnicích v Idlibu a pomáhal je opravovat. „Potravinový poukaz za práci je dobrý, ale ještě lepší je zapojit se do tohoto projektu, protože můžu pracovat a k tomu ještě posloužit městu,” říká Jaber, který se do podobného programu zapojil i minulý rok. Tehdy pomáhal s obnovou veřejné zeleně v Idlibu. „Práce pro lidi má velký smysl, protože vidíte a s potěšením vnímáte, co díky vám a vašemu úsilí vzniká.”
Život ve vysídlení je ale nesmírně obtížný permanentně, protože nikdy nevíte, jestli budete znovu muset utéct někam jinam. Kvůli vysokým cenám navíc lidé stále jen přežívají, i když mají práci. „Teď už v nic nedoufám, jen pracuju, abych rodině zajistil alespoň nějakou obživu,” říká Jaber smutně. „Máme akorát na jídlo, bydlení a lékařské ošetření. O spoustu věcí jsme přišli a mnohé se proměnilo už jen ve vzpomínku.”
Iman šije roušky a pomáhá bojovat s pandemií
Iman (37) a její rodina stále bojují, aby bez stálého příjmu vyšli. Její manžel přišel o práci v roce 2015 a od té doby nemůže pořádně pracovat. Má totiž vážné problémy se zády. „Neunese ani pár kilo rajčat a musí být opatrný při pohybu,” říká Iman a dodává: „Aby toho našeho trápení nebylo málo, tchýně má nemocné ledviny a muž se stará o její léčbu.”
Kvůli tíživé ekonomické situaci si Iman nemůže dovolit poslat svých pět dětí do školy. Nemá prostředky ani na to, aby podstoupila nákladný oční zákrok, který nutně potřebuje, protože jinak riskuje, že o zrak přijde úplně. Proto se rodina uchýlila k prodeji zlatých šperků a zadlužuje se.
Mimořádné aktivity v rámci programu „peníze za práci“ jsme spustili loni v reakci na pandemii COVID-19. Využili jsme finanční prostředky, které poslali dárci sbírky SOS Sýrie. Z té jsme vyplatili mzdu švadlenám za ušití ručně vyráběných roušek, které se pak rozdávaly pracovníkům v první linii. V červenci 2020 byla Iman pro tuto práci vybrána a téměř dva měsíce strávila šitím látkových roušek. „V Idlibu byl obrovský nárůst případů COVID -19 a já se svými kamarádkami vyrobila spoustu roušek, které jsme poté zdarma rozdávaly po vesnici,” popisuje Iman.
„Začali jsme pracovat na tomto projektu [v únoru 2021] a teď vyrábím každý den 70 roušek, které předám organizaci a ta je distribuuje,” vypráví Iman.
Kromě 5 dolarů denně, které dostává za svou práci, získala Iman i ruční šicí stroj a látky. Ušetří námahu i čas tím, že pracuje z pohodlí domova, ale má obavy o své děti: „Nebojím se ani tak o jejich životní podmínky, jako o jejich vzdělání. Vzdělání je nejvyšší prioritou a pokud se nebudou učit a studovat, co budou dělat?”
Zmírnění dopadů COVID-19 a udržení naděje
V lednu jsme uspořádali informační školení pro účastníky programu „peníze za práci“ zaměřené na dopady COVID-19 a na to, jak je zmírnit. Vyškolení pracovníci pak navštěvovali tábory pro vnitřně vysídlené lidi a vesnice a šířili tyto informace dál.
„Pracujeme především s lidmi v táborech, ve školách a na trzích,” říká sedmadvacetiletá školitelka Maram.
„Vysvětlujeme jim příznaky COVIDu, způsoby, jak se nejlépe chránit a jaká opatření zavést, aby nenakazili ostatní, např. jak si dezinfikovat a mýt ruce.” Nejprve se Maram setkávala s nezájmem lidí, kteří se k této nemoci stavěli lehkomyslně. „Myslím, že je to způsobeno nedostatečnou informovaností a částečně i nevědomostí. Někteří lidé si mysleli, že to je konspirace.”
„Postupně se informovanost zlepšovala,” říká Maram, “a lidé si začali nebezpečí nemoci uvědomovat, když ve svém okolí viděli nakažené nemocné lidi.”
„Koncem roku 2013 byli ve vesnici zabiti mí bratranci a dva synovci. Později, v roce 2014, jsme všichni utekli do města Lattakia,” vypráví Maram. Krátce poté, co do Lattakia dorazili, byl její manžel a dva švagři zatčeni. Dvaačtyřicet lidí namačkaných v jednom domě bylo odkázáno na zatčené muže jako na jediné živitele. Během jejich nepřítomnosti si ženy musely hledat náhradní zdroj příjmu. „Ženy začaly pracovat v potravinářství, aby něco málo vydělaly. V té době [v roce 2014] se situace začala zhoršovat, pracovních příležitostí pro muže bylo velmi málo a ceny potravin se zvyšovaly. ”
Maram neměla žádnou jistotu, jestli je její muž vůbec naživu a nepodařilo se jí o něm získat jakékoliv informace. Rozhodla se v polovině roku 2015 přestěhovat s matkou a nejbližší rodinou zpět do venkovské části Idlibu. Maram má diplom v oboru výtvarné umění a několik let pracovala jako švadlena, zažila ale i několikaměsíční období nezaměstnanosti. Dnes je díky programu „peníze za práci“ hlavní živitelkou rodiny.
„Neztrácím naději,” říká Maram, i když o manželovi stále nemá žádné informace. „Věřím, že to nejlepší teprve přijde. Doufám, že mi prodlouží smlouvu na provádění osvětové činnosti, abychom měli stálý zdroj příjmů. Pokud zůstanu bez práce, nebude se o nás mít kdo postarat.”
Děkujeme Úřadu pro humanitární pomoc USAID za financování programů jako „peníze za práci,“ které lidem v Sýrii umožňují důstojný způsob, jak se uživit a zároveň přispět ke zlepšení situace v oblasti, kam je konflikt vyhnal.
-------------------------------
