Karel Strachota: Při výchově k demokratickým hodnotám rozlišujeme mezi dobrým a zlým

Jeden svět na školách vloni slavil dvacet let od vzniku. Co tehdy vedlo ke startu projektu? Co rozhodlo, že jste si řekl: Tak, a teď musím něco udělat?

Na přelomu tisíciletí jsem si uvědomil, že mě práce v IT byznysu, kterou jsem tehdy už deset let dělal, vůbec nenaplňuje. Vytváření zisku mi najednou bylo málo, přestalo mi dávat smysl. Začal jsem se ohlížet a ptát se, co po mém dosavadním pracovním počínání zůstává. A uzavřel to tak, že je čas na změnu. Věděl jsem, že se dál chci věnovat vzdělávání a mladým lidem (měl jsem vystudované gymnázium s pedagogickým zaměřením). Jako úplně přirozené mi vyšlo, že mám přejít do neziskového prostředí. Znal jsem Člověka v tísni, jehož jsem považoval za nejlepší neziskovou organizaci, měl jsem tam známé. Stal jsem se výkonným ředitelem festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který Člověk v tísni začal organizovat. V roce 2001 jsme poprvé pořádali speciální projekce pro školy. Tak se zrodil vzdělávací program Jeden svět na školách, nedávno přejmenovaný na zkrácené JSNS.

Jak hodnotíte uplynulých dvacet let JSNS? Udělali jste ohromný kus práce – kromě zaměření na moderní československé dějiny se věnujete také mediálnímu vzdělávání nebo lidským právům. Jakou máte zpětnou vazbu od škol nebo od studentů?

Zásadním milníkem bylo, že jsme „jednosvětové“ dokumentární filmy o válečných oblastech, diktaturách, rasismu, sociální problematice a dalších tématech, včetně moderních československých dějin, začali distribuovat přímo do škol spolu s doprovodnými informačními a didaktickými materiály. Dnes to asi působí úsměvně, ale tehdy řada odborníků při představě, že se takové filmy promítají při výuce, nevěřícně kroutila hlavami. Naštěstí se ve svém odhadu mýlili. Nejprve desítky a později stovky vyučujících s námi začaly spolupracovat, přijížděly na semináře, pomáhaly nám při sestavování filmových sad a s tvorbou metodických příruček. Druhým milníkem se pak stalo spuštění audiovizuálního portálu JSNS.CZ. Místo složitého a nákladného rozesílání krabic s VHS kazetami či později s DVD, publikacemi a dalšími tiskovinami bylo vše k dispozici online a zdarma. Jsme rádi, že s našimi materiály každodenně pracují tisíce vyučujících, že oceňují jejich praktickou využitelnost i podporu, kterou jim poskytujeme.

Pro nás jsou od samého začátku nejdůležitějšími partnery, to oni předstupují před žáky a studenty s filmy a didaktikou od nás, to oni jsou klíčovými aktéry vzdělávání. Těší nás, že žáky a studenty dokážou materiály JSNS zaujmout, že je vedou k zamyšlení, k hledání odpovědí na nesnadné otázky, k uvědomění si vlastní osobní zodpovědnosti za svět, ve kterém žijí. Docela často se mi stává, že potkám mladé lidi, kteří říkají, jak velký vliv na ně náš projekt měl, že se například díky filmům z JSNS formovalo jejich další studijní či profesní zaměření nebo jejich občanské aktivity.

Jak vidíte budoucnost celého JSNS, případně konkrétně projektu Příběhy bezpráví? Na kolika školách nyní projekt působí?

Naše materiály využívají vyučující na více než 4000 základních a středních školách, tedy na přibližně třech čtvrtinách všech škol. Dál budeme dělat, co děláme doposud, tedy pomáhat vyučujícím s výukou důležitých a mnohdy opomíjených témat. Hledáme cesty, jak na jednotlivých školách přivést ke spolupráci kolegy těch, kteří nás už znají a s portálem JSNS.CZ pracují. V posledních letech se více zaměřujeme na střední odborné školy a učiliště, kde vidíme velkou potřebu výuky témat, kterým se věnujeme. Chceme rozšiřovat nabídku materiálů vhodných pro nižší ročníky základních škol. Mezi prioritní tematické okruhy bude dál patřit mediální vzdělávání spolu s moderními dějinami. A zůstávají okruhy, kterým jsme se věnovali doposud, tedy lidská práva, sociální problematika, životní prostředí, globální témata a další.

Mnoho let žijete na jedné straně tím, že přibližujete naprosto děsivé životní osudy mnoha vážených a statečných lidí, a na druhé straně je tu nevědomost ze strany žáků, možná i neochota některých učitelů věnovat se těmto tématům. Kde berete energii a sílu zachovat si duševní zdraví, pokračovat dále?

Svoji práci mám i po dvaceti letech rád, ani jedinkrát jsem nezalitoval, že jsem opustil svět byznysu. Měl jsem to štěstí, že jsem se díky Příběhům bezpráví mohl seznámit s mnoha bývalými politickými vězni, se statečnými muži a ženami, kteří zůstali po celý život věrni svým zásadám, kteří navzdory bezpráví, které zažili, nezatrpkli a zachovali si životní optimismus. Jsem poctěn, že se mnozí z nich stali mými přáteli, i tím, že můžu jejich a další podobné osudy zprostředkovávat nejmladší generaci. A vztekám se, když vidím, jak nepěkně se k nim náš stát zachoval. Je například ostudné, že lidé perzekvovaní během komunismu mají nižší důchody než jejich trýznitelé.

Ne vše se daří, některé problémy, které naznačujete, jsou pro mě ale spíš výzvou pokračovat v tom, co jsem spolu se skvělými kolegyněmi a kolegy dělal doposud, a dělat to ještě lépe.

Jednou za rok jezdím na dva až tři týdny s manželkou na treky do odlehlých hor, v posledních letech do střední Asie. Při nich se zbavuji duševní únavy. Jsem naprosto offline, řešíme to nejzákladnější: aby se nám při putování nic špatného nestalo, našli jsme místo, kde postavíme stan, aby nám nebyla velká zima a měli jsme co jíst.

Proč osnovy dějepisu ve školách končí 2. světovou válkou a nevěnují se období komunismu? 

Musí vzdělávací program někdy bojovat s rodiči studentů ohledně výuky české komunistické historie? 

Cítí Karel Strachota podporu ve svém působení ze strany vlády? 

A proč se v rámci projektu Příběhy bezpráví začal zabývat lidskými právy mimo Českou republiku? 

Na tyto a další otázky naleznete odpověď a na stránkách FORUM 24, kde si můžete přečíst celý rozhovor s Karlem Strachotou, ředitelem vzdělávacího programu JSNS.