Když se povede pohnout nejen s tím mladistvým, ale i s jeho rodičem, to je velký úspěch

Na internetu u Tvého jména najdu pracovní pozici aktivizační pracovnice – resocializační programy Tachovsko a Plzeň. Sedí to?

No v tuhle chvíli by tam mělo být Plzeňský kraj, protože v současné chvíli spolupracuji i s lidmi z Rokycanska, Stodska, a zájem je i z Horšovskotýnska nebo Domažlicka.

Jak k takovému rozšíření došlo?

Přikládám to aktivitě pracovníků z oblasti Plzně-jihu, protože když jsem nastupovala, tak služba fungovala zejména v Tachově, v Rokycanech a v Plzni. To, že se začali ozývat i z jiných míst, znamená podle mě potřebnost a absenci této služby v daných lokalitách.

A jací pracovníci se ozývají?

Tak buď jde o pracovníky z probační a mediační služby anebo kurátory pro mládež ze sociálního odboru města. Skvělá spolupráce je právě například se stodskou kurátorkou pro děti a mládež.

A jezdíš za nimi Ty nebo musí jezdit oni za Tebou do kanceláře?

Právě že jezdím hodně do terénu já za nimi, ale je to časově poměrně náročné a víc pracovníků nás na to není. S mladistvými je možnost se potkat i u nás v kanceláři v Plzni, ale za pracovníky jezdím já.

Co si mám vlastně pod tou pracovní pozicí představit?

No, jsem taková spojka mezi Tísní, institucemi, ze kterých děti a mladiství přicházejí, samotnými spolupracujícími mladými lidmi a jejich rodinami. Tedy mám na starosti jejich provázení programem, šíření služby a zajišťování navázání spolupráce mezi daným člověkem, institucí a lektory. Náplní mé práce je taky účast na multitýmech.

Co jsou multitýmy?

To jsou skupinová setkání odborníků z různých oblastí, které pracují s dětmi a mladistvými v dané oblasti. Například v Tachově jsme se sešli s pracovnicemi probační mediační služby, státními zástupci, pracovníky OSPOD, školním psychologem, zástupci kriminální policie a soudkyní.

A kdo jsou ti lektoři? Na čem s lidmi pracují?

Lektory máme momentálně čtyři v Plzni s tím, že jeden lektor může dojíždět i do Rokycan. Jsou to lidé z neziskových organizací, v současné době ze SPOLEČNOSTI TADY A TEĎ a z Pontonu. Původně jich bylo víc, ale z pracovních a rodinných důvodů se počet ustálil na čtyřech. Jejich úkolem je provázet programem dotyčného mladého člověka. Absolvují s nimi úvodní setkání, kde se seznámí i s jeho zákonným zástupcem a pracovníkem, který má mladistvého v dohledu, podepisují dohodu o zařazení do programu, kontraktují obsah plánu spolupráce. Provází toho dotyčného člověka programem s mentorským přístupem.

Terapie divočinou motivuje ke změně

S jakými lidmi pracuješ?

Pracujeme primárně s lidmi od 15 do 18 let. Od září 2019 jsme snížili věkovou hranici pro spolupráci na 13 let. Akreditovaná část programu od Ministerstva spravedlnosti je určena pro věkovou skupinu od 15 let a týká se lidí, kteří se dopustili nějakého provinění. Ale do programu se mohou zapojit i mladiství od 13 let, například kvůli výchovným potížím. V ojedinělých případech může nastoupit i zletilý klient, který čin spáchal jako nezletilý.

A je spolupráce nařízená nebo dobrovolná?

Největší část lidí přichází na základě doporučení probační a mediační služby (PMS) nebo OSPODu. U PMS mohou nastat dvě situace. Buď se program zahájí v přípravném řízení a do programu tedy nastupují jakoby dobrovolně, nebo je jim program uložen jako výchovné opatření ze strany státního zástupce, pak se program pro ně stává povinným a jeho nedokončení pro ně má své následky. Ale většinou jdou do programu lidi dobrovolně už v přípravném řízení, protože ví, že u soudu na to bude pohlíženo tak, že se snaží již předem o nějakou změnu. Ale absolvování může být i zcela dobrovolné, tedy třeba se na nás mohou obrátit rodiče.

Mluvila jsi o provinění, kterého se lidé dopustili. O jaké provinění se podle Tvých zkušeností jedná?

Nejčastěji jde o pohlavní zneužití nezletilé osoby, kdy se ale jedná většinou o vztah mladistvého a nezletilého. Pak jsou tam provinění týkající se užívání nebo distribuce drog, bitky, ublížení na zdraví, výtržnictví, poškození majetku, nějaké spolupachatelství nebo neoprávněné přístupy k nosičům dat.

Co si pod tím představit?

Třeba nabourávání do facebooků a emailů. Tyhle činy podle mě budou postupně narůstat.

Pamatuješ si na prvního člověka, se kterým jsi spolupracovala?

Pamatuju. Byl to sedmnáctiletý chlapec, kterého jsem přebírala po kolegovi, a v té době měl za sebou už půlku programu. Nicméně po dvou schůzkách jsme se domluvili, že ten program pojede znovu, protože ty jeho potřeby se ukázaly zkrátka jiné. Nastavili jsme ten program tak, aby víc odpovídal jeho potřebám a taky tomu provinění, které spáchal.

A o co se v jeho případě jednalo?

O ublížení na zdraví. Ve výsledku se ukázaly velkým tématem i drogy a špatné rodinné zázemí.

Jak ses k práci s mladistvými pachateli vůbec dostala? Byla to náhoda nebo záměr?

Byla to ohromná shoda okolností. Já předtím pracovala v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež nedaleko Plzně. Zrovna jsem absolvovala školení, kde jsem potkala jednu holku, která se přesně téhle práci věnovala, ale v Olomouci. Ptala se mě, odkud jsem, že by mě chtěla do týmu. Nicméně jsme zjistily, že to kvůli vzdálenosti Plzeň – Olomouc není úplně zrealizovatelné. No a za pár týdnů mi od ní přišla zpráva, že se hledá někdo na tuhle pozici tady v Plzni a že se mám ozvat. Tak jsem měla pár dní na to rozhodnout se, a šla jsem do toho.

Jak je tahle práce odlišná oproti práci v nízkoprahu?

V nízkoprahu jsem pracovala několik let a byla to hodně srdcová záležitost, hodně jsme tam tu službu postavili na nohy. Cílová skupina se mi vlastně nezměnila, co se ale změnilo, je přístup k těm mladým lidem. Musela jsem si srovnat svoje kompetence. Hrozba soudem, a často i trestná kariéra, je najednou jiná než v tom nízkoprahu. Byla jsem zvyklá měnit dohody podle aktuálních potřeb klienta, což v tomhle programu není vhodné. Tady musím být o dva kroky před tím člověkem napřed. A rozdíl je taky v omezené časové dotaci, která v nízkoprahu nebyla.

Jak dlouho tedy vlastně program trvá? A má nějakou pevně danou strukturu?

Struktura programu je daná minimálním počtem absolvovaných hodin, což je 28. Většinou se jedná o 14 setkání po dvou hodinách. Program má takové 3 fáze. První část je anamnestická a zahrnuje celkem 3 setkání lektora s mladým člověkem. Tam se vlastně společně poznávají, navozují určitou bezpečnou blízkost, mapují, pracují s osou života. Výsledkem by mělo být vypracování individuálního plánu. Snažíme se to plánovat do témat lekcí. Pak přichází edukační část, která zahrnuje cca 10 setkání, kdy probíráme témata, která jsou pevně daná, zároveň dostatečně široká na to, aby se cílilo na potřeby dotyčného mladého člověka. No a uzavírá to část sebereflektivní. Je evaluační a měla by vést k nějakému zamyšlení. Mladistvý píše esej, kde shrnuje, co mu program přinesl, hodnotí jeho dopady. No a pak následuje ukončení, které probíhá zase v té instituci, odkud ten člověk přišel, a žádoucí je, aby tam byl i zákonný zástupce.

A co všechno v rámci toho programu probíhá? Jaká je náplň?

V rámci celých těch 28 hodin analyzujeme provinění, možnou nápravu provinění případně omluvu oběti, pracujeme s komunikací, asertivitou, emocemi, řešíme téma vztahů, prevenci zadluženosti. Součástí je dále alespoň jedna společná schůzka se zákonným zástupcem a kariérní poradenství. Pro oživení, budování vztahu s lektorem a podporu sebereflexe proběhne zhruba v půlce programu individuální zátěžový výjezd s lektorem. Individuální zátěžová aktivita probíhá mimo kancelář a její obsah je na domluvě lektora s tím mladistvým. Buď je to nějaký konkrétní výlet, motokáry, snowboard, nebo třeba úniková hra. K tomu se ještě mladistvý v programu může zapojit do skupinového víkendového zátěžového výjezdu, ten je ale dobrovolný.

Jak vypadá takový víkendový výjezd?

Tak byli jsme třeba na hradě Krašov a v jeho okolí, nebo v bývalém vojenském újezdu v Brdech. Spíme tam pod širákem nebo v nějakém improvizovaném přístřešku. Většinou jezdí dva lektoři a někdy jede ještě jeden doplňkový expert. Naposledy to byl třeba kolega z Pontonu, který se zabývá kurzy přežití v přírodě, takže jim v rámci výjezdu ukázal nějaké dovednosti, které se jim k přežití v přírodě mohou hodit. Já sama tam vnáším prvky terapie divočinou, což je jednak o bezpečném zážitku mimo civilizaci, a také o procesech v přírodě, které skrze metafory předávám účastníkům. To vede k citlivému zvědomování vlastní situace a motivaci ke změně. Pracujeme také s osobními příběhy. Každý o sobě za víkend něco řekne, každý to pojme trochu jinak. V rámci výjezdů fungujeme jako komunita, všechno děláme společně – plánujeme, vaříme, spolupracujeme. Snažíme se potlačit rivalitu. To je pro mnohé účastníky nová strategie pro sociální koexistenci. Když je čas, tak se věnujeme třeba socioterapeutickým hrám v přírodě.

Jak často takhle vyjíždíte?

Snažíme se jezdit tak 2 - 3x do roka. Ale ráda bych jezdila častěji. K tomu je ale potřeba odbourat jejich obavy z výjezdu.

Z čeho mají obavy?

Nevědí, kam přesně jedou a co je tam bude čekat. Neví, koho tam potkají, neznají se mezi sebou. Vždycky, když se s nimi o výjezdu bavím, tak moc chtějí jet, ale nakonec nejedou ze strachu. Někdy i proto, že se třeba bojí, že to nezvládnou fyzicky. Chystáme teď jednu hromadnou akci na téma drog. Mimo jiné doufáme, že přispěje právě ke zmírnění obav lidí, se kterými spolupracujeme, a nebudou se pak bát na víkendové akce vyrazit.

Mohou za Tebou lidé přijít i po ukončení programu?

Ano. Po ukončení následuje ještě monitorovací období, kdy se společně potkáváme po 3, 6 a 12 měsících od ukončení spolupráce. Říkáme si, co je nového, jak vypadá akční plán, který jsme společně ke konci programu sestavili. Samozřejmě jde i navýšit počet hodin programu. A pokud je to potřeba, tak je i po ukončení programu možné naplánovat nějakou intenzivnější spolupráci.

Archetyp zraněného léčitele

Když pominu terapii divočinou, je ještě nějaký kurz nebo výcvik, který jsi absolvovala, a pomáhá Ti při práci s mladistvými?

Mě moje práce baví a věnuju studiu i hodně času mimo ni, takže na různé kurzy, výcviky a semináře chodím ráda. A řada z nich mě natolik obohatila, že je využívám v práci často. Mám kurz pracovníka v sociálních službách, mezinárodní kurz na pracovníka s mládeží přes neformální vzdělávání, seminář zaměřený na práci s Romy – ten mě hodně posunul. Skvělý byl taky třičtvrtěroční výcvik v motivačních rozhovorech od pana Soukupa, nebo mezinárodní školení koučinku a nenásilné komunikace. Zapojila jsem se taky do outdoorových aktivit, výcviku horského průvodce s prvky křesťanské výchovy nebo do výcviku v metodách zvládání vzteku od Ligy otevřených mužů. Vážně je toho hodně, baví mě to. A z čeho mám teď velkou radost je, že v současné době jsem ve výcviku terapie zážitkem.

Využíváš v práci i svůj vlastní příběh? Přibližuješ třeba mladým lidem, jak ses chovala Ty v jejich věku?

Ano, v práci pracuju s vlastním příběhem, ale rozhodně ne vždycky. Moje práce není stavěna na mém příběhu, ale pokud se to hodí a je to potřeba, tak ho využiju. Líbí se mi archetyp zraněného léčitele.

Můžeš mi ho přiblížit?

Já ti to ocituju: „Ústřední myšlenkou archetypické představy zraněného léčitele je, že bolest pramenící z vlastní zraněnosti a následný proces růstu a transformace, který může nastat, pokud člověk dokáže tato zranění správně integrovat, jsou klíčovými komponenty ve formování veškerých léčebných vztahů, který daný jedinec naváže“. Krátce řečeno – co terapeut zkoriguje u sebe, může dát do pořádku i u pacienta. Mám svůj vlastní příběh, své zkušenosti. Vyrovnala jsem se třeba s nefungující rodinou a poruchou příjmu potravy, která hodně významně ovlivnila i moje studium. Pokud je to potřeba pro posílení jistoty člověka v sebe nebo pokud je to součástí vyprávěcích kruhů na výjezdech, tak jsem ochotna to s nimi sdílet. Nebo s nimi sdílím třeba svoje zkušenosti, které lze považovat za dobrou praxi ze života. Obecně s nimi mluvím hodně otevřeně.

Vždycky?

Vždycky. Třeba dnes přišel jeden kluk, se kterým jsme řešili téma přerušovaného sexu a otázku jeho bezpečnosti. Nebo se takhle otevřeně bavíme o hádkách. Občas si vybavím nějakou svoji vlastní hádku, kdy jsem se hádala i já s partnerem, protože jsem byla unavená. Pak mu to v souvislosti s jeho vlastní hádkou přibližuju a dál to rozebíráme. Oni musí vědět, že v tom nejsou sami, že tyhle věci řeší řada jiných lidí, i dospělí, třeba i já. A že rozdíl je v řešení takové situace.

Jak posuzuješ úspěch v práci? Co pro Tebe ten úspěch je?

Pro mě je úspěch, když se podaří splnit aspoň dílčí cíle, které jsme si společně s tím mladým člověkem nastavili. Když odcházím domů s příjemným pocitem, že jsem udělala všechno, co jsem měla. Když ten člověk nerecidivuje. Nebo když se po 3 měsících v rámci monitorovacího období potkáme a vidím, že se nezhoršuje. Když se mi ho podaří navázat na nějakou dlouhodobou službu. Když si rodič uvědomí i svou zodpovědnost a že má nějaký vliv a zabere. Když se povede pohnout nejen s tím mladistvým, ale i s dospělákem, to je velký úspěch. Vlastně je toho spousta.

Jak často ten úspěch zažíváš?

Když se nad tím zamyslím, tak většinou z práce odcházím s dobrým pocitem. A takových dní je určitě víc než těch dnů, kdy se táhnu z práce s tím, že jsem měla udělat něco jinak. Vlastně si trochu neskromně myslím, že tu službu vedu úspěšně.

A nějaký poslední úspěch?

Můžu jich uvést víc, které mě v tuhle chvíli napadají?

Určitě!

Tak jednak se mi konečně po dlouhé době podařilo osobně se setkat s pracovníkem OSPODu, který může hrát absolutně klíčovou roli v případě jedné slečny, která je v současné době v pobytovém zařízení a není žádoucí, aby se vrátila domů. Pak mám radost z kluka, který měl program nařízen PMS a teď ho dobrovolně absolvuje podruhé, protože v tom vidí smysl. Naším společným cílem je, aby si nejen našel stabilní práci, ale aby si ji i udržel, což je u něj poměrně náročné. No a pak mě ještě napadá případ jednoho kluka, který je hodně introvertní. Program jsme museli prodlužovat kvůli jeho porušování pravidel. Nakonec se sám rozhodl, že zpracuje leták, jak řešit rozvod rodičů, který by mohl pomoct jiným mladým lidem, kteří jsou v podobné situaci. Byl ochoten se podělit o své zkušenosti a výsledek je skvělý. Můžu Ti ho ukázat. 

Práce s rodinou je pro změnu klienta zásadní

Když mluvíš o těch konkrétních situacích, tak mě napadá, jestli se někdy stává, že Ty chceš řešit něco, co oni ale nechtějí?

To se stává. Asi nejčastěji se to týká drogové problematiky, o tom se jim moc mluvit nechce, i když je to třeba evidentní. Nebo to může být téma školy, kdy okolí chce, aby dotyčný chodil do školy, ale ten mladý člověk má zkrátka jiné potřeby. Třeba si chce koupit auto a na to musí chodit do práce a ne do školy. Někdy ten problém může nastat už na prvopočátku, kdy nás doporučuje nějaká organizace, která si nás plete s psychoterapií. Pak se může stát, že k nám přichází člověk, který má ale úplně jiné potřeby.

Jaké třeba?

Třeba když pak přijde chlapec z narušené rodiny, který není smířen s odchodem otce a vyčítá matce nového partnera. Tohle téma pro náš program není vhodné, to si u nás ten mladý člověk nezpracuje. Můžeme s tím pracovat, ale nevyřešíme to. Je to na psychoterapeuta.

A spolupracuješ tedy s nějakými odborníky?

Zatím na to nedošlo, ale rozhodně máme k dispozici třeba pracovníky z Ledovce, pokud se dostaneme ke spolupráci s lidmi s nějakou psychiatrickou diagnózou, nebo terapeuty. Ale můžeme taky využít někoho z kolegů kariérních poradců.

Spolupracuješ i s rodinou?

To je hodně důležité. Vlastně je to pro nás dost nová věc. Nám z dosavadních zkušeností vyplynulo, že práce s rodinou je pro změnu klienta opravdu zásadní. Někdy ten mladý člověk zabere a rodina ve změnu nevěří a jeho to zase stáhne zpátky. Proto jsme se rozhodli, že posílíme spolupráci s rodinou. Cílem je, aby se lektor třeba i dvakrát potkal individuálně se zákonnými zástupci bez dítěte. Nezbytné je potkat se se zákonným zástupcem alespoň jednou a postupně budeme zkoumat, jaký počet konzultací je nejvhodnější. Taky se zaměříme na to, abychom zjistili, jestli je vhodnější potkávat se s nimi individuálně nebo společně s dítětem. Hlavní je, že by to mělo vést k takovému opečování potřeb té rodiny – třeba je nakontaktovat na dluhového poradce nebo sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi tak, aby rodina měla možnost si někde zabezpečit problémy, se kterými se ona sama potýká.

Takže program se vlastně pořád vyvíjí a proměňuje.

Určitě. Postupně se ukazuje, co funguje a jaké aktivity je naopak potřeba posílit, aby byl program co nejefektivnější. Tak uvidíme, jak bude program vypadat zase třeba za rok nebo za dva.