Kolik se toho dá zvládnout za 2 měsíce

Třídní učitelka zvažovala, že se obrátí na sociální odbor. Domluvili jsme se, že rodině předá kontakt na naše pracovníky. A maminka se nám ozvala obratem. „Trápilo ji, že si neví rady se svou dcerou, ve škole propadá a doma neposlouchá,“ upřesňuje Tereza Králová, sociálně aktivizační pracovnice, která s rodinou navázala spolupráci. Taky si stěžovala na problémovou komunikaci ve škole. Popisovala, jak Dáša před časem zažila ve škole šikanu a jak, z jejího hlediska, neochotně, se k tomu škola postavila. Ve školu tak neměla příliš důvěru a všechno pociťovalo jako útok vůči sobě a své rodině.

Dáša žije ve společné domácnosti s maminkou na rodičovské dovolené, s tatínkem, který díky práci v zahraničí jezdí domů velice ojediněle, a 3 mladšími sourozenci. Bydlí v maličkém pokoji společně se 2 mladšími bratry a celý byt je pro tak početnou rodinu nedostačující. Vztahy s kamarády má Dáša podle svých slov konfliktní. „Občas něco řeknu a oni se naštvou, ale nemyslím to tak,“ říká k tomu Dáša.

„Začala jsem maminku jednou za 14 dní doprovázet na pravidelné schůzky za třídní učitelkou. Tam se maminka s učitelkou vždy domluvila, na co je potřeba se momentálně zaměřit, co zlepšit, co funguje a co nefunguje. Taky jí vždycky vysvětlila, co následující týdny Dášu ve škole čeká a na co je tedy potřeba se intenzivně připravit. Pomalu si k sobě hledaly cestu,“ popisuje Králová první kroky. Dáša tak dostala jasně najevo, že nemá význam před rodiči nic skrývat, protože se to díky otevřené komunikaci se školou rodiče vždy dozví. Paní učitelka viděla zájem rodičů situaci řešit a maminka si začala uvědomovat, že tohle může být správná cesta k tomu, aby se situace dcery zlepšila. 

V rodině se začalo pracovat na nastavení pravidel a zefektivnění domácí přípravy do školy. K tomu hodně přispělo, že se našla dobrovolnice Klára, která byla ochotná Dáše pomoct pravidelně každý týden s přípravou do školy. Docházela za Dášou domů, pomáhala jí s úkoly a vysvětlením látky, které nerozuměla. A protože mezi nimi byl jen 5 let věkový rozdíl, dokázala s Dášou rozvinout i kamarádský vztah, který Dáša vedle doučování moc potřebovala. Maminka byla překvapena, jak pozitivně Dáša reaguje a proti učení s Klárou vůbec neprotestuje. Doučování několikrát probíhalo dokonce déle než domluvené dvě hodiny. I paní učitelka zaznamenala změny, ale stále zůstávala skeptická k tomu, že by Dáša zvládla ty zanedbané měsíce dohonit během takto krátké doby. Stále se klonila spíše k variantě opakování pátého ročníku, ale rozhodnutí nechávala do poslední chvíle otevřené. Snažila se tím Dášu motivovat.

Dáša s Klárou se nevzdávaly a za 2 měsíce dokázaly téměř nemožné. Dáša postoupila do šestého ročníku. „Byla jsem překvapená a dojatá, když mě na konci školního roku oslovila paní učitelka a poděkovala za zprostředkování společných schůzek. Přiznala, že sama už měla ke spolupráci s rodinou averzi a nevěděla si rady. Komunikace s rodinou tak nebyla efektivní. Teď už spolu mohou komunikovat i bez naší přítomnosti. Navíc snahu Dáši v závěru roku musela ocenit, takže ji do dalšího ročníku pustila s čistým svědomím,“ uzavírá Králová. A maminka zase mluvila o tom, že bude muset zajít i za paní učitelkou mladšího Vojty a navázat včas komunikaci i s ní.

Spolupráce pokračuje i v dalším školním roce a my věříme, že letos už Dáša nic na poslední chvíli dohánět nebude. Díky Kláře - dobrovolnici i kamarádce - ví, že má oporu ve věcech, se kterými si neví rady. A maminka s paní učitelkou zase vědí, že v sobě mají spojence a ne rivaly.