Kolik Ukrajinců se vrátí domů? Rozhodne trvání války a úspěšnost obnovy
Publikováno: 5. 4. 2023 Doba čtení: 10 minut
Masivní ruský útok proti Ukrajině v únoru 2022 vyvolal největší uprchlickou krizi v Evropě od konce druhé světové války. Zhruba rok od invaze zůstává v evropských zemích něco přes osm milionů běženců. Jak ukazují průzkumy prováděné napříč kontinentem, většina Ukrajinců se do své vlasti po konci války hodlá vrátit. Zkušenosti z řady ozbrojených konfliktů po celém světě ale nabádají k opatrnosti. Podmínky, které jsou nezbytné pro to, aby se většina uprchlíků vzdala bezpečného zázemí za hranicemi a natrvalo se vrátila domů, nastávají v reálném světě jen výjimečně.
Přesuny obyvatel, které vyvolal ruský vpád na Ukrajinu, byly téměř od počátku obousměrné. Již před koncem dubna 2022, tedy během pouhých dvou měsíců od invaze a stále ještě v době, kdy počty nově příchozích v EU lámaly jeden historický rekord za druhým, se zpátky na Ukrajinu stihlo vrátit okolo 700 tisíc uprchlíků. V únoru 2023 odhadovala Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) počet navrátilců na zhruba 5,5 milionu.
Z dostupných statistických dat nicméně vyplývá, že intenzita návratů kulminovala již během přelomu léta a podzimu 2022. Je možné, že se potenciál návratové migrace vyčerpal? Kde spatřují svou budoucnost ti, jejichž nouzový pobyt v Evropě se přehoupl do druhého roku?
Co (ne)říkají o návratech průzkumy
Podle jednoho z vůbec prvních seriózních průzkumů, který v březnu 2022 provedlo na západních hraničních přechodech Ukrajiny sociologické centrum Razumkova, plánovalo návrat do vlasti zhruba 80 procent prchajících.
Když plány vysídlených Ukrajinců o několik měsíců později mapovala Agentura EU pro základní práva (FRA), výsledná čísla vypadala poněkud odlišně. Z bezmála patnácti tisíc oslovených v deseti evropských zemích se pro návrat vyslovilo jen 35 procent (nejvíce v Rumunsku, nejméně v Německu). Každý pátý respondent vyjádřil záměr zůstat v zemi, kde se aktuálně nachází a každý šestý pak uvedl, že plánuje zůstat, ale zároveň se na Ukrajinu pravidelně vracet.
V listopadu a prosinci 2022 zjišťovalo úmysly ukrajinských uprchlíků kyjevské Centrum pro ekonomickou strategii. Ze shromážděných dat vyplynulo, že na Ukrajinu se „rozhodně“ nebo „zřejmě“ hodlají vrátit asi tři čtvrtiny dotázaných. Pro setrvání v zahraničí se naproti tomu vyslovilo jen deset procent respondentů.
Poslední zmíněná čísla se mimochodem víceméně shodují s těmi, která máme o situaci v Česku. V dotazníkovém šetření, které mezi uprchlíky na přelomu léta a podzimu 2022 provedli odborníci z Přírodovědecké fakulty UK, odpovědělo na otázku, zda se plánují vrátit na Ukrajinu, „jakmile to bude možné“, pozitivně celkem 76 procent dotázaných (42 % „určitě ano“ a 34 % „spíše ano“).
O tom, jakou mají podobné průzkumy výpovědní hodnotu, nepanuje úplná shoda. Některé hlasy z odborné komunity jsou v tomto směru krajně skeptické. „Z mého pohledu neznamenají tato data vůbec nic,“ uvedla v rámci své nedávné pražské přednášky na téma nuceného vysídlení Ukrajinců profesorka sociologie Viktoria Sereda, která aktuálně řídí výzkumnou skupinu Prisma Ukraina na berlínském Fóru transregionálních studií. Odpovědi uprchlíků podle jejího mínění stěží odrážejí něco víc, než jejich momentální emoční rozpoložení.
Tyto emoce se navíc postupem času mění. Nuceným migrantům podle expertky trvá přibližně půl roku až rok, než si naplno uvědomí, že ze svých domovů odešli nadlouho, ne-li rovnou natrvalo.
Návraty válečných uprchlíků – historický kontext
Právě dlouhodobost je přitom jednou ze základních charakteristik novodobého uprchlictví. Případů, kdy se většina vysídlených po konci války vrátila do svých domovů, bylo v období po roce 1945 jen pár. Jako jednu ze světlých výjimek lze uvést návrat převážné části (nejspíše 80 až 90 procent) z deseti milionů lidí, kteří v roce 1971 utekli z východního Bengálska v souvislosti s válkou za nezávislost Bangladéše.
Z evropského pohledu je mnohem známější příklad Kosova v roce 1999. Během pouhých tří týdnů od konce tamního ozbrojeného konfliktu se na území někdejší autonomní jugoslávské oblasti v rámci procesu, jenž OSN označila za „jeden z nejrychlejších uprchlických návratů v historii“, vrátilo okolo 600 tisíc běženců, v drtivé většině etnických Albánců.
Hromadný návrat uprchlíků do Kosova ostře kontrastoval se situací, která nastala v poválečné Bosně a Hercegovině. Za prvních 16 měsíců od podepsání Daytonské mírové dohody, v níž návrat uprchlíků figuroval jako jedna z priorit poválečného uspořádání, se do svých domovů vrátilo jen okolo 20 procent vysídlených. Zejména vinou regionálních politiků, vůči kterým bylo mezinárodní společenství zpočátku prakticky bezmocné, nabrala dobrovolná repatriace vyšší obrátky teprve po roce 2000. Z celkových 2,2 milionu lidí, které válka rozehnala po Evropě i uvnitř hranic samotné Bosny, se do roku 2004 vrátil asi jeden milion.
Důvodů, proč se od sebe případy Kosova a Bosny tak zásadně lišily, bylo nepochybně více, ale tím možná nejdůležitějším byl faktor času. Zatímco v Kosovu trvalo vysídlení průměrně jen asi tři měsíce, uprchlíci z Bosny a Hercegoviny strávili mimo své domovy tři až čtyři roky.
Repatriace uprchlíků v „daytonské“ Bosně trpěla i jinými problémy, než skromným rozsahem. Menšinové návraty, tedy takové, kdy se lidé vraceli do regionů pod politickou kontrolou jiné etnické skupiny, byly naprosto výjimečné. K „harmonické reintegraci“ uprchlíků, kterou si vysnili tvůrci Daytonské mírové dohody, v praxi nikdy nedošlo (viz mapa níže). Nezanedbatelná část navrátilců navíc Bosnu z politických i ekonomických důvodů po pár měsících či letech opustila podruhé a definitivně.
Proč jsou hromadné návraty výjimečné
Historie ukazuje, že návrat válečných uprchlíků závisí na celé řadě proměnných a ve výsledku může probíhat v nespočtu trajektorií a variací. Předně se rozsah, rychlost a v neposlední řadě i dlouhodobá udržitelnost návratu odvíjí od politik států, ze kterých lidé utekli. Zatímco některé repatriaci aktivně brání (což je typické například pro země, kde proběhly tzv. etnické čistky), jiné ji naopak všemi silami podporují – a to třeba i navzdory přáním samotných uprchlíků, jako tomu bylo v případě SSSR těsně po skončení druhé světové války.
Neméně důležitý vliv na rozhodování uprchlíků, zda zůstat, nebo se vrátit, mají také podmínky v zemi, která jim poskytla útočiště. Klíčovým faktorem je podle odborníků míra integrace. „Studie od Kypru přes Somálsko až po Sýrii říkají, že nejpravděpodobnější je návrat těch, kdo se v nejnižší míře integrovali do hostitelské společnosti,“ uvádějí ve své knize Uprchlický systém (The Refugee System) sociologové Rawan Arar a David Scott FitzGerald. „Ti, kdo do své hostitelské společnosti něco investovali, například koupí pozemku nebo založením byznysu, se spíše nevracejí.“
Autoři vysvětlují, že zatímco Spojené státy, Austrálie, Kanada, Nový Zéland a většina zemí Západní Evropy tradičně chápou příchod uprchlíků jako trvalý, v chudých státech takzvaného globálního jihu je naturalizace běženců zcela nebo téměř nemožná. „Ve výsledku je pravděpodobnost návratu po skončení ozbrojeného konfliktu vyšší právě u uprchlíků, kteří se nacházejí ve státech globálního jihu.“
Háček je v tom, že ono „skončení ozbrojeného konfliktu“ je v dnešním světě poměrně vzácné. Války nejenže trvají dlouho, ale i tehdy, když ustanou, mívají tendenci vypukat opakovaně. Průměrná občanská válka trvá v dnešní době podle expertních odhadů více než deset let. Z válek, které probíhaly na začátku 21. století, se navíc 60 procent do pěti let rozhořelo znovu.
Výsledek? Dobrovolná repatriace, kterou OSN prezentuje jako ideální ze tří možných řešení „dlouhodobých uprchlických situací“ (vedle lokální integrace a přesídlení do třetí země), se reálně týká jen zlomku uprchlíků. Za první polovinu roku 2022 se jich například do země původu vrátilo pouhých 162 tisíc.
Kolik Ukrajinců se vrátí
Dá se na základě historických zkušeností a statistik usuzovat, jak bude vypadat návrat Ukrajinců, které z jejich země vyhnala plnohodnotná ruská invaze z února 2022? V tomto ohledu je na místě opatrnost. Rozhodnutí jednotlivců a rodin, zda se vrátit do země, z níž uprchli, anebo zůstat, je výslednicí složitého mixu faktorů, jenž je v každé uprchlické situaci unikátní. Okolnosti, které obklopují útěk Ukrajinců, poskytují řadu argumentů jak pro, tak proti jejich většinovému návratu.
První důvod, proč by mohlo být realistické očekávat, že se uprchlická vlna dříve nebo později obrátí ve stejně silnou vlnu návratovou, je nasnadě: sami uprchlíci se evidentně vracet chtějí. Výpovědní hodnota sociologických průzkumů, které zjišťují, jaké mají uprchlíci plány, je možná omezená, ale určitě ne nulová. Jako další indikátor toho, že ukrajinští uprchlíci vnímají svůj útěk jako dočasný, je možné uvést například preferenci velké části rodičů vzdělávat své děti prostřednictvím on-line výuky na ukrajinských školách. V Česku se takto na konci loňského roku vzdělávalo téměř 40 procent ukrajinských žáků základních škol a polovina středoškoláků. V Polsku, podle jehož zákonů může být on-line výuka na ukrajinské škole rovnocennou alternativou prezenční docházky, nedosahuje podíl dětí uprchlíků na místních školách ani jedné třetiny.
Silným impulzem pro návrat bude bezpochyby fakt, že dveře zpět na Ukrajinu budou otevřené dokořán. Na rozdíl od mnoha, ne-li většiny uprchlických populací současného světa Ukrajinci neutíkají před diktaturou ani vnitřním konfliktem. Rozhodnou-li se pro návrat, čeká je příchod do státu s demokratickým politickým zřízením a národnostně celistvou, inkluzivně smýšlející občanskou společností. Odpor a ostrakizace, s jakými se potýkali například „menšinoví“ navrátilci v poválečné Bosně a Hercegovině, je v případě Ukrajiny prakticky vyloučen.
V neposlední řadě je potřeba zmínit, že pro návrat zřejmě bude hovořit i silný „push“ faktor v podobě časově omezeného právního statusu. Na tento fakt upozornila v nedávném rozhovoru pro ukrajinskou verzi magazínu Forbes socioložka Ella Libanova: „Naprostá většina Ukrajinců nedostává status uprchlíka, ale status držitele dočasné ochrany. Dobře vědí, že jde o status na dva roky a že je nejisté, zda bude prodloužen. To sice nejspíše bude, ale v každém případě to není status, který by jim garantoval dlouhodobý pobyt, jako je tomu u [klasických] uprchlíků.“
Patriotismus nemusí stačit
V kontrastu k faktorům, hovořících pro návrat, nicméně stojí několik zásadních protiargumentů. Většina z nich se točí okolo rozsahu válečné destrukce. Podle posledních odhadů Světové banky si poválečná obnova Ukrajiny vyžádá nejméně 411 miliard dolarů, což by odpovídalo zhruba dvouapůlnásobku předválečného HDP země.
Velká část uprchlíků se nemá kam vrátit. Ruskem vyvolaná válka už stačila zničit nejméně 140 tisíc obytných domů – z čehož asi 18 tisíc tvoří vícepatrové budovy čítající až stovku bytů. Desetitisícová města jako Mariupol, Volnovacha, Popasna, Rubižne, Lyman nebo Bachmut jsou kompletně nebo z větší části srovnána se zemí. Kromě bytového fondu těžce utrpěla i sociální infrastruktura – odborné odhady hovoří o tom, že v průběhu války byly po celé Ukrajině zničeny nebo poškozeny stovky nemocnic a tisíce škol.
Velkou překážkou návratu uprchlíků bude jejich adaptace na život v zahraničí. Podobně jako u válečné destrukce sehraje i zde zásadní roli čas. To potvrzuje i Libanova: „Čím déle bude trvat válka, tím větší škody budou způsobené infrastruktuře a ekonomice. Lidé se nebudou mít kam fyzicky vrátit, nebude práce, nebude bydlení. Zároveň se lidé přizpůsobí životu v zemích, do kterých utekli. Děti tam budou chodit do školek, škol a na univerzity, maminky do práce.“ Za nebezpečný signál považuje v této souvislosti Libanova fakt, že řada států už usnadnila uznávání ukrajinských diplomů.
Názory na to, zda na uprchlíky nakonec více zapůsobí přitažlivá síla Ukrajiny, anebo Západu, se různí. Někteří odborníci v tomto ohledu neskrývají pesimismus. Ředitel Kyjevského mezinárodního sociologického institutu Vladimir Paniotto už loni v létě varoval, že po konci války může Ukrajina zažít druhý exodus – tentokrát převážně mužů, na které se přestane vztahovat nyní platný zákaz vycestování a které si jejich rodiny „přetáhnou“ do zahraničí. Podle Pawla Kaczmarczyka, který stojí v čele varšavského Centra pro výzkum migrace, nelze vyloučit, že nová masivní vlna odchodů nastane ve chvíli, kdy vyjde najevo úplný rozsah škod a objeví se první problémy s poválečnou obnovou.
Pokud někdo razí v otázce návratu uprchlíků opačný, veskrze optimistický scénář, pak jsou to – celkem očekávatelně – především čelní představitelé ukrajinského režimu. I Kyjev si nicméně dobře uvědomuje, že aby se uprchlíci vrátili a v zemi i se svými rodinami zůstali, je potřeba zajistit tři základní podmínky: bezpečí, bydlení a práci.
Jak na konci loňského roku potvrdil premiér Denys Šmyhal, na zlepšení ve všech třech oblastech kabinet usilovně pracuje. Za prioritní úkol na poli bezpečnosti označil Šmyhal zdokonalení protivzdušné obrany. V oblasti pracovního trhu se podle něj vláda soustředí na stimulaci vytváření nových pracovních míst pomocí daňových pobídek, regulace a výhodných úvěrů pro zaměstnavatele. Oživení bytového sektoru má napomoci štědrý program poskytování hypoték.
O tom, že budou zmíněná opatření pro udržitelný návrat uprchlíků podmínkou sine qua non, nemůže být sporu. Jestli budou sama o sobě dostačující, ukáže teprve čas.
Hlavní zdroje:
Aristide Zolberg, Astri Suhrke a Sergio Aguayo: Escape from violence. OUP 1992.
Rawan Arar a David Scott FitzGerald: The Refugee System. Polity, 2022.
Ukrajinska pravda, The New Voice of Ukraine, The Kyiv Independent, The Economist
