Lidé přicházejí s tím, že chtějí insolvenci. Ale já se snažím nejdřív zjistit, jestli je to pro ně nejvýhodnější řešení.

Když jsi nastupovala, měla jsi v dluhovém poradenství nějaké zkušenosti?

Vůbec ne. Nastupovala jsem jako absolvent na pozici terénní pracovnice. Je to má první práce. Vlastně to byl i můj úplně první pracovní pohovor.

A jaký ten pohovor byl, vzpomínáš si na něj ještě?

Pamatuju si, že byl takový uvolněný, že jsem se tam cítila dobře. Připravovala jsem se na něj, četla jsem různé informace na internetu, na webu organizace. A hodilo se to. Ale neřešily se jen teoretické věci, ptali se mě taky například na to, jak bych řešila některé praktické situace. Ale jak říkám, bylo to v takové příjemné atmosféře.

Co jsi studovala?

Studovala jsem mezinárodní vztahy tady v Plzni na Filozofické fakultě. Už na škole jsem říkala, že jednou budu dělat v neziskovce jako je třeba Člověk v tísni, když se mě někdo ptal, co s takovým oborem chci v budoucnu dělat. No a ono to vyšlo.

Pamatuješ si, v jaké souvislosti jsi poprvé zaznamenala organizaci Člověk v tísni?

Když jsem pomáhala na festivalu Jeden svět v Plzni jako dobrovolník. Je to pár let zpátky.

A jak na to vzpomínáš?

Bylo to moc fajn. Vnímala jsem na tom hodně ty filmy, jejich témata. Tehdy to bylo ještě takový hodně punkový, festival probíhal v Dialogu a ty prostory tam byly takové specifické.

Zapojuješ se do festivalu i teď, když v Tísni pracuješ?

Po nástupu do Tísně jsem se snažila zapojit, jak to jen šlo. Jeden svět mám ráda. Líbí se mi ten formát dokumentů. Dokumenty otevírají témata, která se často k lidem jinak nedostanou. A taky se mi líbí ty následné debaty s různými odborníky po filmech, je fajn slyšet, jak lidé o tom tématu v rámci diskuse přemýšlí. No a ta atmosféra je samozřejmě super, je to týdenní záležitost a ne jednorázová akce a to tomu dává úplně jiný nádech.

Co v rámci festivalu třeba děláš?

Co je potřeba a na co mám zrovna daný rok čas. Někdy trhám lístky návštěvníkům, jindy moderuju debatu, pomáhám v Info centru nebo teď naposledy jsem třeba moderovala diskusi o cestování.

A baví Tebe samotnou cestování?

Baví, strašně moc. Moc ráda jsem cestovala už na škole. Třeba jeden semestr jsem strávila ve Slovinsku v Lublani. Město je poměrně malé, ale nese s sebou výhody hlavního města. Několikrát jsem se tam pak ještě vrátila i po Erasmu. Studovala jsem tam na fakultě sociálních věd a byla to celkově velká zkušenost. Nebo na bakalářském studiu jsem měla zaměření na východoevropská studia, takže v rámci toho se mi povedlo díky katedře navštívit třeba Rusko. Byl to výměnný pobyt, kdy studenti z Ruska pak přijeli zase k nám. A moje úplně první zkušenost s delším pobytem v zahraničí byla, když jsem skrz organizaci AIESEC vycestovala do Moldavska. Tam jsem strávila asi měsíc a půl. Jako stážisti jsme byli rozděleni do různých městeček a měli jsme přemýšlet o tom, jak bychom těm obcím mohli prospět.

Když takhle cestuješ, to si vždycky vystačíš se znalostí angličtiny, bez které by to, předpokládám, nešlo?

No ne tak úplně. Angličtina je důležitá, ale učila jsem se vzhledem k oboru mého studia i rusky. Ruštinu jsem tedy od roku 2015 nepoužila, ale myslím, že bych se do toho zas dostala. Taky jsem se chvilku učila francouzštinu a kvůli poslední cestě pak ještě španělštinu.

O jakou cestu se jednalo?

Od prosince 2018 do února 2019 jsem byla s přítelem v jižní Americe.

Proč sis vybrala zrovna tuhle destinaci?

Přemýšleli jsme, kam se vydáme dál. Rádi jezdíme stopem, byli jsme různě po Evropě, na Islandu. Chtěli jsme mimo Evropu, ale nechtěli jsme do Afriky ani do jihovýchodní Asie, tak z toho vyšla právě jižní Amerika.

Jaké to bylo?

Úžasné. Vzali jsme to z Kolumbie, přes Ekvádor, částečně skrz Peru, Bolívii. Pak jsme chtěli do Chile, ale kvůli počasí jsme museli změnit plány a vzali to přes Argentinu, což se nakonec ukázalo jako skvělá volba. Zpočátku jsme jeli stopem, pak občas autobusy nebo místní dopravou. V Bolívii jsme teda už cestovali jen autobusy. No a v Argentině už jsme si dokonce půjčovali auta a jednou jsme i my brali stopaře, hezky se to obrátilo. Ve všech zmíněných zemích jsme se snažili být co nejvíc v přírodě, která se nedá s tím, na co jsme zvyklí z Čech, moc srovnávat. Zážitky byly opravdu pestré – od koupání v oceánu, přes výlet do džungle až po několikadenní treky v Andách. Novou zkušeností pro mě bylo vyrovnávání se s nadmořskou výškou běžně přesahující 3.500 m. n. m. Po návratech do civilizace a mezi lidi jsme se pak v hovorech s místními snažili doptávat na to, jak se jim v daných zemích žije.

Z cest se ale vždycky vracíš domů a taky do práce. Řekni mi o své práci něco. S čím se na Tebe lidé obrací?

V práci se věnuju dluhovému poradenství. Lidé za mnou často přichází s obecným požadavkem, že mají dluhy a chtějí s tím něco dělat. Často to pojmenovávají tak, že chtějí insolvenci nebo oddlužení. Ona ta práce ale není tak přímočará. Nejdřív se snažím vždycky situaci toho člověka zmapovat – zjistit, jestli je to pro něj opravdu nejvýhodnější řešení, jestli nejde dluh třeba snížit, kdo je vlastně věřitelem a v jaké výši dluhy aktuálně jsou a podobně.

Můžeš mi to popsat na nějakém příkladu?

Mohu to uvést na příkladu spolupráce s paní, která přišla s téměř zmapovanými závazky. Společně jsme je ještě dotřídily a ověřily, že víme o všech dluzích. V rámci toho jsme podaly tři návrhy na zastavení neoprávněných exekucí vedených na základě rozhodčích nálezů. Všechny tři exekuce se podařilo zastavit. V jednom řízení se dokonce paní stala věřitelem úvěrové společnosti, protože v rámci exekuce bylo neoprávněně vymoženo cca 60.000 Kč. Paní společnost zažalovala, okresní soud jí dal za pravdu, ale věřitel se odvolal. Čekáme tedy na další řízení a věříme, že krajský soud věc posoudí stejně. Po celou dobu paní uvažuje, zda jít nebo nejít do podání návrhu na oddlužení. Je sice v invalidním důchodu druhého stupně, a tedy by pro ni platila tříletá varianta oddlužení, ale potřebuje si být jistá, že vyžije z částky, která jí zbyde po srážce ze mzdy.

Mluvila jsi o insolvenci a oddlužení, je v tom nějaký rozdíl nebo jsou to dva stejné pojmy?

Jednoduše řečeno je to tak, že insolvence je stav platební neschopnosti. Oddlužení je pak možný způsob řešení takového stavu.

A když se pro oddlužení s nějakým člověkem rozhodnete jako pro nejlepší řešení jeho situace, co se od něj následně čeká?

Díky zmapování zjistíme, jak dlouho to oddlužení bude trvat, kolik zvládne za tu dobu zaplatit nebo jaká to pro něj může mít případně rizika. Po sesbírání podkladů to celé pošleme na soud. A od toho člověka se pak čeká, že si udrží příjmy, bude se snažit naplnit oddlužení a nebude například zapírat své příjmy a hlavně že bude komunikovat s insolvenčním správcem, že mu bude hlásit změny kontaktních údajů, ale také změny v jeho životní situaci. Třeba když onemocní nebo změní zaměstnání a bude to mít vliv na jeho příjem.

Mluvila jsi o tom, že zjišťujete, jestli třeba dluh nejde snížit. Jaké jsou v tomhle možnosti?

Tam jsou dvě základní možnosti. Jednak jdou snížit dluhy, které jsou vymáhané na základě smluv, které nejsou v souladu s dobrými mravy. Pokud věřitel dluh ještě nežaloval na soudě, lze nemravné podmínky napadnout a dojednat s věřitelem například smírné řešení. Ta druhá situace se pak týká zastavení exekuce, která byla nařízena na základě rozhodčího nálezu.

To zní poměrně náročně. Jak člověk zjistí, že jeho exekuce byla nařízena na základě rozhodčího nálezu?

Je to napsáno v exekučním příkazu, tam je vidět na základě jakého titulu exekuce běží. Taky je tam uvedeno, kdy byl nález vydán a kým. V tomhle může lidem usnadnit zjišťování i naše aplikace Doložkomat, kde si na základě pár údajů mohou otestovat, jestli ta exekuce jde zastavit.

A pokud tedy člověk zjistí, že jeho exekuce byla nařízena na základě rozhodčího nálezu, co pak tedy může dělat?

Pokud to zjistí díky Doložkomatu, tak ten mu rovnou vygeneruje návrh na zastavení exekuce, který stačí podle instrukcí podepsat a poslat. Pokud to zjistíme v rámci naší spolupráce, tak se tyhle exekuce snažíme aktivně zastavit podáním návrhu.

Potkáváš se s tím často?

V současné době je to poměrně časté. Od prosince 2016 nesmí být rozhodčí smlouva sjednána jako způsob řešení sporů, užívání rozhodčích doložek bylo zakázáno ještě dřív – pokud věřitelé chtěli zapojit rozhodce, museli s dlužníkem podepsat samostatnou rozhodčí smlouvu. Momentálně je praxe taková, že napadáme všechny exekuce nařízené na základě rozhodčího nálezu. Většinou jsou ty smluvní vztahy, kde byla sjednaná rozhodčí doložka nebo smlouva, v rozporu se zákonem nebo s dobrými mravy. Buď byl netransparentně vybrán rozhodce, který spor rozhodoval, nebo byly například příliš vysoké sankce či RPSN.

Mohla bys mi ještě upřesnit ty pojmy, které používáš – rozhodce, rozhodčí smlouva, rozhodčí doložka, rozhodčí nález?

Pokud se dvě strany dohodnou, že nechtějí, aby jejich spory řešil soud, mohou společně vybrat rozhodce, který jejich spory vyřeší. Mohou se na tom domluvit prostřednictvím rozhodčí doložky, která může mít podobu dílčího článku v rozsáhlejším textu upravujícího jejich vztahy, nebo prostřednictvím samostatné rozhodčí smlouvy. Rozhodce pak jako výsledek svého rozhodnutí vydá rozhodčí nález, který má stejnou sílu jako např. rozsudek soudu. V rámci spotřebitelských sporů je však problematické, že oproti poskytovateli půjček nemá běžný žadatel o úvěr právní oddělení, které mu může poskytnout analýzu rizik toho, když se zaváže, že případný spor nebude rozhodovat nezávislý soud.

Zní to celé hodně odborně, pomáhá ti v tom třeba nějaký právník?

Máme podporu právního oddělení. Je potřeba hlavně v situacích, kdy se objeví něco nového, s čím jsme se v praxi ještě nesetkali. Ale jinak se ty věci poměrně opakují, takže tam už právníků není potřeba, tam si poradím sama.

Co znamená, že pracuješ jako metodik zastavování exekucí?

Jsem v oblasti zastavování exekucí k dispozici všem našim dluhovým poradcům v České republice. Sbírám u sebe jejich zkušenosti, a pokud je potřeba podat návrh na zastavení exekuce, tak jsem jim k dispozici ke konzultaci. Vidím všechny návrhy před tím, než jsou podány.

Když jsi mluvila o tom, že se objeví něco jiného a je potřeba k tomu podpory právníků, bylo něco takového v poslední době?

Třeba teď se nám začaly objevovat exekuce, kde ten proces byl takový, že banka prodala dluh jiné společnosti a ta si kromě uznání dluhu nechala od dlužníků podepisovat ještě smluvní ujednání, kde byly určité sankční mechanismy, které se ale vůbec nevztahovaly k tomu původnímu dluhu. Ono je poměrně obtížné to nějak stručněji vysvětlit a hlavně i pro nás je to nové. Tak na tom třeba teď pracujeme, abychom věděli, jak se k tomu postavit, co s tím dělat.

Kde vlastně všude konzultuješ?

Nejčastěji v kanceláři, občas v domácnostech, ale taky třeba ve věznici.

Ve věznici? Pověz mi k tomu něco.

Ano, poskytujeme dluhové poradenství i ve věznici. Vězni se často potýkají s dluhy, ale stejně tak často neví, kde ty dluhy přesně mají, v jaké výši, kde k tomu mají sehnat podklady. Řešení těchto záležitostí z věznice je mnohem komplikovanější a zdlouhavější. Třeba notář tam chodí jednou za měsíc, takže běžný úkon jako je ověření podpisu se může dost protáhnout. Třeba mapování dluhů zabere víc než dvojnásobný čas oproti mapování mimo výkon trestu.

Jak se na tebe může obrátit člověk z věznice?

Obrací se na mě buď písemně, nebo přes sociálního pracovníka, který je přímo ve věznici. Občas se taky stává, že je to přes někoho, s kým už spolupracujeme, na jeho doporučení. Do věznice pak docházím pravidelně jednou za 14 dní, s kolegyní se střídám sudé a liché týdny.

Jak je to teď s kapacitou, přibíráš nové lidi?

Zájemců o dluhové poradenství je opravdu hodně. Máme čekací listinu a není výjimkou, že konzultace je třeba za 2 – 3 měsíce od doby, kdy se na nás člověk poprvé obrátí. Nejlepší je, když přijde člověk na konzultační hodiny, které máme každé úterý od 9 do 12 hodin a od 13 do 16 hodin. Tam neobjednáváme, ale lidi chodí dle potřeby. Kdo dřív přijde, na toho se dřív dostane řada. Přicházejí k nám lidé i s jinou tematikou než je dluhové poradenství – dávky, problémy v rodině, rozvod, komunikace s úřadem, žádosti o invalidní důchod, hledání bydlení, pracovně právní vztahy, ale i jiné. Buď se to v rámci konzultačních hodin vyřeší a člověk odchází s tím, že ví, na co má nárok, jak má dál postupovat. Pokud je to dlouhodobější záležitost, zapíšeme ho na čekací listinu. Ale nabídneme mu i alternativy, kam se může obrátit, pokud nechce čekat na nás, doporučujeme třeba jiné organizace nebo na některé úkony i advokáty.

Co když člověk nemůže přijít na konzultační hodiny?

Ve výjimečných případech objednáváme i po telefonu na jiný den, ale pak je termín často i za několik týdnů.

Kromě metodické práce s kolegy a přímé práce s lidmi, zabýváš se ještě něčím dalším v práci?

Děláme třeba akreditované kurzy dluhového poradenství, které jsou určeny sociálním pracovníkům a pracovníkům v sociálních službách. Jsou to čtyři jednodenní kurzy, které na sebe navazují, ale lze je absolvovat i jednotlivě postupně po jednotlivých tématech. První je na téma smluvních podmínek, jejich analýza, druhý provede účastníky procesem vymáhání, třetí se zaměřuje na exekuce a čtvrtý na insolvenci. Probíhají přibližně jednou ročně, záleží na zájmu lidí.

A kromě akreditovaných kurzů?

Občas děláme ještě přednášky například na Úřadu práce pro nezaměstnané. A taky docházím jednou za čas do chráněného bydlení organizace Point 14, kde mají každou středu skupinová sezení jejich klientů, a my tam chodíme s tématem dluhového poradenství. Na tato setkání chodím ráda, protože účastníci se o téma zajímají a semináře probíhají spíše formou debaty, než že bych vedla monolog o dluzích.

Baví tě práce v Tísni a téma dluhů?

Baví. Baví mě ten kontakt s lidmi, že to není jen práce od počítače a s papíry, ale že jsem v kontaktu s lidmi. Jsem ráda, že svou znalostí tohoto tématu mohu přispět k tomu, aby se člověk dostal do lepší situace, než ve které se v daný moment nachází. Někdy se ten problém vyřeší úplně, někdy se člověk aspoň zorientuje ve svých možnostech. Taky máme skvělý pracovní kolektiv, což dělá hodně. A dostanu se do míst, kam bych se jinak nikdy nedostala. Třeba právě do té věznice 

Když nejsi v práci a zrovna necestuješ, co ráda děláš?

Hraju ultimate frisbee. Málokdo to ví, ale ultimate frisbee je týmový nekontaktní sport. Venku se hraje v 7 lidech, v hale v 5 a buď hrají muži, ženy anebo jsou i namixované týmy. A co je unikátní oproti jiným sportům, tak je to, že se hraje bez rozhodčího. Jakýkoliv spor během hry je vždycky na diskuzi mezi těmi dvěma hráči, kterých se to týká. Maximálně do toho mohou zasáhnout ostatní členové týmu, pokud je ti dva hráči osloví, ale rozhodčí jako takový tam není.

A to platí i pro vrcholovou úroveň?

Tam jsou ještě tzv. pozorovatelé. Ale platí pro ně totéž, co pro ostatní členy týmu, zasahují do toho jen v tu chvíli, kdy je o to požádají ti dva hráči, kteří se dostali do sporu.

Mluvíš o tom s velkým nadšením, co se ti na tom nejvíc líbí?

Je to hodně běhavý sport, u kterého je potřeba neustále vyhodnocovat, jak se pohybovat po hřišti a jak se sladit se zbytkem týmu, takže žádný bod není stejný jako ty ostatní. Také se mi líbí to, že po každém zápase se vyhodnocuje tzv. duch hry (spirit of the game) toho druhého týmu. Hodnotí se, jak přistupovali ke hře, jejich pozitivní přístup, komunikace, body kontakt. A tahle kategorie je vlastně naprosto rovnocenná s tím, kdo vyhrál zápas nebo soutěž. Mám ten sport moc ráda, jen je škoda, že nás není víc, další hráče bychom uvítali s velikou radostí.