Malé vítězství uprostřed krize: Děti v Sýrii úspěšně dokončily další školní rok

Děti po celém světě

Zpívejte spolu s námi za naše dětství

Vaše štěstí spolu s naším může přinést světu slávu

Jsme ze země svobody a promlouváme k vám ze Sýrie

A obracíme se ke starším – naše budoucnost je ve vašich rukou

Prosíme, nezapomeňte na nás a chraňte nás

Abychom mohly růst jako zelená ratolest

Jako malé semínko, ze kterého květ pokryje celé pole

A náš svět se zvětší

Ach děti celého světa      

Faida recituje slavnou píseň, která vznikla na Blízkém východě v 90. letech 20. století a obrací se k dětem celého světa. Dnes, téměř po 30 letech, jsou její slova stále aktuální.

Devítiletá Faida z Idlibu sní o tom, že se stane astronautkou. „Zbožňuji planetu Neptun a sním o tom, že ji jednoho dne navštívím a prozkoumám,” říká. „Táta mi ale řekl, že pro nás v této zemi je nemožné stát se astronautem, proto se chci stát dětskou lékařkou.”

„Faida je opravdu výjimečná,” říká její učitelka matematiky Souad. „Je odvážná, zvídavá a chytrá. Všimla jsem si, že dokáže krásně kreslit a moc ráda maluje. Její otec pravidelně dochází do školy, aby viděl, jaké dělá pokroky a jak učení jí a jejímu bratrovi jde. On i jeho žena mají také přehled o tom, co se probírá v rámci distanční výuky a pomáhají dětem, kdykoliv to potřebují.”

Když se školy kvůli pandemii koronaviru uzavřely, děti přesly na online výuku. Proto jsme podpořili tisíce studentů a učitelů v severní Sýrii, aby se mohli co nejsnáze přizpůsobit nové situaci. Posloužily jim k tomu metodiky vyvinuté pro mobilní aplikace, nebo materiály pro samostudium. Učitelům jsme také poskytli školení a zajistili jsme jim přístup k internetu.

„Do školy chodím tři dny v týdnu a zbytek výuky probíhá přes telefon,” říká Faida. Letos školy zavádějí „kombinovanou metodiku ”prezenční a distanční výuky. „Do školy chodíme jen třikrát v týdnu kvůli viru COVID-19, který je velmi nebezpečný, poškozuje plíce a může způsobit smrt.”

„Když jsme s distanční výukou loni začali, bylo to velmi složité. Byla to naprosto nová zkušenost pro všechny. Pro studenty, učitele i rodiče,” říká Souad. „Ve většině rodin byli dva nebo více školáků, ale telefon měla k dispozici jen matka. Pro děti to znamenalo problém, protože se musely o telefon dělit, aby mohly posílat videa a fotky.”

„Chodit do školy je mnohem lepší, protože se mohou učit přímo a nemusí se dívat do obrazovky,” říká Souad. „Děti se také mohou setkávat s kamarády a stýkat se s ostatními, i když jim připomínáme, aby se kvůli viru k sobě příliš nepřibližovaly. I pouhý oční kontakt v prostředí třídy nám může opravdu pomoci děti povzbudit a motivovat,” vysvětluje Souad.

„Nejtěžší pro nás ale nadále je, že musíme čelit náletům a bombardování. Musíme být stále velmi opatrní a dbát na ochranná opatření, aby se žádnému dítěti nic nestalo."

Souad realitu války zná velmi důvěrně. V roce 2012 došlo v jejím rodném městě k obrovskému násilí a ona musela uprchnout, přestože byla těhotná. Její manžel zaplatil stovky dolarů za to, aby se přes kontrolní stanoviště dostali na sever. Dostali se do Turecka, ale zrovna bylo léto a školy byly zavřené. „Nemohli jsme najít žádnou práci, i když jsme tam zůstali tři měsíce. Tehdy jsme utratili vše, co jsme si před tím našetřili,“ vypráví Souad.

„Pak jsme se vrátili do východní venkovské části Aleppa, kde byl život méně nákladný než v Turecku.” Souad a její rodina tam zůstali téměř dva roky, ale nakonec už nálety a odstřelování nemohli déle snášet a rodina se musela znovu vydat na útěk. 

V roce 2015 se jim podařilo utéct do venkovské části Idlibu, kde s manželem stále žijí. Museli vše opustit a nějakou dobu trvalo, než se jako vysídlenci opět začali cítit v bezpečí.

„Tři měsíce po našem příjezdu začal Člověk v tísni podporovat nedalekou školu a zaměstnali mě jako učitelku matematiky. Začala jsem ve svém životě cítit větší stabilitu,” říká Souad.

Díky prostředkům z Evropského nástroje sousedství (ENI) pomáháme osmi již stávajícím formálním školám a dvěma nově zřízeným dočasným vzdělávacím střediskům v severní Sýrii. Tato pomoc zahrnuje podporu učitelů, dodání potřebného nábytku a výukových a učebních materiálů. Učitelé také absolvují školení o psychosociální podpoře, první pomoci, školení Učitelé v kontextu krize a dostane se jim i dalších školení, která se například zaměřují na metody pro distanční výuku.

V jiné škole v provincii Idlib učí malé prvňáčky Tarek. Od začátku války musel několikrát utíkat před násilím a nějaký čas učil v táborech pro vnitřně vysídlené lidi. V roce 2019 Tarek pracoval ve škole podporované Člověkem v tísni, když školu zasáhl minometný granát. Učebny byly úplně zničeny. Díky financím, které poskytlo ENI jsme školu mohli obnovit. V ní Tarek v současné době pracuje.

Bombardování a ostřelování je bohužel pro Tareka a další lidi v jeho okolí takovou samozřejmostí, že se vždy rychle vzpamatují. Když byla část této školy zničena, výuka se přerušila jen na jeden den. Místní uchránili spoustu nábytku a vytvořili provizorní učebnu na jiném místě. Pro Tarka je však práce učitele v Sýrii spojena s mnoha dalšími problémy.

„Někdy se studenti kvůli vysídlení a nejistotě do výuky zapojí až o dva měsíce později,” vysvětluje Tarek. „Je to velmi náročné jak pro učitele, tak pro ně.” 

„Kvůli těmto vlnám vysidlování je na všech školách obrovské množství studentů. Nyní máme v naší škole pět tříd pouze pro prvňáčky, což je na tak malou vesnici enormně vysoký počet,“ říká Tarek.

„Z vesnice je přitom pouze čtvrtina žáků. Zbytek jsou vysídlení lidé, kteří zde žijí se svými rodinami. Kromě všech těchto potíží,” pokračuje Tarek, „zdaleka ne všichni rodiči mají vždy zájem se s dětmi učit a sledovat jejich pokroky, jsou pod velkým finančním tlakem. Většinou se totiž především všemožně snaží vydělat nějaké peníze.”

„Chci zůstat doma v naší vesnici a nebát se,” říká Faida o svých nadějích, když přemýšlí o blízké budoucnosti. „Když jsme loňskou zimu museli domov opustit, byla jsem moc smutná. Hodně se tu střílelo a byla tu spousta leteckých útoků. Nebylo mi příjemné bydlet u jiných lidí, styděla jsem se.”

Bombardování. Ostřelování. Život ve vysídlení. Nejistý příjem. COVID-19.

Už více než 10 let překonávají děti a i učitelé všemožné překážky, aby v Sýrii nevyrostla „ztracená generace“ syrských dětí. Jejich houževnatost a oddanost, jakou projevují při vyučování, je obdivuhodná. „Miluji učení,” říká Tarek zaníceně. „Učit tyto děti je naše odpovědnost. Jednou z nich vyrostou mladí lidé.”