Máme problém: exekuce

Přibližování k Západu

Česko má problém. V důsledku neodpovědné politiky státu, kdy zákony a příslušné vyhlášky, jako například odměny advokátů či exekuční řád, v posledních patnácti letech formovala vymahačská lobby, je mnoho lidí předlužených a dluhy jsou téměř nevymahatelné. Na nemravné zákony tak nedoplácí jen dlužníci, ale i féroví věřitelé, jejichž cílem je dlouhodobě udržitelný vztah s klientem, nikoli samotné obchodování s bagatelními pohledávkami. A na celém procesu vydělávali šmejdi, kteří skrze dávky pro chudé tahali peníze z kapes daňových poplatníků. Výsledkem jsou více než čtyři miliony běžících exekucí.

Za poslední roky se toho ale také mnoho změnilo. Odměny advokátů již nejsou o řád vyšší než v západní Evropě, ale jen nepatrně vyšší než v Německu. Od konce roku 2016 je zakázaná privatizace spravedlnosti v podobě rozhodčího řízení ve spotřebitelských vztazích a od letošního března nemohou poskytovat spotřebitelské úvěry subjekty, které nepožádaly o licenci ČNB. V registru je aktuálně evidováno přibližně 30 poskytovatelů velkých neúčelových úvěrů a 30 poskytovatelů takzvaných mikroúvěrů. Doposud přitom legálně, podle odhadů společnosti Člověk v tísni, spotřebitelské úvěry nabízelo přibližně 600 až 800 subjektů. Po mnoha letech bezpráví se tak Česko přibližuje v oblasti půjčování a vymáhání peněz západní Evropě. Nižší vymahatelnost totiž není způsobena nevymáháním pohledávek, jak mylně věštily v roce 2014 Hospodářské noviny, ale tím, že v exekuci věřitelé parkují mnoho – i nevymahatelných – pohledávek, které si za léta vyrobili. To by mohla řešit novela insolvenčního zákona, která by umožnila oddlužení i chudým lidem bez dostatečného majetku či příjmu. Bude ale záležet, jak se k problému postaví poslanci, na které vymahačská lobby v poslední křeči vyvíjí silný tlak.

Relikt své doby

Ruku k dílu sebenaplňujícím se proroctvím v Lidových novinách přiložila i exministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. Na fiktivním předpokladu, že regulace úvěrů se nepovedla, vysvětluje, proč se povést nemohla. My v praxi přitom pozorujeme zásadní změny v chování poskytovatelů úvěrů. Zastropované sankce proměňují obchodní modely a přibylo několik férových společností, které půjčují i chudým lidem. Samozřejmě se někteří šmejdi snaží regulaci obejít, ale klady jednoznačně převažují.

Chápu, že Daniela Kovářová spojená s rozhodcem Evou Vaňkovou, která v duchu nezávislosti jen pro úvěrovou společnost Profi Credit rozhodovala téměř 30 tisíc sporů, změny nese těžce. Ale některé v textu užívané analogie působí až freudovsky. Například lidi, kteří se snaží ochraňovat slabší jedince, označuje za eugenické inženýry, ale přitom sama je nositelkou eugenického přístupu ke slabším jedincům, které je podle ní třeba nechat bez ochrany a buď se poučí, nebo je stihne sociální smrt, kterou si beztak zaslouží. Autorka si v textu také hodně odporuje, když na jedné straně kritizuje upalování bank či úvěrových společností a na druhé straně vykládá trestný čin lichvy tak, že každý, kdo někomu půjčí peníze, se dopouští trestného činu, protože ten, kdo si půjčuje, je vždy v subjektivní tísni. A přesto by nakonec do vězení posílala dlužníky místo lichvářů.

Text Kovářové je jistým reliktem své doby, kdy vymahačská lobby měla takřka neomezený vliv a při vší bídě dnešní politiky nám připomíná, kdo také vládl ministerstvu spravedlnosti a to jistě nebyla ještě nejhorší.

Řešení – teritorialita

Kromě dotažení novely insolvenčního zákona má tato vláda ale ještě jeden zásadní rest a tím jsou zprivatizované exekuce. Díky extrémní konkurenci dosáhlo podbízení se exekutorů věřitelům-klientům, neúnosnou mez, tak že pro spravedlnost již takřka nezbývá místo. Tuto extrémní konkurenci zakládající vztahy korupční povahy je nezbytné korigovat a podpořit emancipaci exekutorů, aby vymáhali dluhy tam, kde peníze jsou, a zároveň aby se věřitel podílel na financování neúspěšných exekucí. Těch je dnes nařizováno minimálně 85 procent. Řešením je teritorialita po vzoru většiny evropských zemí.

článek vyšel v Lidových novinách jako odpověď na sloupek Daniely Kovářové. Její text následuje.

Cesty, jež ze šlamastyk nevedou

Nevýhodné půjčky ne a ne zmizet. Marná sláva, za své dluhy by měl každý odpovídat sám

Před několika dny jsme zjistili, že navzdory přísným zákonným opatřením nevýhodné půjčky nezmizely a věřitelé s dlužníky rychle nalezli triky, jak nedávno přijatou právní úpravu obejít. Komentátoři se diví, tvůrci legislativy jsou zoufalí. Jako kdyby se to nedalo očekávat.

Podobná situace se totiž v posledních letech opakuje stále častěji. Novinář identifikuje problém (například kouření, prostituci, kriminalitu, obezitu nebo dluhy), politik přijde s novým zákonem nebo s úpravou zákona starého a v hlavních zprávách se hned objeví lehce omšelý hit. K celosvětovému štěstí stačí přece jen malinko. Jakmile přijmeme nový, vyšperkovaný a sofistikovaný zákon, patřičně podložený studií proveditelnosti, souladem s právy menšin, odpovídající rovnosti pohlaví a nezatěžující životní prostředí, trudný život se změní v ráj, nešvary pominou, problém zmizí a všichni lidé na této zemi budou žít šťastně do konce věků, amen. Stát ve své nebetyčné velkomyslnosti zákonem odstraní problém. Proti takové demagogii není možno bojovat, proti obecně prospěšným cílům přece nelze vystupovat, a tak každý pochybovač či kritik bohulibosti je šmahem umlčen. Ale zakažte vodě, aby tekla, mějte na mysli dobro lidí anebo apelujte na jejich zdravý rozum – a se zlou se potážete. Stále totiž platí, že kdo zachrání jiného před jeho osudem, nese pak odpovědnost za jeho selhání.

Půjčky se vracejí na začátek

Nejinak je to s půjčováním peněz. Lidská potřeba financí či jejich nedostatek jsou stejně odvěké jako prostituce a nevyřeší je ani blahobyt a dostatek, státem garantovaný příjem, a už vůbec ne nějaká (ani geniální) právní úprava. V právu totiž platí jednoduchá rovnice: čím složitější zákon, tím lepší možnost kličkování mezi paragrafy. Čím větší právní regulace, tím více možných právních výkladů. Čím více práva, tím více je zapotřebí právníků, a tedy hlav určených k přemýšlení. Kdo měl být zákonem chráněn, se v zákoutí paragrafů ztratí. Kdo se mu naopak potřebuje vyhnout, ten se jen naučí rychleji kličkovat, využívat novodobých odpustků a práva – nebojme se to nahlas vyslovit – zneužívat.

Důvodem je počáteční idea, v dnešní době dosti častá, avšak z lidského hlediska poněkud pochybená: že totiž je třeba chránit jedince před ním samotným kvůli jeho vlastnímu dobru. A tak lidem zakazujeme kouřit, půjčovat si, jezdit na kole bez helmy a v autě bez připoutání, podepisovat rozhodčí doložky a opouštět bezpečí obce bez signalizačních pásků na kabátě v naivní víře eugenických inženýrů, že je tak ochráníme před blbostí, hloupostí, naivitou, náhodou, omezeností, lačností, závistí, nedostatkem sebeovládání a utkvělou představou, že štěstí je možno získat jedině další novou hmotnou věcí, pořízenou z půjčky nebo na hypotéku. Jak zpozdilé, jak hloupé, jak krátkozraké! Půjčka totiž v sobě obsahuje věčný paradox: měl by si ji dopřát jenom ten, kdo si předmět půjčky může koupit rovnou, kdo ji tedy ve skutečnosti příliš nepotřebuje. Pro ostatní je to transakce příliš nebezpečná a příliš riskantní. Ti potřební, jimž nezbývá na dovolenou nebo na novou velkoplošnou televizi, by si ji při dodržení zásad bezpečného financování a znalosti základních matematických operací (ejhle, jak se nám oklikou vrací nezbytnost dobré výuky tohoto základního školního předmětu) stejně nikdy neměli dovolit. Ale vždycky po ní budou toužit, závidět sousedům a hledat cesty, jak na ni za použití různých fint dosáhnout.

Můžeme si za to sami

Čtenáři LN jsou skupinou těch moudřejších a informovaných, pročež není na těchto místech třeba hrát si na politickou korektnost, tedy lhát si do kapes, beztak dávno prázdných. Otázkou je, jak z této šlamastyky ven, a někdy se mi zdá, že v posledních letech kopírujeme vzor vytyčený českým velikánem Járou Cimrmanem, průkopníkem to slepých uliček. Je totiž jednodušší kritizovat ty, kdo za dnešní stav nikterak nemohou. Proto upalujeme exekutory, rozhodce, banky, úvěrové společnosti a vršíme chybu za chybou, když oněm nenasytným dlužníkům ještě povolíme oddlužení, čímž podobně jako zachraňováním migrantů jen zveme další nenasytné, aby si bez zábran znovu půjčovali. Výstřelem do tmy je pak přenesení důkazního břemene, podle něhož by měl věřitel prokazovat, že si byl jist solventností dlužníka. Vždyť to, že dlužník není solventní, bývá příčinou, proč se zadlužuje. A to nemluvím o dnešní formulaci trestného činu lichvy, podle níž stačí k trestnosti subjektivní tíseň dlužníka, jež je u půjčování peněz přítomna přece ve všech případech.

Osobně soudím, že výuka finanční gramotnosti, novela insolvenčních předpisů, rozličná ochrana spotřebitelů ani zpřísněná licence věřitelů k zásadní změně nepřispějí. Člověk je totiž tvor primitivní, jenž se více než rozumem řídí pudy a emocemi, proto by si měl za své dluhy a chyby odpovídat sám. V nejhorším případě třeba vězením. Možná je nejvyšší čas začít o nápravném zařízení pro dlužníky alespoň diskutovat.

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti, Lidové noviny 18. 3. 2017