Fahed, Maram, Nour: Naši syrští kolegové pomáhají ve své vlastní zemi zmítané válkou

Fahed: „Budu humanitární pracovník, dokud to moje země bude potřebovat

Fahed pracuje v Člověku v tísni od roku 2020. „Jako humanitární pracovník jsem k lidem blíž a vidím, v jak těžkých podmínkách žijí. Když sedím ve stanech s lidmi, kteří kvůli válce přišli o domov a vidím jejich utrpení, mám vůči nim ještě větší pocit odpovědnosti,” říká Fahed. Před válkou by ho nenapadlo, jaké práci se bude v budoucnu věnovat. Po roce jeho vysokoškolských studií začala syrská občanská válka. Fahed se do svého rodného města nevrátil po tři roky, snažil se dokončit studia. Hrůzy války se ale nevyhnuly jeho rodině. 

Fahed se ale rozhodl, že Sýrii neopustí. Chtěl se podílet na obnově své zničené země. „Cítím zodpovědnost a věřím v humanitární práci. Nemůžeme svou zemi opustit všichni. Musíme tu zůstat a pomáhat našim lidem, kteří to potřebují."

Fahed vystudoval solární energetiku a teď svou specializaci využívá v humanitárním sektoru. „Nebyla tu elektřina a spousta nemocnic, klinik, pekáren a vodních čerpadel přestalo fungovat," popisuje, „Postupně jsme na čerpání vody začali instalovat solární systémy. Tehdy už jsem věděl, že Člověk v tísni je průkopníkem v oblasti solárních systémů, a tak jsem se přihlásil na volné místo.”

Přestože je práce v zemi, kde stále probíhá konflikt, náročná, Faheda pohání touha pomáhat: „Budu pracovat v humanitárním sektoru, dokud to bude potřeba."

Maram: „Vím, jak je těžké opustit všechno, co máte.”

Než se Maram stala humanitární pracovnicí v Člověku v tísni, pracovala v lékárně na severu Sýrie. Příchod takzvaného islámského státu a jeho krutá nadvláda nad jejím rodným městem Maram donutily domov opustit. Když samozvaný ISIL padl, rozhodla se Maram pomáhat lidem kolem sebe.

Maramin život mimo práci byl těžký, ale nic ji neodradilo od jejího rozhodnutí přese všechno pomáhat druhým. „Válka nám zničila život i plány do budoucna. Moje máma je invalidní kvůli té hrozné panice, teroru a strachu, kterými si musela projít během války. Naše rodina se rozdělila. Mí bratři nechali studia a odešli do zahraničí. Museli jsme opustit náš dům a všechno v něm pak bylo rozkradeno."

Přes všechny těžkosti v jejím vlastním životě Maram stále pohání soucit. „Když myslím na lidi, kterým při své práci pomáhám, cítím se lépe, protože dělám něco dobrého. Teď už nejsem sobecká, myslím na druhé lidi."

Nour: „Kdybychom jim nepomáhali, nebyli bychom lidmi.”

„Cítím, že je mou povinností pomáhat lidem, kteří tu se mnou žijí. Chci být součástí organizace a procesu, které mění životy lidí k lepšímu," říká naše kolegyně Nour. Studovala psychologii na univerzitě , ale válka její studia ukončila. Než se přidala k Člověku v tísni, pracovala v týmu dětských psychologů, kteří pomáhali vysídleným dětem. Pak nějakou dobu jako dobrovolnice vyučovala děti a u pomoci dětem zůstala I poté, co se stala součástí Člověka v tísni.

Její práce někdy vyžaduje i cestování oblastmi, které nejsou vždy bezpečné. Situace se v těchto místech často mění a bezpečnostní tým ji monitoruje. Někdy má proto Nour potíže se za lidmi, kterým pomáhá, dostat. To považuje za jednu z největších výzev při své práci.

„Lidé žijí ve velmi těžkých podmínkách. Kdybychom jim nepomáhali, nebyli bychom lidmi. I když jsem unavená, tak si vzpomenu, že existují lidé, kteří potřebují mou pomoc, a i přes vyčerpání pracuji dál.”