Největší výzvou je hledat zaměstnání ukrajinským odborníkům na míru, říká pracovnice informačního centra pomoci lidem z Ukrajiny

Na začátku ukrajinské krize se v Klatovech otevřelo krizové nocležiště v tělocvičně na Vodojemu. Ubytovalo se zde asi padesát lidí, kterým bylo potřeba pomoct, Člověk v tísni jim hledal ubytování přes platformu Pomáhej Ukrajině. Krizové nocležiště se vyprázdnilo, uprchlická vlna postupně zpomalila, a nocležiště je dnes pouze v pohotovostním režimu. Problém byl, že pracovnice klatovského Člověka v tísni byly připravené pomáhat, ale uprchlíci se k nim nedostávali. Iniciovaly proto schůzku se všemi místními neziskovými organizacemi, kterých se tato agenda dotýká. Tam se ukázalo, že zatímco Člověk v tísni klienty hledal, některé organizace, například Oblastní charita Klatovy, byly přetížené. Padl tedy návrh, aby všechny neziskovky působily na jednom místě, na společné neutrální půdě, aby byla pomoc efektivnější a pro válečné uprchlíky přehlednější.

Přijíždíme do Klatov a míříme do centra města, do budovy nedaleko náměstí, kde kdysi sídlil Úřad práce. Objekt vlastní Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dnes zde sídlí Informační centrum pomoci lidem z Ukrajiny. Potkáváme tři pracovnice Člověka v tísni Sarah Sofii Huikari, Lýdii Kollrosovou a Jarku Kubovou, které zrovna poskytují sociální poradenství skupince uprchlíků. V jedné z místností probíhá výuka češtiny pro dospělé, v další sedí dobrovolník z organizace ADRA, která poskytuje zejména materiální pomoc. Atmosféra je velmi přívětivá, ze všech sálá lidskost a ochota pomáhat.

„Z našeho hlediska bylo provozování společného objektu způsobem, jak poskytnout účinnou pomoc s tím, že na tom měly participovat všechny neziskovky, se kterými jsme se domluvili. Město po našich trpělivých prosbách zareagovalo, sehnalo objekt, provedlo nutné úpravy, vymalovalo. Vybavení poskytla ADRA. Díky tomu jsme mohli centrum poměrně rychle spustit,“ navazuje Sára na povídání o krátké historii vzniku centra. Spolupráci s městem si pochvaluje, chovalo se doposud velmi vstřícně. ADRA poskytla dobrovolníky včetně tlumočníků a Ledovec, organizace pomáhající lidem s duševním onemocněním, vysílá jednou týdně psycholožku. Ukázalo se však, že některé organizace nemají kapacitu poskytnout centru pracovníky. Pomoc v Klatovech se tak nadále poskytuje na různých místech. Většinu práce centra v současnosti vykonávají pracovnice Člověka v tísni.

Centrum je otevřené v pondělky a středy od 9 do 17 hodin a v těchto dnech jej navštíví vyšší desítky lidí. Kromě sociální a materiální pomoci zde probíhají čtyřikrát týdně specializované kurzy češtiny s možností umístění dětí do dětského koutku. Ten pomohla dovybavit zdejší základní umělecká škola. Děti společně s rodiči vybraly kolem šesti tisíci korun. Byla to pomoc od dětí dětem.

Bylo by nešťastné, pokud by odborníci propadli systémem a dostali se do výrobních hal

Pracovnice Člověka v tísni se snaží soustředit na sociální práci. Obrací se na ně lidé, kteří hledají ubytování, často okamžitě i s prací - málokdy se stane, že klient hledá jenom bydlení. Díky ukrajinským tlumočníkům se mohou věnovat poměrně úzce specializovaným otázkám. „Pro mě je největší výzva hledat na míru zaměstnání pro lidi, kteří mají nějaký specifický obor, například zdravotníci. Může to být důležité pro jejich integraci. Mě osobně by přišlo strašně líto, kdyby české zdravotnictví, které má nedostatek personálu, ztratilo ty lidi tady a ti by se prosypali systémem a dostali se do nějakých výrobních hal. Přijde mi to jako nevyužitá šance,“ říká Sára. Hledání uplatnění v původním oboru je často emocionálně náročný a bolestivý proces.

Ptám se Sáry na nějaký příběh, který jí zvlášť utkvěl v paměti. Rozvypráví se o režisérce a herečce z Kyjeva, které vyhledaly její pomoc:

„Chtěly za každou cenu pracovat, jednak aby přišly na jiné myšlenky, jednak aby se mohly živit samy. Já jsem se jich začala ptát na jejich původní zaměstnání, a bylo neuvěřitelné, jak plakaly, bylo to pro ně fakt náročné. Tím, že jsem studovala filmovou a divadelní vědu, vzala jsem si to jako svůj osobní projekt, oslovila jsem všechny přátele na Facebooku z této komunity. Stal se z toho virální obsah, který sdílelo asi sto lidí. Ten příběh se rozutekl po celé republice. Když jsem pak volala nahodile do některých divadel, tak dramaturgové už ten příběh znali. Máme už dvě rozpracované nabídky, že by mohly alespoň zkoušet nějaká představení. Mohly by dělat něco, co by jim pomohlo udržet lidskou důstojnost, nebo by je to psychicky zocelilo. Ty holky jsou nesmírně pokorné, vezmou jakoukoliv práci.“

Lýdie vzpomíná na případ matky s dvěma dětmi:

„Přišla k nám do centra, bydlela na penzionu ve Svaté Kateřině. Je to krásné místo, ale nejsou tam pracovní příležitosti, všude je daleko. A tak prosila, abychom našli něco blíž k městu, byla vděčná za cokoliv. Takže jsme z databáze Pomáhej Ukrajině našli nabídku ubytování v Horažďovicích, jednalo se o byteček 2+1. Zkontaktovala jsem ty lidi, domluvili jsme to a pak už jsme rovnou paní převezli, ubytovali a ukázalo se, že obě strany si vzájemně sedly. Z toho jsem měla velkou radost. Bylo vidět, že paní je vděčná a hned se spřátelili. Dokonce jí tam nakoupili bednu potravin do začátku a sami z vlastní vůle vypsali na papír důležité informace, například jak jim jedou autobusy a vlaky. Navíc slíbili, že zajistí wifinu. Byl to takový happy end.“

Zajímá mě, jak práci v informačním centru vnímají a jaká je ve srovnání s jejich standardní terénní prací. Z různých důvodů s klasickými klienty řeší dlouhodobé problémy, například hledání zaměstnání jim často trvá i přes tři roky. Pomoc, kterou poskytují v centru ukrajinským klientům, má jinou dynamiku, často se daří najít práci velmi rychle a člověk tak vidí výsledky své práce téměř okamžitě. Rozdíly jsou v motivaci, ale i v nastavení společnosti. „Co si budeme nalhávat, Ukrajincům se pomáhá plošně, ale když dorazí lidé z jiné země, tak to takhle nebude. Jasně je vidět určitá míra pokrytectví,“ říká Sára.

V centru pomáhá ukrajinská psycholožka s vlastní válečnou zkušeností

V pondělí dochází do centra duchovní, kterého ve středy střídá psycholožka z organizace Ledovec Julia Zahurská. Paní Zahurská mluví ukrajinsky a sama má válečnou zkušenost. Do Česka přivezla svou matku, ale už se nemohla vrátit, nezůstaly jí peníze na benzín. Až si něco vydělá, chce se vrátit na Ukrajinu.

Pracuje s dětmi i dospělými. Ptám se, jaké psychologické potíže nejčastěji řeší. U malých dětí je to apatie, nechuť k životu, nebo naopak agresivita. Dospívající se zase potýkají se strachem ze smrti: „Děti se bojí smrti, zjistili, že smrt je blíž, než si mysleli, takže zjišťují, co znamená, jestli to bolí, jak to probíhá. Pak se jim strašně stýská po tatíncích. Snažím se jim vysvětlit, jak smrt probíhá, ale je to složité. Ani rodiče nejsou připravení o tom s dětmi mluvit. Když jsou to kluci, tak říkají, že se chtějí vrátit a chtějí válčit, protože si myslí, že už jsou dospělí a cítí vinu, že jsou tady, že by měli bojovat na Ukrajině, protože se cítí být dospělí.“

U dospělých se soustředí na otázky identity, kterou si musí nanovo budovat. Lidé často trpí takzvaným syndromem odloženého života – člověk si řekne, že se bude radovat, když se vrátí zpátky na Ukrajinu. Že začne zase žít, až už bude doma. Lidé v nové zemi přežívají, jenom existují, ale nežijí. „Když je tady žena s dětmi proto, že je sem poslal manžel, tak je na tom psychicky trochu líp, protože ví, že manžel rozhodl. Necítí vinu, že odjela, že utekla.“ Paní Zahurská učí klienty žít a dělat si krátkodobé plány do budoucna. Zároveň musí mít plán dopředu, co bude, až se vrátí domů. Jde o to, aby přestali jenom přežívat, ale naučili se žít a fungovat. Služby ukrajinsky mluvící psycholožky jsou unikátní, problémem je, že jich využívá jenom málo lidí. Pracovnice Člověka v tísni se proto snaží, aby se informace o této službě dostala k co nejširšímu okruhu lidí.

Opouštím centrum ve chvíli, kdy v rozhovoru se skupinou uprchlic spontánně vzniká nápad organizovat ženský klub. Atmosféra je inspirativní, pracovnice neustále přemýšlí nad tím, jak centrum co nejvíce využít k pomoci. Vracím se do Plzně, kde mezitím na plné obrátky jede Integrační centrum MOST (MICT), další z integračních projektů, který Člověk v tísni provozuje ve spolupráci s neziskovými organizacemi a městem. Ale o tom někdy příště.