Vnitro chce zpřísnit azylový zákon. Novela naráží na hranice práva i etiky

Evropský Pakt o migraci a azylu je ve své podstatě balíček norem, které mají sjednotit pravidla pro přijímání uprchlíků v celé Evropské unii. Jedním z jeho cílů je zrychlit azylová řízení – aby lidé, kteří ochranu nepotřebují, byli rychle navráceni, a ti, kteří ji opravdu potřebují, získali odpověď v kratší době. Z lidskoprávního pohledu má Pakt evidentní rizika. Upřednostňuje rychlost před důkladností a může tak vést k situacím, kdy budou odmítnuti i lidé, kterým v případě nuceného návratu skutečně hrozí nebezpečí.

Některé původně zamýšlené návrhy byly naštěstí v průběhu čtyř let projednávání změkčeny a v určitých aspektech pakt práva žadatelů dokonce posiluje. Vládní návrh azylového zákona z dílny ministerstva vnitra ale tato zlepšení fakticky neguje a přiklání se na stranu bezmezné restrikce. V některých ohledech ovšem překračuje hranice, které v této oblasti vymezuje české i mezinárodní právo.

Bezplatná právní pomoc? Rozhodne policie

Prvním nedostatkem návrhu je citelné oslabení nároku na právní podporu. Zde hovoří evropský pakt jasně: žadatelé o azyl mají mít nárok na bezplatnou právní pomoc, a to od samého počátku, to znamená od podání žádosti o azyl. Oproti starším normám jde co do konkrétnosti garancí o určitý pokrok.

V českém návrhu zákona ale tato záruka zcela chybí. Mluví se pouze o tom, že žadatelé mají právo získat „právní informace“. Návrh sice počítá s tím, že do tranzitní zóny na letišti – jediné vnější hranice na českém území a tedy jediného místa, kde podle Paktu mají probíhat hraniční řízení – mohou mít přístup i nevládní organizace, poskytující bezplatné právní poradenství. Má to ale háček – mohlo by se tak dít jen po dohodě s policií. O ničem takovém není v Paktu ani slovo.

Co je a koho se týká tzv. azylový zákon

Zákon č. 325/1999 Sb. o azylu upravuje podmínky vstupu a pobytu cizinců, kteří v České republice požádali o mezinárodní ochranu. Mezinárodní ochranou se rozumí azyl nebo doplňková ochrana (tzv. dočasná ochrana pro válečné uprchlíky z Ukrajiny pod ni nespadá). Počet žadatelů o mezinárodní ochranu v ČR je dlouhodobě nízký. V roce 2024 se jednalo o 1363 osob. Kladně byla vyřízena jen pětina zpracovaných žádostí, což bylo vůbec nejméně z celé EU. Celkově žije v Česku asi 2500 držitelů mezinárodní ochrany.

Detence jako standard?

Velké obavy vyvolává také snaha rozšířit možnosti takzvaného zajištění (detence) i na ty, kteří by měli být před takovým opatřením chráněni – například děti, rodiny, nemocné, seniory nebo oběti násilí. Zajištění má být podle evropského práva až krajní možností – a jen tehdy, když žádná jiná alternativa není možná. Musí být přiměřené a odůvodněné v každém jednotlivém případě.

Vládní návrh jde ale opačnou cestou a prostor pro využívání detencí rozšiřuje. Vůbec nejproblematičtější je tento přístup v případě dětí. Výzkumy ukazují, že pobyt v detenci má na dětskou psychiku ničivé následky, a to bez ohledu na podmínky. Omezení osobní svobody a izolace jsou pro dítě zážitkem, který může poznamenat jeho celý život. Zadržování dětí kvůli jejich imigračnímu statusu je v přímém rozporu se závazky, které Česko přijalo jako signatář Úmluvy o právech dítěte nebo Evropské úmluvy o lidských právech. Každý zákon, který by tuto praxi umožnil, je tedy nejen neetický, ale i právně problematický.

Ztížený přístup ke zdravotní péči

Třetí zásadní problém se týká přístupu ke zdravotní péči. Podle návrhu by dospělí žadatelé o mezinárodní ochranu vypadli ze systému veřejného zdravotního pojištění. Znamenalo by to, že by měli nárok už jen na neodkladnou péči, kterou za ně uhradí stát. Co je ale neodkladná péče? Kdo o tom rozhodne? Bude to porod, ale už ne prenatální vyšetření? A co třeba léčba diabetu nebo rakoviny?

Zdravotníci by se dostali do obtížné situace – administrativní nejistota a právní rizika povedou k tomu, že se o tyto pacienty nebude chtít nikdo starat. Zvlášť špatně to dopadne na zranitelné osoby – těhotné ženy, oběti násilí, chronicky nemocné nebo starší lidi. A je důležité říct i to, že žadatelé o azyl nesmí po stanovenou dobu legálně pracovat, takže je otázkou, kde by na zdravotní péči vzali prostředky.

V situaci, kdy azylové řízení trvá i několik let, opravdu nejde jen o administrativní zádrhel nebo komplikaci. Pro spoustu žadatelů můžou zamýšlené změny znamenat přímé ohrožení zdraví nebo života.