Nulová svoboda tisku na Kubě
Publikováno: 1. 12. 2023 Doba čtení: 3 minuty
Několik dní po převzetí moci v roce 1959 Fidel Castro prohlásil: „Tam, kde vládne zločin, neexistuje svoboda tisku; zločin je, když se to, co se děje, skrývá."
Pouhých 15 měsíců po tomto prohlášení, 14. května 1960, byly zrušeny poslední nezávislé noviny na Kubě „Free Press“.
Důvodem pro zrušení tohoto média byla existence jednoho jediného článku „Čas jednomyslnosti“ z pera novináře Luise Aguilara Leona. Aguilar v něm hájil práva dalších novin, Diario de la Marina, které byly rovněž tři dny předtím uzavřeny kvůli kritice nového režimu v zemi.
Všechny kroky, které Castrova vláda proti svobodnému tisku podnikla, jsou jednoznačným porušením článku 33 tehdejší kubánské Ústavy, který stanovovala svobodu tisku jako základní lidské právo: „Každý člověk může bez předchozí cenzury svobodně vyjadřovat své myšlenky písemně, ústně nebo jakýmkoliv jiným způsobem a jakýmikoli prostředky, které si zvolí.“
V roce 1944 existovalo na ostrově podle dostupných informací více než 701 různých médií. V roce 1959 v zemi existovaly desítky rozhlasových a televizních stanic. Přestože myšlenka svobodného tisku byla v zemi stále relativně nová, představovala klíčový prvek pro pluralitu názorů na celém ostrově.
Rok 1960 přinesl nejen konec svobodného tisku na Kubě, ale také počátek zrodu propagandistické mašinérie. Za Fidela Castra se novináři stali ideologickými agenty státu. Dodnes jsou oficiálně registrováni jako státní zaměstnanci.
Servilita médií a konec svobodného tisku se staly oficiální v roce 1976, kdy vstoupila v platnost nová Ústava, která v článku 53 specifikuje:
Ústava z dubna 2019 přišla s novou formulaci, ovšem nikoliv novým sdělením: v článku 55 uvádí, že „Svoboda tisku je přiznávána všem občanům. Toto právo musí být vykonáváno v souladu se všemi zákony a společenskými pravidly.“
Kromě kodifikace konce svobody tisku, která výslovně porušuje článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv, stát v trestním zákoníku stanovil výči trestu odnětí svobody, aby zabránil lidem informovat sebe nebo ostatní mimo prostor státních médií. Zde pár příkladů:
- tisk nelegálních dokumentů – tři měsíce až rok vězení;
- práce v profesi, která není oficiálně povolena - jeden až tři roky vězení;
- vydávání se za veřejný orgán bez legitimního titulu nebo oprávnění – jeden až dva roky vězení (paradoxem v tomto ohledu je, že Svaz kubánských novinářů vydal v roce 2008 knihu s názvem „Fidel: Novinář“ i přesto, že Castro nikdy neměl oficiální titul novináře);
- propagace nebo šíření nezákonných informací – tři měsíce až rok vězení.
Existují ještě závažnější prohřešky jako jsou "činy proti bezpečnosti státu", nebo "šíření falešných zpráv a nepřátelské propagandy". U nich se tresty pohybují až do výše 8 let vězení a pokud dojde ke hlásáni těchto "prohřešků" skrze oficiální masmédia, může to vést k odnětí svobody od 7 do 15 let.
Svobodné sdělovací prostředky, jak jsou chápány ve svobodných zenich, na Kubě neexistují. S nadsázkou by se dalo říct, že kubánská vláda svobodu tisku neporušuje, protože to, co neexistuje, přece porušovat nejde.
