Od nepálského dobrovolníka po horského průvodce z Prahy: Suman vypráví o zemětřesení v Nepálu před 10 lety

Sumane, kde jsi byl, když před deseti lety začalo v Nepálu zemětřesení?

Když začaly první otřesy, byl jsem doma, v hlavním městě Káthmándú. Byla sobota, kolem oběda. Zrovna jsem plánoval nějaké věci, pamatuji si, že jsem psal do diáře. A najednou se všechno otřáslo. Celá moje rodina byla ten den pryč, moje mladší sestra i rodiče. Když zemětřesení začalo, utíkal jsem se na nějaký čas schovat pod stůl. Měl jsem pocit, jako by se budova měla rozpadnout na dvě části. Naštěstí můj táta postavil dům pořádně a nic vážného se nestalo. Po nějaké chvíli jsem vyběhnul z domu. Všichni kolem křičeli. Dostal jsem se ven a okamžitě jsem volal svojí rodině a zjišťoval, zda jsou všichni v pořádku.

Takže zemětřesení přišlo hodně nečekaně.

Ne tak docela. My jsme byli vždycky tak trochu připravení. Můj táta říkal, že dříve nebo později nějaké velké zemětřesení přijde. Každých 70–75 let totiž Nepál větší zemětřesení zasáhne. Už dříve jsme zažili menší otřesy a vždycky máme připravené nouzové zavazadlo. Ale pro velkou většinu lidí to bylo naprosto nečekané.

Jak vypadalo město těsně po zemětřesení?

Jak skončily ty největší otřesy, rozhodl jsem se, že pojedu do města na kole. Vůbec si nedovedete představit chaos, který ve městě nastal. Všichni byli na ulici, snažili se zjistit, co se stalo. Budovy i chrámy byly zborcené. Přesto ale musím říct, že jsme měli štěstí, protože zemětřesení přišlo v sobotu, kdy jsou školy a obchody zavřené. Kdyby se podobná tragédie stala ve všední den, byly by následky ještě horší.

Začal jsi pomáhat ihned po zemětřesení. Co přesně jsi dělal? Byl jsi na to sám, nebo ses spojil s dalšími lidmi?

Nemohl jsem jen tak nečinně přihlížet, když jsem viděl, jak lidé trpí. Zkoordinovali jsme se společně se skupinou známých a hned první den po zemětřesení jsme jeli pomáhat. Zpočátku jsme stavěli stany pro lidi, kteří přišli o střechu nad hlavou a museli zůstat v dočasných táborech. Pomáhali jsme policii odklízet trosky rozbořených domů. Dělali jsme vše, co bylo potřeba, moji kamarádi například pomáhali vyprošťovat mrtvá těla ze sutin.

A potom ses dostal k týmu Člověka v tísni. Jak se to stalo?

Chtěl jsem pomáhat v jedné z nejvíce zasažených oblastí Gorkha, kterou považuji za svůj domov. Napřed jsme nevěděli, kde a jak začít. Poté jsme zjistili, že jeden z mých kamarádů má známého z Člověka v tísni, který zrovna přijel do Nepálu pomáhat a sháněl dobrovolníky. Spojili jsme se s ním a už třetí den po zemětřesení jsme byli společně s dalšími dvanácti lidmi na cestě do Gorkhy.

Jak probíhala cesta na místo? Potkaly vás nějaké komplikace, když byl všude chaos a infrastruktura rozbitá?

Cesta, která by běžně trvala pět hodin, nám zabrala dvakrát tolik času. Na dálnici byl obrovský chaos. Někteří lidé jeli pryč z Káthmándú, jiní naopak mířili do města s humanitární pomocí. Když jsme se dostali do Gorkhy, byla skoro půlnoc. Všechny hotely byly rozbité, tak jsme spali venku. Rozdělali jsme si stan přímo před jedním hotelem a na několik dní jsme se tam utábořili. Ale potom přišlo druhé zemětřesení a části hotelu začaly padat na náš stan. Poté jsme si už našli bezpečnější místo na bydlení.

Přišli jste pomáhat zachránit životy ostatních lidí a málem jste to sami nepřežili.

To ano, ale v tu chvíli jsme si to vůbec neuvědomovali. A myslím si, že podobně to mělo hodně mladých lidí. Všichni chtěli pomoci, jak jen to bylo možné. Taková byla i nálada v týmu našich dobrovolníků. Byli jsme připraveni riskovat a udělat všechno, co bylo v našich silách.

Jakou práci jsi dělal jako dobrovolník v týmu Člověka v tísni?

Ze začátku jsme distribuovali všechno, co bylo potřeba, od přikrývek po stavební materiál. Lidé hledali cokoliv, z čeho by si mohli postavit alespoň střechu nebo dočasný přístřešek. Poté jsem pomáhal logistice. Jezdil jsem do zasažených vesnic a nakupoval všechno, co lidem po zemětřesení scházelo. To byl docela těžký úkol, protože materiálu a věcí, které jsme potřebovali, byl nedostatek. Všichni kupovali to stejné. Měl jsem na starosti také koordinaci dopravy – aut, traktorů a helikoptér, které rozvážely stavební materiál. Poté jsem se k Člověku v tísni připojil na několik měsíců jako zaměstnanec a po nějaké době ještě jednou.

Uběhlo pár let a žiješ v Praze, máš českou partnerku, dítě, učíš se česky. Jak se to stalo?

Poprvé jsme se se svou současnou partnerkou potkali jako kolegové, protože pracovala také pro Člověka v tísni. Mezitím jsem se rozhodl, že si založím svoji vlastní cestovní agenturu a budu provádět turisty po horách v Nepálu. Moje partnerka se o mém projektu doslechla a rozhodla se, že s námi půjde na trek. A tak jsme se poznali. Poté přišel COVID a kvůli tomu jsem nemohl pokračovat v podnikání. Rozhodli jsme se, že se přestěhuju do Prahy.

Chybí ti Nepál? Vracíš se tam často?

Já jsem vlastně vůbec neplánoval, že budu někdy žít v zahraničí. Studoval jsem několik let v Indii a v Thajsku a říkal jsem si, že mi to stačilo. A teď jsem už několik let v Praze. Do Nepálu jezdím většinou dvakrát za rok, na jaře a na podzim, kdy je to nejlepší období na chození po horách. V Nepálu budu zrovna v průběhu dubna společně s několika dalšími turisty z Česka.

To je moc hezká cesta – od humanitárního pracovníka po horského průvodce.

Obě tyto práce spojují moji lásku k horám, protože s Člověkem v tísni jsem pracoval také převážně v horských oblastech. To stejné platí pro moje exkurze, které chci dělat jinak než ostatní. Všímám si velkých rozdílů mezi evropským a nepálským nahlížením na svět a prostřednictvím túry do hor bych chtěl lidem z Evropy naše vnímání světa zprostředkovat. Chtěl bych je naučit všímat si malých věcí a ocenit drobnosti. To tady lidé moc neumí. Takže pokud se budete chtít vydat na výlet do Nepálu, víte, na koho se obrátit.