Panenka proti nenávisti nosí brýle nebo nemá maminku. Učí děti, jak se navzájem nezraňovat
Publikováno: 21. 5. 2018 Doba čtení: 4 minuty
Článek vyšel na serveru Aktuálně.cz
Velké hadrové panenky učí ve školkách a školách zbavovat děti předsudků. Učitelky jim na nich ukazují, že by měly respektovat lidi bez ohledu na barvu pleti, jazyk nebo zdravotní znevýhodnění. S panenkami Persona Dolls pracuje v Česku už čtyřicítka školek a škol.
Učitelka Tereza Hrzánová vchází do třídy Mateřské školy Duha v pražských Košířích. Na židličkách rozestavených v kruhu na ni čeká skupina dětí. "Dobrý den, děti, dneska za vámi přišla Sašenka," zdraví. Sašenka není živá. Je jednou z panenek, které vznikly v rámci projektu Persona Dolls. Má stejně jako děti jméno, rodinu, domov a svůj příběh.
Každé dítě se s panenkou vítá, některé slovně, jiné ji objímá. Učitelka se k ní naklání, jakoby jí naslouchala. "Sašenka říká, že je ráda, že jste se s ní přivítaly. Moc se jí po vás stýskalo," říká. "Víte, proč tady dnes je? Zajímalo by ji, co jste dělaly o víkendu," ptá se dětí. A vypráví jim, že Sašenka byla o víkendu na Šumavě s babičkou, otcem a sourozenci. Děti už vědí, že panenka maminku nemá.
Školka Duha se loni zapojila do vzdělávacího programu Persona Dolls, který vyvinul program Varianty společnosti Člověk v tísni ve spolupráci s berlínským pedagogickým pracovištěm Kinderwelten. Metoda, při níž se používají panenky, se zaměřuje na odstraňování předsudků u předškolních dětí. Učí je třeba neříkat "on to tak nemyslel" v situacích, kdy se děti navzájem předsudky zraňují. A také jim ukazuje, jak respektovat lidi bez ohledu na pleť, jazyk nebo třeba zdravotní znevýhodnění.
Díky panenkám, do jejichž příběhu se děti dokáží vcítit, přemýšlejí o vztazích a hledají řešení problémů. Panenka je veliká zhruba jako dvouleté dítě. Podle Felcmanové tak pro děti vytváří dojem "reálnosti". "Řešíme, jak se člověk cítí, když ho někdo uráží, co může dělat, jak se může bránit. Snažíme se přinášet příběhy panenky a říkat to, co panenka zažívá. Protože ona zažívá diskriminaci," vysvětluje lektorka Alena Felcmanová z organizace Člověk v tísni, která zaškoluje učitele mateřských i základních škol. V Česku se zapojilo už 80 pedagogů ze 40 škol a školek.
Metoda pochází už z 80. let a vznikla ve Spojených státech s cílem bojovat s předsudky ve společnosti. "Nemyslíme si, že lidé už nebudou žít s předsudky. Jde spíše o to, že si je uvědomí," říká Felcmanová.
Když speciální pedagožka Jana Vlachová ze školky Duha dostala tělo panenky, měla přesnou představu, jak bude vypadat. Sama jí vybrala účes, domalovala obličej a oblékla ji. Chtěla, aby panenka měla brýle. "Ne vždy děti brýle v kolektivu přijímají a je potřeba s tímto tématem pracovat," říká Vlachová.
Oční vada může být pozdějším zdrojem šikany. Identitu panence vytvářejí samy učitelky, například když potřebují nějaké děti posílit. "Někdo má panenku, která se pohybuje pomocí vozíčku. Ve školce nikoho takového nemají a je to způsob, jak děti seznámit s tím, jak může takový život vypadat. Je to spojeno s aktivitami prohlubování identity, rozmanitosti, předsudků a diskriminace," doplňuje Felcmanová.
Do Mateřské školy Duha dochází i čtyřicet dětí s potřebou podpůrných opatření, kterým nevyhovuje velký kolektiv. Například děti s poruchou autistického spektra či s kombinovaným postižením dochází do menších tříd, ostatní jsou v rámci společného vzdělávání čili inkluze zapojeny do běžných tříd.
S panenkami zde pracují od loňska. Místním učitelkám se projekt líbil kvůli tomu, že se školka zaměřuje inkluzi. Panenka za dětmi nepřichází každý den. Nejprve se s nimi potká a ony jí vyprávějí o svých oblíbených hračkách, při druhém setkání si například říkají o tom, kdo v jejich okolí nosí brýle a seznamují se s tématem a postupně se pracuje na kritickém myšlení a odstraňování předsudků u předškolních dětí, popisuje Vlachová. Děti podle ní chápou, že panenka není živá, že se jedná o hru, což je u mladších dětí nejlepší formou vzdělávání.
Učitelka Tereza Hrzánová provází děti příběhem panenky Sašenky, která žije bez maminky. "Dost jsem s tím bojovala. Bylo to druhé setkání, kdy jsme si s dětmi opakovali, jaká zvířátka mají rády. A pak Sašenku zajímalo, s jakými členy rodiny doma žijí, a tak jsme se nenásilně dostali i k jejímu aspektu", popisuje.
Psycholog a pedagog David Čáp si myslí, že panenka Persona Doll je dětem blízká kvůli tomu, že jde o hru. "Jsou v období, kdy milují hru na to, že je něco jenom jako, hrají si na profese, hrají si na jiné životy, hrají si na jiné životní role a hrají si všichni na maminky a tatínky," uvedl.
Učitelky ve školce Duha by do budoucna chtěly do práce s metodou Persona Dolls zapojit i autistické děti. Jejich hlavním problémem je právě komunikace a oční kontakt s okolím. "Většina autistů moc nemluví nebo se vyjadřuje jinak," vysvětluje Vlachová. Chceme vyzkoušet, jestli práce s panenkami bude mít pro tyto děti podobu určitého rituálu - přivítání, setkání, řešení a rozloučení. Takováto pravidelnost pro ně mohla znamenat čitelnost a předvídatelnost, které jsou vítané.
