Panenky Persona Dolls pomáhají dětem mluvit o svých obavách a úzkostech

Uprostřed třídy je kruh z židlí plně obsazený dětmi. Zbývá poslední volné místo. Do hodiny právě přichází učitelka a nese v rukou látkovou panenku. Sedá si na poslední z židlí a na klín si pokládá panenku. Po chvilce ji bere opět do rukou, dává si jí k uchu a naslouchá tomu, co jí panenka říká. Poté převypráví dětem, co od ní právě slyšela a ptá se jich na to, jakou s tím mají zkušenost ony. Podobnou scénu mohou zažít děti na několika desítkách mateřských i základních škol po celé republice. Působí na nich učitelé a učitelky, kteří absolvovali náš kurz o práci s výukovou metodou Persona Dolls – panenky s osobností.

Jde o metodu, která pomáhá dětem mluvit o sobě, seznamovat se se situacemi, které mohou ony či jiné děti prožít, a bránit se, když se jim někdo posmívá kvůli odlišnosti, chudobě či jinému mateřskému jazyku. Mluvili jsme se dvěma absolventkami tohoto kurzu, abychom se od nich dozvěděli podrobnosti o tom, jak to u nich ve škole probíhalo po jejich návratu z kurzu a jak se jim dnes s panenkami ve škole pracuje.

Poznat temné komnaty

Pavla Hájková působí v pražské soukromé Mateřské škole a jeslích PlayWisely. Vzpomíná na to, jak se o kurzu Persona Dolls dozvěděla a jaké to v kurzu bylo. „Na kurzu jsem byla před dvěma lety, dozvěděla jsem se o něm na vyšší odborné škole, kde jsem v té době studovala předškolní pedagogiku. Profesorka nám tehdy do jedné hodiny přinesla svoji panenku, protože sama kurz o této metodě kdysi absolvovala. Sama jsem tak setkání s panenkou zažila na vlastní kůži, jako bych byla dítě, a přišlo mi, že to dává velký smysl. Hned po skončení hodiny jsem na mobilu hledala, jak a kde se můžu přihlásit do kurzu,“ vypráví Pavla. 

Na kurzu si vytvořila panenku s aspektem odlišného mateřského jazyka. Protože pracuje v soukromé mateřské školce, má ve skupině děti, které pochází z různých prostředí – ze Slovenska, Polska, Portugalska nebo Vietnamu. Vysvětluje, že i když by se to u soukromé školky nabízelo, nechtěla mít u panenky aspekt chudoby, protože to je téma, které i díky své osobní zkušenosti s ním z dětství sama nemá dostatečně vyřešené. „Celý kurz pro mě byl úžasnou prací sama na sobě. Pro to, abychom mohli s metodou dobře pracovat, bylo třeba, abychom si sami v sobě dali dohromady, proč a jak to chceme dělat, i to, jestli v sobě nemáme temné komnaty, které nechceme otevírat. Bylo důležité vybrat pro panenku aspekt, se kterým budeme v souladu,“ vzpomíná dnes Pavla. „I když jsme se před kurzem neznaly, tak jsme po několika setkáních odcházely jako velcí přátelé a s některými jsem v kontaktu dodnes. Lektorkám se podařilo navodit úžasně bezpečné prostředí, kde jsme se nebáli mezi sebou sdílet ani ty intimnější věci,“ dodává.

Na svůj vstup do kurzu i působení v něm dnes zpětně vzpomíná i Iveta Křepelová. Ta dnes působí jako školní psycholožka na dvou moravských školách – jednou z nich je Fakultní základní a mateřská škola Komenium v Olomouci, druhou Základní škola dr. Horáka v Prostějově. O kurzu se dozvěděla na Facebooku a jako školní psycholožka si říkala, že by taková metoda mohla být zajímavým nástrojem k tomu, jak zprostředkovat dětem emoce a více se k nim přiblížit. „Na samotném kurzu mě nejvíc upoutaly jeho lektorky. Byly čtyři a velmi jsme ocenila, že byly věkově rozvrstvené. Sama jsem starší ročník, takže bylo moc příjemné, že na kurzu byla zastoupena starší generace i mezi lektory. Upoutalo mě, s jakou láskou nám zprostředkovávaly to, co nás o práci s panenkami učily. Mám ráda lidi, kteří jsou zapálení pro svou práci. Skvěle braly i naši variabilitu a životní zkušenosti a zapracovávaly to do příběhů našich panenek,“ vzpomíná Iveta.

Kdy zase přijde Santi?

Jak to vypadalo, když účastnice kurzu začaly se svými panenkami chodit mezi děti? „Už během kurzu jsem s panenkou, která se jmenuje Santi, začala chodit do vedlejší třídy, ve které jsou starší děti ve věku tři až šest let. Od začátku bylo vidět, že to děti baví, že je to chytlo. Když jsme se potkali na chodbě nebo v parku, chodily za mnou a ptaly se, kdy zase přijde ten Santi. I kdybych nechtěla, musela bych se s ním za nimi vracet…,“ vypráví Pavla. Několikrát se jí stalo, že v den setkání s panenkou už na děti po obědě čekali rodiče, ale ony ještě nechtěly domů, protože se chtěly vidět se Santim. „U nás ve škole je panenka také už dost profláknutá. Když jdu s Vinckem po chodbě, přichází za mnou děti a ptají se: Jdete teď s Vinckem k nám? Kdy přijdete s Vinckem?,“ doplňuje ji Iveta.

Iveta i Pavla také popisují některé konkrétní situace a příběhy, které s panenkami ve třídě zažily. Ivana jako školní psycholožka chodí za dětmi s Vinckem nejčastěji během třídnických hodin. Bere ho s sebou i do prvních tříd, kam se chodí představovat na konci září. Zapojuje ho i do náročnějších situacích, se kterými za mnou přichází učitelé nebo i rodiče.

Díky, Vincku

V minulém školním roce měli druháci v prvouce dělat jednoduchý genealogický strom. Jeden chlapeček neznal svého biologického otce a odmítl takovou aktivitu udělat. „Šel do vzteku a maminka přišla s tím, že takový úkol asi nebude mít hotový. Domluvily jsme se s třídní učitelkou, že na ty hodiny začnu chodit s Vinckem, a budeme si vyprávět o tom, jak to máme v rodinách, co máme stejné a co kdo jinak,“ vypráví Iveta. Chlapec byl s Vinckem v kontaktu od první chvíle, kdy s ním Iveta začala do školy chodit. Přišel tedy za ní s tím, že chce Vinckovi něco říct. „Vyprávěl mu o tom, jak má problém s tím, že nezná svého tátu a že Vincek ho zná, a jaké to je. Mluvili jsme o tom dál i o tom, jestli může chybějícího tátu v životě někdo zastoupit. Přišli jsme přitom na to, že chlapec má staršího bráchu, který ho učil jezdit na kole a spoustu dalších věcí,“ popisuje Iveta. Při dalším setkání za ní chlapec opět přišel s tím, že chce Vincka obejmout za to, že mu hodně pomohl. Sám přišel na to, že si dával za vinu, že nemá tátu, ale zároveň zjistil, že ho z určité části má v bratrovi a že to tak může fungovat. Na další hodinu přišel s hotovým genealogickým stromem.

V PlayWisely řešila Pavla s dětmi prostřednictvím panenky často téma rozmanitosti. Při setkáních ale mluvila s dětmi i o řadě dalších témat. Třeba o tom, že Santi má mladší sestru, která ho štve, když mu bourá koleje. V tu chvíli se přidalo spousta dětí, že mají taky mladší sourozence a že to dobře znají. „V naší třídě byla i jedna holčička, která se delší dobu nechtěla účastnit ranního kruhu a podobných společných aktivit. Seděla dva metry za kruhem. Když jsem ale mezi děti přišla s panenkou, seděla při panenčině návštěvě od začátku mezi ostatními dětmi. Sledovala jsem poté proměny jejího chování ve své absolventské práci, kterou jsem o práci s metodou psala,“ popisuje Pavla. Při jiném setkání jí například Santi šeptal do ucha koledu, kterou má rád a ona ji dětem přezpívávala španělsky. Zjistily poté, že znají tu píseň anglicky nebo česky a že jsou to Rolničky. Vnímaly tak rozmanitost a byly rády, že mají se Santim něco společného.

Panenka jako zprostředkovatel

„Je hezké sledovat i to, jak se vyvíjí fyzický kontakt dětí s panenkou. Poprvé jsou zdrženlivé, na konci nebo po několika setkáních se s ní objímají, někdy i několik sekund. Berou ji mnohdy jako svého vrstevníka a zajímá je o ní spousta věcí. Ptaly se na jeho mámu, na další setkání jsem přinesla její fotky. Zkoumali jsme se zrcátkem, kdo má jakou barvu očí, vlasů, a snažili se vzpomenout, jakou barvu očí a vlasů mají jejich maminky,“ popisuje Pavla další zajímavý aspekt práce s panenkou. Na setkání s dětmi chodí Pavla vždy s nějakou přípravou, s tématem, kterému by se chtěla s dětmi věnovat. Některá témata ale vyplynou i z požadavků dětí. Ve školce se například v jednu chvíli rozjela velká rivalita mezi fanoušky Slavie a Sparty. „Santi pak jednou přišel v dresu Mexika a povídali jsme si o tom, jak se kdo cítí jako fanoušek určitého týmu a ve chvíli, kdy se mu za to někdo posmívá,“ vypráví s úsměvem Pavla.

Na školách, ve kterých Pavla s Ivetou působí, se panenky opravdu staly jejich běžnou součástí. Děti se s nimi rády setkávají, ptají se jich. Iveta dokonce s Vinckem přejíždí mezi oběma školami, ve kterých pracuje, autobusem. „Děti mi pak hlásí, že mě viděly s Vincíkem v autobusu,“ vypráví. „Vincek funguje skvěle jako zprostředkovatel a lépe se díky němu dostanu k samotným dětem,“ říká na závěr Iveta. „Děti vědí, že panenka není živá, ale moc rády hrají tu hru, jako že je,“ doplňuje ji Pavla.

Kontaktní osoba:

Kurzy výukové metody Persona Dolls - panenky s osobností jsou podpořeny ze sbírky Lepší škola pro všechny.