Polovina Afghánců dnes neví, zda budou mít zítra nějaké jídlo. Člověk v tísni podpořil už 16 000 lidí
Publikováno: 7. 2. 2022 Doba čtení: 6 minutV Afghánistánu potřebuje humanitární pomoc 24,4 milionu lidí, což je zhruba počet obyvatel Austrálie. Miliony Afghánců netuší, jestli budou mít zítra pro sebe a pro své rodiny nějaké jídlo. Smrtící kombinace ozbrojeného konfliktu, často se opakujícího sucha, pandemie nemoci COVID-19 a ekonomického propadu vytvořila podhoubí pro jednu z nejhorších potravinových krizí dneška. Afghánistán má nyní nejvyšší počet hladovějících lidí na světě.
"Největším problémem je, že téměř všichni Afghánci, více než 95 % země, byli nuceni nějakým způsobem upravit svůj jídelníček, vynechávají jídlo a chybí jim základní potraviny," říká Klára Mičkalová, ředitelka Člověka v tísni pro Afghánistán. Například v Kábulu trpí nedostatkem jídla přibližně tři miliony obyvatel, tedy dvě třetiny populace. "Dalším obrovským problémem je přístup k pitné vodě. Ukazuje se, že osm z deseti lidí pije vodu, která je kontaminovaná. K tomu nemají statisíce lidí dostatečné přístřeší, kde by mohli přebývat v chladných zimních měsících. Lidé nemají ani přístup k odpovídající zdravotní péči, protože jim chybí peníze na ošetření a mnohé nemocnice jsou jednoduše zavřené nebo přetížené. Tyto faktory mají navíc i multiplikační efekt."
Více než polovina obyvatel potřebuje humanitární pomoc
Situaci dále komplikuje skutečnost, že mnoho státních zaměstnanců, jako jsou vládní úředníci, učitelé, lékaři a zdravotní sestry, již několik měsíců nedostávají mzdu. Zpráva Mezinárodní organizace práce odhaduje, že od převzetí moci Talibanem bylo zrušeno více než 500 000 pracovních míst, přičemž o práci přišly častěji ženy, což ještě více přispělo k nárůstu chudoby ve městech. "Zhoršující se situaci vidíme každý den na vlastní oči," říká Mičkalová. "Situace je stále tragičtější, lidé své úspory už dávno utratili. Nyní se začínají uchylovat k čím dál zoufalejším způsobům, jak situaci zvládnout. Posílají do práce děti, pokud vůbec je nějaká práce k dispozici, půjčují si peníze na nesplatitelné úroky, žebrají, objevují se i případy obchodu s lidmi. Se zimou, hustým sněžením a teplotami pod nulou se situace ještě zhoršila."
Člověk v tísni má dvě plně funkční kanceláře, v zemi od listopadu působí zahraniční pracovníci a tým místních zaměstnanců, kteří pracují v terénu, a usilovně se snaží poskytovat pomoc těm nejvíce ohroženým. Od října, kdy byla po převzetí moci Talibanem obnovena distribuce humanitární pomoci, podpořil Člověk v tísni více než 16 000 lidí částkou, která dohromady činí téměř 450 000 USD. "Příjemci pomoci jsou především domácnosti vedené ženami, rodiny s více dětmi nebo seniory. Podporujeme je především distribucí hotovosti," říká Mičkalová. "Peníze lidé využívají na nákup potravin, opravu přístřeší, zaplacení nájemného, zazimování obydlí, nákup paliva na topení nebo na zaplacení lékařského ošetření."
Mír, aby naše děti mohly studovat
Bibi Hamida utekla se svou šestičlennou rodinou z Maidan Wardaku do Kábulu kvůli bojům. Podařilo se jim vzít s sebou jen nejnutnější oblečení. "V tuto chvíli nejvíce potřebujeme matrace, nádobí a oblečení," říká dvaatřicetiletá Hamida. "Z hotovosti zaplatíme účet za elektřinu a nakoupíme potřebné potraviny, protože nám dochází." Bibi Hamida říká, že pokud budou k dispozici pracovní místa, nebude taková podpora již potřeba. Z budoucnosti má však velké obavy, zejména v chladných zimních měsících. "V zimě potřebujeme hlavně palivo," říká. A jaké je její největší přání? "Klid, aby naše děti mohly pokračovat ve vzdělávání a najít si dobrou práci."
Potřebuji práci, abych uživil rodinu
Najilah má čtyři děti. Do Kábulu uprchly z provincie Bamján kvůli bojům a nedostatku pracovních příležitostí. "Nemohla jsem si s sebou nic vzít, mohli jsme se jenom sami plahočit," říká Najilah. "Cítila jsem smutek, že jsem opustila své rodiště, ale zároveň jsem byla trochu šťastná, že se kolem už nebojuje," dodává. V současné době Najilah naléhavě potřebuje přístřeší, oblečení, potraviny a vybavení domácnosti. Peněžitou podporu od Člověka v tísni utratila za nákup potravin a zaplacení nájmu. "Jsem šťastná a vážím si vaší laskavé podpory, nicméně mé problémy se vyřešily jen částečně," dodává a naznačuje, že Afghánci nejvíce potřebují udržitelné projekty na vytváření pracovních míst. "Jelikož jsem vystudovala střední školu, potřebuji práci, abych uživila svou rodinu."
Pokud bude pršet, vrátíme se na místo, odkud pocházíme
Boje a sucho donutily padesátiletého Dunyaha a pět členů jeho rodiny uprchnout z provincie Bamyan. Na cestu do Kábulu se mu podařilo vzít s sebou pouze koberec a několik matrací a polštářů. "Teď potřebujeme oblečení, jídlo, nádobí, přikrývky a hlavně práci," říká. Dunyah se o podpoře Člověk v tísni dozvěděl od zástupců komunity. Později její dům navštívil tým Člověka v tísni, aby provedl posouzení potřeb a připravil plány na rozdělení peněz. "Jsme moc vděční, že si teď můžeme koupit potraviny a léky," říká. "Můj manžel je nemocný, takže v současné době potřebujeme větší podporu na jeho léčbu." Největším přáním Dunyah je, aby její dcera a syn našli dobrou práci. "Pokud se situace zlepší a bude pršet, vrátíme se do místa, odkud pocházíme."
Budu kupovat palivo na topení
Rodina Farzany Khoja Zadahové má osm členů. Z Kunduzu utekli kvůli válce a nedostatku pracovních míst. "Byli jsme rádi, že jsme utekli z nejistoty, ale později přišlo zklamání z života v chudobě a nezaměstnanosti," říká šestadvacetiletá matka. Říká, že měli štěstí, že přežili a nemohli si s sebou do Kábulu nic vzít. "Potřebujeme nějaké přístřeší, vybavení domu a mám malé děti, takže v zimě je potřeba palivo." Nedávno její rodinu navštívil tým PIN a vybral je pro rozdělení peněz. "Peníze jsem použila na zaplacení nájmu a teď si koupím palivo na topení. Je to velmi dobrá pomoc a doufám, že bude pokračovat," říká Farzana. "Jsem vzdělaná paní a můj manžel je truhlář, potřebujeme jen práci." Největším přáním Farzany je, aby měla dům a aby její děti chodily do školy.
Všechny mé malé děti sbírají plasty na ulici
Bibi Awah je 65 let. Kvůli konfliktu je vysídlená a její osmičlenná rodina si s sebou kvůli bezpečnostní situaci nemohla nic vzít. "Potřebujeme hlavně jídlo, oblečení, vybavení domu a další věci," říká. "Na začátku jsme nedostali žádnou pomoc, a tak jsem si vzala půjčku od banky." V současné době se jí daří získávat peníze. Za peníze z PINu nakoupila pro rodinu potraviny. "Vzhledem k tomu, že jsem si vzala půjčku, musím měsíčně splácet, takže pomoc není dostatečná. Všechny moje malé děti prodávají plasty posbírané z popelnic na ulicích." A dodává: "Je to pro mě těžké. Upřímně řečeno, s prázdným žaludkem je velmi těžké dělat nějaké plány. Mým největším přáním je, aby se moje ekonomická situace zlepšila a já mohla posílat děti do školy."
Chci si najít práci a poslat bratra do školy
Třiadvacetiletý Abedulláh uprchl z provincie Paktíja do Kábulu spolu se sedmi členy rodiny. "V Kábulu jsme vysídleni již šest měsíců a kvůli válce jsem přišel o svá zvířata, jako jsou krávy a ovce. Nejen já, většina lidí přišla o svá zvířata, domy nebo majetek. Na začátku jsem cítil štěstí, že mohu získat práci a začít nový život. Ale i my jsme čelili mnoha výzvám."
Abedullah například říká, že zatímco příbuzní podporovali jeho rodinu tím, že jí nosili jídlo, oni stále potřebují palivo na topení. "Jsem moc rád, že vaši kolegové přijeli tak vysoko do hor, kde žijeme, aby sami viděli naši situaci," říká Abedullah, nejstarší syn, který tvrdě pracuje, aby rodinu uživil. Jako student dřevorubectví si přeje navštěvovat odborné školení, najít si práci a poslat své mladší bratry do školy.
Pomoc Člověka v tísni lidem v Afghánistánu je možná díky štědré podpoře Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Humanitárního fondu pro Afghánistán Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA), Aliance 2015 a přispěvatelů na výzvu PIN pro Afghánistán a Klubu přátel PIN.
20 let v Afghánistánu
Člověk v tísni zahájil svou misi v Afghánistánu v roce 2001 a za posledních 20 let pomohl statisícům Afghánců zajistit si obživu, postavit nebo opravit své domovy, školy a kliniky a vybudovat základní infrastrukturu, jako jsou silnice, elektřina a dodávky vody. PIN klade zvláštní důraz na zlepšení využívání přírodních zdrojů a systémovou podporu zemědělství, včetně přímé podpory zemědělců.