„Pomoc státu využívá jen asi deset procent seniorů, kterým rostou náklady za bydlení,“ říká Daniel Hůle

Úplně na začátek je asi potřeba vysvětlit, co přesně vaše práce zahrnuje a jakou pomoc lidem nabízíte.

Primárně v Člověku v tísni vedu tým lidí, který se právě dluhy, oddlužováním a vůbec problematikou dluhového poradenství zabývá. A jednou týdně mám službu na naší telefonické help lince. Je ideální pro lidi, kteří si umí většinu věcí zařídit sami, jen potřebují poradit, nasměrovat. Dál máme takzvaný volný příjem, kam mohou přijít, my jim během zhruba tři čtvrtě hodiny uděláme jakousi analýzu jejich situace, zkontrolujeme, jestli jim nehoří nějaké termíny, a pokud ne, a navíc potřebují dlouhodobější pomoc, dáme je na čekací listinu, a až na ně dojde řada, věnujeme se jim.

Za covidu nám volalo hodně živnostníků, teď jsou to senioři

Práce jste asi měli vždycky dost, ale očekávala bych, že nyní při tom všem zdražování jí máte ještě víc.

Spíš pozorujeme proměnu témat. Začalo to už v době covidu, protože během něj se na nás začali hodně obracet živnostníci, což se nikdy dřív v takové míře nedělo. V covidu přitom bylo období, kdy i polovinu našich klientů tvořili právě živnostníci, kteří přišli o zakázky a měli úvěry, které nedokázali splácet.

A teď, po covidu?

Po covidu začali živnostníky hodně nahrazovat senioři, kteří ale nikdy před tím dluhy neměli. Jenže najednou jim začaly nahoru letět náklady za energie a oni neví, co s tím.

Takže jestli to chápu dobře, najednou se na vás obrací i lidé, kteří ještě nedávno žádné zásadní dluhy či problémy neměli.

Ano, krize funguje jako katarze, kdy se téma dluhů mnohem víc otevře. Najednou zajímá i mainstreamovou část populace, která si začíná uvědomovat, že do problémů se mohou snadno dostat i oni, nejen ti nezodpovědní nebo nepřizpůsobiví. Protože do neřešitelné situace se nyní opravdu dostávají i lidé, kteří si ještě před rokem nedovedli představit, že by se jich něco jako exekuce mohlo týkat.

Ale do problémů se přece občas dostávají ti v uvozovkách spořádaní lidé i mimo krizi, ne?

Ano, ale ne v takovém měřítku. Když jste standardně vzdělaná, máte práci, žijete spořádaně, bez dluhů, ale při nehodě třeba přijdete o nohy, najednou je vše jinak. Často přijdete o práci, vzrostou vám náklady na léčbu, na pomůcky, potřebujete třeba i jiné bydlení a ocitnete se ve finanční tísni. To se čas od času stává, jen je to tak malý výskyt, že si většina lidí nepřipustí, že se to zítra klidně může stát i jim. Proto ve společnosti často přetrvává názor, že do dluhů se dostávají jen ti nezodpovědní, a ti zodpovědní jsou v bezpečí. Ale větší krize tohle vždycky nabourá.

Takže teď společnost prozřela a lidé si uvědomují, že v bezpečí není skoro nikdo?

Jednoznačně ano. Ještě někdy v srpnu nebo září se objevovaly názory, že moudří lidé mají zafixované ceny energií, a holt, když je někdo hloupý a nemá zafixováno, tak na to teď doplácí. A ejhle. Ty fixy jsou obvykle roční až tříleté, takže jen ke konci roku skončila u ČEZu zafixovaná cena u půl milionu domácností. A těm se teď elektřina zdražila řádově o 200 až 300 procent, což je fakt brutální nárůst. A jsou to lidé, kteří se chovali obezřetně...

Celý rozhovor Lucie Müllerové s Danielem Hůlem si můžete přečíst v magazínu prozeny.cz.

...Ale přesto jsou tu určitě skupiny lidí, které jsou opravdu na pokraji chudoby a jsou v ještě větším ohrožení.

To ano, teď jsou to asi nejvíc senioři. Ti totiž často bydlí v ne úplně technicky dobře řešených nemovitostech, typicky ve starých rodinných domech, které jsou naddimenzované, protože tam vychovávali děti, ale ty jim už odešly. Také to bývají nezateplené domy s velkými energetickými ztrátami a současný nárůst cen energií prostě nezvládají.

Takže růst cen energií je nejbolestivější?

Řekl bych, že ano. Protože zdražování potravin je řešitelnější. Můžete nakupovat v akcích a slevách nebo jen základní potraviny. Je to nepohodlné, ale rohlík s něčím si vždycky koupíte. Ale s bydlením většinou nic neuděláte, obzvlášť když jste senior a bydlíte někde padesát let, vychoval jste tam děti, prožil život s partnerem.

I s energiemi se ale dá šetřit, jak nabádají mnozí politici, nebo ne?

Jenže pro většinu starších lid je nereálné udělat nějaká razantní opatření, jako je zateplení. Změnit dodavatele také nelze, takže jim opravdu zbývá jen přestat topit nebo topení omezit. Jenže to jim pak doma zase roste plíseň a zároveň je pro staré lidi fyzicky mnohem těžší se přizpůsobit nějaké tepelné změně.

Tak co tedy s tím?

Teď budu asi trochu ďáblův advokát, ale vrátím se ke snížení teploty, na kterou vytápíte. Protože obzvlášť senioři jsou obecně zvyklí žít střídmě a skromně, navíc několik posledních valorizací důchodů jim podle mě jakž takž pokryje zvyšování cen potravin, ale ty energie už ne. Takže nedělal bych to skokově, ale postupné snižování teploty doma za zvážení stojí. Pokud doma topí třeba na 23 stupňů, má smysl pozvolna směřovat na míň. Jeden stupeň dolů totiž uspoří asi osm procent spotřebované energie, když to srazíte o tři stupně, ušetříte ve výsledku asi čtvrtinu nákladů. A další věc je opravdu důsledně využívat pomoc, kterou nabízí stát.

To lidé nedělají?

Opět zůstanu u seniorů. Těm stát nabízí pomoc, která je průměrně vyšší než čtyři tisíce korun měsíčně, a to už je fakt dost. Ale využívá ji asi jen deset procent z nich. Buď o ní neví, nebo se stydí o ni zažádat, nebo neví, jak na to. Protože stát dělá velké modernizační kroky v oblasti online žádostí, ale senioři jsou odkázaní spíš na offline svět a ten je nepřehledný. Musí si to vyběhat, porozumět složitým formulářům, vyplnit je a tak dál. Takže tohle je třeba jedna z věcí, na které se teď v rámci našeho programu mnohem víc zaměřujeme a s čím seniorům pomáháme...

Celý rozhovor čtěte v magazínu prozeny.cz.