Ponklorkovi z Kambodži museli amputovat obě paže. Dnes je z něj úspěšný farmář
Publikováno: 25. 10. 2018 Doba čtení: 3 minuty
Každý se s nepřízní osudu vyrovnává jinak. Někteří, jako například Ponlork z Kambodži, dokáží neštěstí přetavit v příležitost. V roce 2011 museli Ponlorkovi amputovat obě paže, když ho při práci zranil elektrický proud. Dnes, ve svých 30 letech, je úspěšným farmářem.
Ponlork se dříve živil jako svářeč a úraz tak pro něj znamenal velkou životní změnu. „Zažil jsem nespočet chvil, kdy jsem byl smutný a cítil beznaděj. Snažil jsem se ale tyto pocity potlačit a překonat je,” říká. „Můj život byl prázdný. Připadalo mi, že jsem o všechno přišel. Ta nehoda se stala v době, kdy jsem byl na vrcholu svých fyzických sil a věděl jsem, že můžu vydělat dobré peníze.” Ponlork si zhluboka povzdechne. „Po amputaci jsem se cítil opravdu bídně. Ale jakmile jsem překonal prvotní šok, rozhodl jsem se, že budu hledat způsob, jak žít plnohodnotný život jako ostatní.”
V roce 2017 se Ponlork zapojil do projektu „Spolupráce občanské společnosti, úřadů a trhu na udržitelné živočišné výrobě, obživě a ochraně životního prostředí ” (CAM4SCALE). Projekt usiluje o zlepšení životní situace více než 50 000 drobných farmářů v osmi kambodžských provinciích. Ponlork okamžitě získal podporu Člověka v tísni a jeho partnerů - Kambodžského institutu pro výzkum venkova, Organizaci pro ochranu a rozvoj v oblasti životního prostředí a Phnom Neang Kangrei Association. Projekt byl financován Evropskou unií a Generálním ředitelstvím pro zdraví zvířat a živočišnou výrobu.
„Než jsem se zapojil do projektu Cam4Scale, vydělával jsem 300 USD měsíčně. Měl jsem méně než 100 slepic. Po nástupu do projektu jsem jich měl 1500,” říká. Díky tomu Ponlork vydělává zhruba 1 250 USD měsíčně a s úsměvem dodává: „Prošel jsem školením a dozvěděl jsem se, jak si vybrat vhodné plemeno drůbeže, a naučil jsem se, jak zvířata správně očkovat a jak dezinfikovat kurníky. Ta školení byla skutečně užitečná a to, co jsem se při nich naučil, nyní využívám v praxi.”
Vždycky se nedaří
Před několika měsíci se Ponlorkovy slepice nakazily infekcí. „Když ta choroba postihla mou drůbež, byl jsem úplně v koncích. Absolutně se to vymklo kontrole, použil jsem všechno, co jsem se naučil, ale bylo příliš pozdě,” vypráví. Nyní čítá Ponlorkovo hejno asi 300 kusů. Vydezinfikoval všechny kurníky a plánuje si pořídit dalších 300 kuřat, aby brzy dohnal ztráty, které utrpěl. „Když mi něco nevyjde, nevzdávám to. Snažím se přijít na to, kde byla chyba, změním strategii a také hledám pomoc u ostatních,” říká.
Investice do vzdělání
Ponlorkův sen je rozšířit své podnikání a také pomoci své dvanáctileté neteři, aby mohla jít jednou studovat na univerzitu. Leakhena chodí do školy, ale je závislá na strýcově finanční podpoře. „Svou neteř ve vzdělání podporuji, protože si uvědomuji, jak je pro život důležité. Chci, aby studovala dál. Mám několik přátel, kterým se dostalo kvalitního vzdělání, a získali díky tomu velmi dobrou práci. Chtěl bych, aby má neteř byla jednou stejně úspěšná jako oni,” říká Ponlork.
Díky pomoci ostatních získal chuť žít
I když je Ponlork velmi houževnatý a je založením optimista, mnoho věcí je pro něj velmi komplikovaných a časově náročných. Rodiče, sourozenci, příbuzní a sousedé mu jsou obrovskou oporou. „Když jsem přišel o paže, nemohl jsem najednou sám dělat téměř nic, ani se sám najíst. Všichni ke mně byli tak laskaví a pomáhali mi. Díky nim jsem opět získal chuť žít a začal jsem s nepřízní osudu bojovat,” svěřuje se.
S podporou svých blízkých začal Ponlork věřit, že dokáže najít způsob, jak opět žít aktivní život. Například přišel na to, jak řídit svůj motocykl – vyrobil si pár kovových tyček s úchyty, které si „nasadil" místo paží. „Můj vzkaz ostatním lidem, kteří žijí s postižením, je: 'Nevzdávejte se’,” říká. Ponlork se odmítá svému postižení poddat a nedovolí mu, aby ho příliš omezovalo. Je živoucím důkazem toho, že je možné překonat všechny překážky a předsudky a žít plnohodnotný život.
