Portréty přeživších: Ukrajinci, kteří se nevzdávají

Dne 20. října 2024 vybuchla poblíž Svitlanina domu ruská bomba. Hlas se jí chvěje, když se ve vzpomínkách vrací k oné noci.

Tu noc přežila celá rodina, ale strach, který prožili, byl paralyzující. Nebyl čas myslet na materiální ztráty. Když se Svitlana vzpamatovala, začala s hledáním někoho, kdo by jí pomohl s obnovou domu. Tak jsme se poprvé setkali.

Její úsměv je vřelý, přesto se jí v očích zrcadlí obavy. Čeká nás ještě mnoho práce. Svitlana má na spěch s dokončením oprav a sní o poklidném dni, kdy její malá vnučka udělá na zahradě první krůčky. Svitlana pokračuje v obdělávání půdy. Sází rajčata, okurky, bobule, fazole a brambory. I v těch nejtemnějších časech jí právě tohle dodává víru v lepší budoucnost, které se může držet.  

Maryně zničil ruský útok život a domov, když jí bylo 31 let. Výbuch jí poškodil páteř a způsobil trvalou invaliditu. Od té doby spolu se svou matkou prožila ještě šest takových „zážitků“, jak bombardování říkají.

Viděli, jak v blízkosti jejich bytu létají drony Shahed. Okna museli vyměnit dvakrát. Tato situace se pro ně stala denním chlebem, dokonce se naučili rozpoznávat charakteristické zvuky různých útoků. Nepřetržitě sledují kanál na Telegramu, který je upozorňuje na nebezpečí útoků. Vědí, že po každém výbuchu často následuje další, a tak utíkají na chodbu, centrální a nejbezpečnější část svého bytu. Bylo 1. listopadu 2024, když se obě ženy dívaly na gauči na televizi a raketa zasáhla sousední dům „hned vedle kanceláře vedoucího policejního oddělení“, jak říkají. Výbuch zničil i jejich okna. S podporou Evropské unie jsme jim pomohli s opravami.

Maryna nachází útěchu ve společnosti své kočky Martine a ve snění o tom, že jednou založí rodinu. Její manžel je inženýr civilního letectví, který slouží v armádě od prvního dne invaze. Je na něj hrdá. Aby se však Marynin sen stal skutečností, je nutný mír. 

Nadiie je 53 let a její život je poznamenán prudkými výbuchy, které otřásají regionem. Navzdory těmto zkouškám si drží optimismus a je vděčná za pomoc, které se jí dostává od organizací jako Člověk v tísni, který jí poskytuje pomoc s vytápěním. Podporu potřebuje zejména kvůli postižení ruky, které jí komplikuje každodenní život.

Její syn žije v Dnipru, daleko od ní, ale ona to zvládá díky obdivuhodné houževnatosti. Obklopena včelami, hospodářskými zvířaty, kočkami a psy doufá, že brzy nastane mír, „aby se děti mohly vrátit do školy“, říká. Vedle jejího domu stojí u zdi sáně, které symbolizují jak mrazivou zimu, tak dobu, kdy dny plynuly poklidně.  

Ljubov, jejíž jméno znamená v ukrajinštině „láska“, je 76 let. Ráda by oslavila 100. výročí svého rodného domu, ale válka měla jiné plány. Žije obklopena osmi rodinami, ale každý den ji opouštějí další lidé, kteří utíkají před hrůzami války. Ti poslední odešli teprve před čtyřmi dny a vzali s sebou i své děti. Ale i noví lidé naopak přicházejí hledat útočiště a Ljubov je vítá čerstvým domácím pečivem. S podporou Evropské unie jí dodáváme dřevo, aby mohla topit.

Ljubov odmítá odejít. Už jen pomyšlení na to, že by měla opustit svůj domov a vesnici, je pro ni nesnesitelné. Přesto ví, že pokud Rusové obsadí i její vesnici, nebude mít jinou možnost. Nedokáže si představit, že by žila pod jejich vládou, zejména proto, že kdysi byla sama učitelkou ruštiny, kterou od invaze už přestala používat.

„Provedli nám to, co dělá ďábel,“ říká s pohledem plným bolesti.

Stále doufá ve vítězství, nikoli bezpodmínečné vítězství, ale takové, které umožní obnovit důstojnou budoucnost bez stínu války.

Vira a Tania, kterým je 68 let, jsou přítelkyněmi již více než patnáct let. Každý den se snaží zdolat schody vedoucí do bytu Viřina syna, který byl zničen bombovým útokem. Syn, který je na vojenském výcviku, sice nebyl výbuchem zraněn, ale nemůže pomoci s rekonstrukcí. Obě ženy tedy lezou na stoličky, omítají stěny a opravují, co se dá.

Taniin syn zemřel před sedmi měsíci ve válce. Bylo mu 46 let. Vira pomáhá své kamarádce zaměstnat mysl a najít rozptýlení. Poskytujeme jim finanční pomoc na rekonstrukci.

„Změna je život,“ říká, aby se motivovala.

„Všechno bude dobré, musíme se posunout a hledat pomoc, abychom přežili,“ dodává Vira, jejíž jméno znamená ‚víra‘.

S šestasedmdesátiletým Borysem v baretu se setkáváme ve starém kulturním domě, kde na nás trpělivě čeká na rozkládacím lehátku. Ze svého města Kramatorsk sem utekl poté, co u něj raketový útok vyvolal záchvat paniky. Ucítil ostrou bolest na hrudi, která signalizovala, že je čas odejít. Je vdovec, nemá rodinu, ale plánuje odjet na západ Ukrajiny.

„Myslel jsem si, že až budu v důchodu, budu moci cestovat, jezdit k moři, ale Putin všechno změnil a teď máme jen jedno moře,“ říká s odkazem na Azovské moře, které je od anexe Krymu v roce 2014 de facto pod kontrolou Ruska.

Borys doufá, že se jednoho dne vrátí domů, ale nemá to jisté:

„Rusové používají rakety, drony... a mám pocit, že je to často i v klidných místech,“ vysvětluje.

V tranzitním centru v Pavlohradu bude mít přístup k peněžní pomoci Evropské unie na další cestu.

Třiasedmdesátiletá Ludmila utekla ze svého města Pokrovsk, které je na pokraji zhroucení. Její dům zničily dvě rakety 13. února.

„Bylo mi divně. Osprchovala jsem se pro případ, že bych musela do nemocnice a šla si lehnout.“

Kolem čtvrté hodiny ranní ji probudil první výbuch. Stihla se schovat v obývacím pokoji těsně před tím, než udeřila další ničivá raketa.

„Neměla jsem žádnou kuchyň, žádný strop a všude byly kusy kovu.“

Ludmila musela uprchnout. Ruské jednotky byly příliš blízko, a tak zavolala armádu, které trvalo dva dny, než si pro ni přijela. Dokonce se neúspěšně pokusila utéct na kole. V tranzitním centru Pavlohrad, které se nachází ve starém kulturním domě, čeká, až si pro ni přijede dcera, která je v Itálii. Nechce opustit zemi, a tak si budou společně hledat byt. Doufá, že se jednoho dne vrátí na svou krásnou zahradu.