Poskytování péče dětem v místech zasažených ostřelováním

Nikopol je oddělen od Ruskem okupovaného území pouze řekou Dnipr. Toto území se po zničení Kachovské přehrady proměnilo k nepoznání. Město je stále v pohotovosti a čelí nepřetržitému ostřelování dělostřelectvem a bezpilotními letouny. Uprostřed leteckých útoků jsme dorazili do kdysi 120tisícového Nikopolu. To, co zde vidíme, je skličující. Mnoho poškozených domů, ponuré podzimní ulice jsou téměř prázdné. Vše se mění po překročení prahu místního dětského rehabilitačního centra. Zrekonstruované prostory jsou plné světla, hluku a smíchu. Personál se snaží pracovat podle harmonogramu. Na pozadí válkou vylidněného města je nevšední vidět tolik dětí.

„Denně se staráme asi o stovku lidí. Záleží na tom, jestli se ostřeluje, nebo ne. Přijímáme děti z Nikopolu a dalších měst a vesnic v okruhu asi 120 kilometrů,“ říká ředitelka centra Iryna Chmelevská.

Válka negativně ovlivňuje zdraví dětí. V centru se jim dostává lékařských konzultací a rehabilitace. Pro děti i rodiče se centrum stalo útočištěm. Přicházejí si sem popovídat a v případě potřeby si můžou zažádat i o psychologickou pomoc.

Ředitelka rehabilitačního centra je velmi hrdá na to, že se jí podařilo shromáždit ty nejlepší odborníky. I v době, kdy muselo být zařízení na několik měsíců uzavřeno kvůli intenzivnímu ostřelování, zvládali lékaři pracovat na dálku. 

„Našimi pacienti jsou děti s postižením nervového systému, pohybového aparátu, sirotci a děti s poruchou zraku a řeči. Naše centrum je na špičce v oblasti rehabilitace. Pracují u nás neurologové, kardiologové, pediatři a fyzioterapeuti, kteří poskytují širokou škálu služeb,“ vysvětluje Iryna.

Centrum přijímá děti od narození. V Nikopolu se nachází i porodnice. Sasha se tam narodil před pěti měsíci. Jeho matka musí velmi pečlivě zvažovat, kdy může odejít z domu. Neopatrnost ji může stát život.

„Na fyzioterapii chodíme každý den. Je tu hodně dětí, takže by bylo skvělé, kdyby někdo opravil bezpečnostní kryt. I teď, když jsme přicházeli, tak začali střílet. Museli jsme si vybrat: zůstat doma, nebo jít do centra na fyzioterapii. Centrum by mělo mít bezpečnostní kryt, který bude pohodlný,“ vysvětluje maminka Sashi Alyona.

Den před naší návštěvou zasáhl granát jiné zdravotnické centrum a zabil mladého lékaře, který tam pracoval. Předchozí výbuch rozbil okna na dětském rehabilitačním oddělení. Toto centrum má kryt, a tak další zaměstnanci a pacienti naštěstí nebyli zraněni. Hned na první pohled je patrné, že se zaměstnanci snažili pro malé pacienty kryt zútulnit. Položili linoleum, přinesli televizi, hračky a z palet vyrobili pohovky. Je tady cítit klidná atmosféra, v přímém kontrastu toho, co se odehrává venku. Hrozba ostřelování může trvat několik hodin a vevnitř není zrekonstruovaná toaleta. Budova potřebuje značné opravy. Není vhodná pro delší pobyt dětí.

„Potřebujeme opravit a vybavit kryt, rozšířit vchod a nainstalovat výtah, který umožní přístup i dětem na vozících. Výtah potřebujeme také do 2. patra. Také potřebujeme dovybavit rehabilitační centrum,“ upřesňuje ředitel.

Rehabilitační centrum v Nikopolu je jedním z 15 zařízení, které již opravujeme v rámci projektu obnovy nemocnic v Ukrajině. Díky sbírce SOS Ukrajina a významnému daru Iva Lukačoviče zlepšujeme podmínky pro malé pacienty a zdravotnický personál v zařízeních v Kharkivě, Sumy, Konotopu, Záporoží a Khersonu.

„Seznam potřebných úprav v nemocnicích a porodnicích je velmi dlouhý a zahrnuje opravy a vybavení bezpečnostních krytů, přípravu na příchozí zimu, opravy pokojů a koupelen a zlepšení přístupnosti pro lidi s postižením. Náš partner Première Urgence Internationale poskytne těmto zařízením důležité zdravotnické vybavení a materiál. V některých nemocnicích opravy právě dokončujeme. Snažíme se poskytnout válkou zasaženým obyvatelům lékařské služby,“ vysvětluje podrobnosti projektu Viktor Gladchenko, technický vedoucí krytů Člověka v tísni.

Zaměstnanci vybraných institucí pracují v náročných podmínkách, čelí častému ostřelování a výpadkům proudu. Většina lékařů nadále zůstává a stará se o své pacienty. Iryna, ředitelka Nikopolského dětského rehabilitačního centra, má dva vysokoškolské tituly a bohaté zkušenosti, se kterými si mohla lehce najít práci v bezpečnějším místě, ale rozhodla se zůstat právě tady a pomáhat.

„Každý musí někam jít, ale jen tak se sebrat a odejít? Mám 105 podřízených. Spousta z nich jsou špičky ve svém oboru. Některé z dětí znám od narození a léčila jsem i jejich rodiče. Potřebují pomoc. Jak bych je mohla opustit?“

Nemocné děti, které v době války patří mezi ty nejzranitelnější, nemůžeme nechat bez pomoci a pozornosti. Věříme, že díky bezpečnějšímu a příjemnějšímu prostředí se dokáží uzdravit dříve.