Příběhy z Ukrajiny: Lidé, kteří ztratili svůj domov
Publikováno: 25. 6. 2024 Doba čtení: 5 minut
Ruská agrese v Ukrajině vyhnala z domovů více než 12 milionů lidí. To je téměř třetina obyvatel země. Někteří našli útočiště v zahraničí, jíní zůstali v Ukrajině a snaží se znovu vybudovat svůj život v bezpečnějších městech a vesnicích. Takové rodiny podporujeme tím, že jim pomáháme s hledáním a placením podnájmu v novém místě. Za posledních šest měsíců jsme podpořili 609 rodin, které uprchly před boji a přišly do obcí ve Vinnycké, Žytomyrské, Ivano-Frankovské a Lvovské oblasti. Příběhy těchto lidí jsou plné bolesti a velké touhy žít dál.
Cherson-Mykolajiv-Vinnycja: Cesta do ticha
Až do roku 2022 žila Oksana se svou početnou rodinou v malé vesnici poblíž Čornobaivky, vesnici, která se během prvního léta celkové invaze často objevovala ve zprávách. Neustálé ostřelování Chersonské oblasti nepřestávalo, část regionu byla okupována a zůstávat bylo nebezpečné.
Rodina se domluvila, že opustí Čornobaivku společně. Dvě auta a čtyři generace: Oksana, její dvě dospělé děti, vnoučata a její tatínek. Celý den se snažili projet desítky kontrolních stanovišť ruské armády. Rodina měla obrovské štěstí, že se jim podařilo v bezpečí utéct. Později se dozvěděli, že část konvoje, který ten den opouštěl okupované území, byla ostřelována.
„Cestou jsme projížděli jednou vesnicí… Nebyla tam ani armáda… Vše bylo rozbité a všude se povalovaly rakety a uprostřed toho, několik starších lidí, pracovalo na zahradě, asi něco sázeli. Jeli jsme dál. Když jsme přijeli na první stanoviště ukrajinské armády, tak jsem se hned rozplakala. Uvědomila jsem si, že jsme v bezpečí,“ vzpomíná Hanna, Oksanina snacha.
Vzdálení příbuzní pomohli rodině se usadit ve Vinnické oblasti: ve vesnici našli opuštěný dům, do kterého se sotva vešli. Dům měl základní vybavení. Na dvoře byla studna a vevnitř byla kamna, kde se dalo zatopit. Rodina byla ráda, že je v bezpečí. O stěhování začali uvažovat až během podzimu roku 2023, kdy se Hanně narodila dcera Maria.
Hannna požádala, v rámci našeho projektu, o pomoc se zaplacením nájemného. Protože rodina je identifikována jako ohrožená, obdržela od nás kladnou odpověď a do projektu byla zařazena. Rodina hledala nové bydlení více jak dva týdny.
„Když jsme přijeli z Chersonu, byli jsme šokováni, jak je vše drahé. Doma jsme platili za tří pokojový byt v dobrém stavu 5 000 – 6 000 hřiven (2 861 – 3 641 korun), ale tady jsme většinou dostali nabídky za 7 000 – 8 000 hřiven (5 722 – 7 282 korun) za garsonku,“ říká Oksana.
Nakonec se Oksana s manželem, dcerou Hannou a jejich dětmi přestěhovala do třípokojového bytu ve Vinnycji. Rodina dostává finanční příspěvek po dobu šesti měsíců. Během této doby si musí najít práci. Hanna si již našla alespoň brigádu a Oksana se uchází o volná místa, která nabízí úřad práce.
Charkov-Vinnycja: Stěhování, které vše změnilo
Rodina Chyžniakových přijela do Vinnycji v červnu 2022. Rodný Charkov neviděli téměř dva roky. Během prvních měsíců ve Vinnycji bydleli v kolektivním centru, kde bydleli ve stísněných podmínkách. Společná kuchyně a koupelna nahradily pohodlí domova. Ve Vinnycji však Světlana, Andrej a Alina našli to nejdůležitější – bezpečí. Nálety a ostřelování jsou zde méně časté a Rusko je vzdálenější.
Přes všechny obtíže si rodina na novém místě zvykla. Andrej, učitel matematiky pro druhý stupeň, si našel práci ve svém oboru a Alina navázala na studium v místní škole. Manželé se dokonce odvážně rozhodli pořídit si druhé dítě. Polině bude brzy jeden rok.
Rodina Khyzhniakových byla zařazena do našeho projektu, financovaného Ukrajinským humanitárním fondem, pro náhradu nákladů na podnájem. Rodina tím získala větší prostor, kde má jejich nejstarší dcera prostor pro online výuku a nejmladší si může v klidu hrát.
„Tento byt nás zachránil. Je to příjemné sousedství a jsou tu mnohem lepší podmínky než v kolektivním centru. To, co teď ušetříme na nájemném, tak se snažíme investovat do vzdělání naší dcery. Letos nastoupí na vysokou školu. Na to musíme ušetřit nějaké peníze,“ říká Světlana.
Makiivka-Vuhledar-Vinnytsia: Touha po rodinném klidu
Iryna žila do roku 2014 v Makiivce, satelitním městě v Doněcku. Její život byl poklidný. Její rodina měla vlastní dům a dvě z jejích dětí prožívaly krásné dětství.
„S láskou vzpomínám na procházky s přáteli. Měli jsme skvělé přátele a užili jsme si společně spoustu legrace,“ říká sedmnáctiletá Karina.
V létě 2014 pocítili obyvatelé Makijivky závan války, když začala okupace Doněcké oblasti. Kvůli ostřelování se rodina musela přestěhovat do Vuhledaru. Iryna se tehdy domnívala, že jde o dočasnou návštěvu rodičů, a že se brzy vrátí. Čas plynul a situace zůstávala dále nebezpečná. Později manželé zjistili, že jejich dům byl zničen. Rozhodli se tedy na trvalo usadit ve Vuhledaru. Iryna se stala potřetí matkou. Narodila se jí Zoryana.
V březnu 2022 však rodina musela znovu opustit svůj domov. Tentokrát prchali s Iryninýmy rodiči.
„Dva týdny jsme se před ostřelováním schovávali ve sklepě sportovní školy. Venku bylo minus 10 stupňů a v krytu pobývalo více jak 100 lidí. Světlo, internet a čerstvý vzduch se nám dostával jen, když jsme vyšli ven a tím riskovali naše životy. Měli jsme štěstí, že jsme se z této noční můry dostali ven,“ vzpomíná Iryna.
Opustit Vuhledar kvůli neustálému ostřelování bylo velmi riskantní a cesta do bezpečí byla vyčerpávající. Rodina požádala o azyl v zahraničí, stejně jako statisíce dalších lidí. Procestovali více než tucet evropských a ukrajinských měst, aby se nakonec usadili ve Vinnycké oblasti.
Vinnycja se rodině zalíbila hned na první pohled. Iryna si našla práci a děti pokračovaly ve studiu. V pronajatém třípokojovém bytě našli místo i jejich domácí mazlíčci. Děti mají rybičky a chlupatého králíčka. Rodina věří, že už budou mít teď klid. Doufají, že klid bude v celé Ukrajině.
„Naší Zoryaně je teprve čtyři a půl roku, ale už toho viděla a zažila tolik, že se bojí i když jen slyší někoho mluvit o ostřelování. Chci, aby to přestalo a aby moje malá sestřička měla normální dětství. Mohla si hrát, dovádět a radovat se,“ vysvětluje Karina.
