Proč je pro děti tak moc důležité mít možnost v létě vyrazit na tábor
Publikováno: 10. 9. 2024 Doba čtení: 5 minut
Často si prožily trauma, selhávají ve škole, v kolektivu, neumí regulovat své emoce, což má následně vliv na chování a další. Děti, se kterými pracujeme v našich službách, nemají rovné příležitosti. Některé jen nemají možnost se zapojit do běžných dětských skupin, kroužků a táborů, protože je to nad finanční možnosti jejich rodin. Právě proto pořádáme každý rok letní tábor. A proč je to tak moc důležité?
Letní tábor, pro některé nedostupný luxus
To jsou příběhy, se kterými se setkávají naši pracovníci ze sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi. Podporujeme rodiny, které se ocitly v těžké životní situaci, a rodiny, které z různých příčin nemohou plnohodnotně pečovat o své potomky. Náš letní tábor je pro většinu jediným letním povyražením.
Celý rok posloucháme: „Pojedeme na tábor? Já chci taky jet.“
Je 15. srpna, kolem půl dvanácté, asi, „bo, nemáme hodiny“, jak říká jedna naše účastnice tábora. Děti se koupou a já přemýšlím o tom, jak jsem na děti i můj tým byla za posledních pár dní moc pyšná.
Celý rok posloucháme: „Pojedeme na tábor? Kdy pojedeme na tábor? Já chci jet taky na tábor.“ Děti se na nás vrhají a křičí přes sebe, když přijedeme k nim na ubytovnu nebo když nás potkají před dveřmi naší kanceláře. Anežka dokonce zvoní dva dny před táborem. Přivedla i kamarádku: „Může jet i Sára?“ Bohužel už máme plno.
V pondělí 12. srpna jsme odjeli s 23 dětmi do krásného kláštera v Zaječově. Pro čtyři děti jsme jeli separé, nepřijely na sraz, ale my bez nich nechtěli odjet. Věděli jsme, že o tábor moc stojí.
Trpělivost a pochopení přináší růže
Libor s námi jede už po čtvrté. Vzpomínám na první rok, kdy měl záchvaty vzteku a nešel utišit. Letos je v mých očích za hvězdu. Je velmi nadaný, zapojuje se, lépe kontroluje emoce. Dokonce se jednou místo naštvaného vybuchnutí odebral na klidné místo, kde se snažil uklidnit. SÁM! Vedeme děti k seberegulaci a hledání alternativních cest řešení konfliktů namísto nadávek, kletí a využití fyzického násilí. Pro někoho se to zdá samozřejmostí, ale pro děti, které mají specifické potřeby, ADHD nebo prožily trauma, je to opravdu velmi náročné.
Hned první den jsme se intenzivně věnovali nastavování pravidel. S dětmi se bavíme o tom, jak se k sobě chovat s respektem, co dělat, když nás něco naštve nebo rozesmutní, kam mají povolený vstup, vysvětlujeme si režim dne a účast na aktivitách. Nastavujeme si pravidla na sprostá slova a nadávky, to už si letos děti hlídají i navzájem, i když jim sem tam nějaké to slůvko ulítne. Hlavou se mi honí, jak jednodušší tyto rozhovory jsou po těch pár letech, co tábory pořádáme. Děti už jsou na námi vyžadovaný režim, který pro ně v jejich přirozeném prostředí není obvyklý, už zvyklé a já jsem se poučila v tom, jak děti z vyloučených lokalit někdy reagují a jak musím svůj přístup přizpůsobit jejich přemýšlení. Něco, co je pro mě normální, je pro ně úplně nové. Člověk musí mít velkou trpělivost, pochopení a přemýšlet o dva kroky dopředu.
Děti mají možnost zažít úspěch, který jim tak zoufale chybí
Letos se to dařilo. Velká motivace bylo sbírání bodů za dodržování pravidel a určitě i důvěra. Nevadí nám, když někdo něco provede, rozbije nebo se něco nedaří, ale dáváme důraz na to, aby následky svých činů děti napravily a reflektovaly. Hned druhý den nám pláče Oliver, který je s námi poprvé. Ještě nemá moc kamarádů a děti na něj byly zlé. Bereme si skupinku „záškodníků“ stranou a rozebíráme, co se stalo. Děti velmi rychle přiznávají, že se nechovaly hezky. Dáváme jim prostor, ať vymyslí řešení. „Půjdeme za ním všichni a omluvíme se.“ „Zapojíme ho více mezi sebe.“ Nakonec se shodly, že pět dětí, které naběhnou s omluvou, je moc a vybírají dva mluvčí.
„Ta čárka se tam udělala sama,“ tvrdí nám děti, které si během sportovního odpoledne evidentně připsaly body. Velmi rychle se ale přiznávají, že podváděly. Strháváme jim body a kvůli tomu nevyhrávají, berou to s pokorou. Moje srdce zaplesalo. Ještě před pár lety by se s námi hádaly a byly by do konce tábora uražené. Ve středečním deníku jednoho z týmu stálo „měli jsme olympiádu, měli jsme vyhrát my, ale protože jsme u stanoviště podváděli, tak nám dali 90 bodů dolů“. Krásná sebereflexe!
„Bude párty, Jano?“ Vytrhávají mě z přemýšlení. „Jasně, že bude!“ Hudba je pro děti důležitá. A poslední večer patří vždy zpěvu a tanci. ONA LUBÍ POMERANČE a LÁÁÁÁSKA MÁÁÁÁM ŤA RÁD uslyším už po sto padesáté šesté za tyhle čtyři dny a pravděpodobně tu melodii další půl rok nedostanu z hlavy. Ale to dětské nadšení a rozzářené oči mi to pomůžou přežít.
„Kdybychom se jim takhle intenzivně mohli věnovat pravidelně i v průběhu roku, můžou se hrozně posunout,“ povzdychá si má kolegyně. A já souhlasím. Pro někoho je to „jen tábor“. Pro nás je to vytvoření místa, kde děti mohou zažít přijetí a naučit se nové dovednosti, najít si přátele, zažít úspěch, který jim tak zoufale chybí v běžném životě. Vytváříme jim pravidelnost a učíme je, jak zvládat náročné situace a konflikty. A samozřejmě se snažíme vytvořit fůru legrace a zážitků, které jinde nezažijí.
*Děti a jejich rodiny byly anonymizovány.
