„Říkat pravdu a ujistit, že jsme tady pro ně.“ S terapeutkou Sylvií Stretti o pomoci dětem, které na Ukrajině ztratily své blízké

V důsledku války na Ukrajině ztratilo už mnoho dětí někoho, kdo jim byl blízký. Rodiče (nebo opatrovníci) pak kromě vlastní bolesti řeší další těžké dilema, jak nejvhodněji dítěti říct, že mu zemřel někdo blízký…

U všech potenciálně traumatických situací, kdy se jedná o nečekanou, náhlou smrt, ať už mluvíme o válce, jakékoliv formě násilí, nebo nehodě, hrozí rozvoj traumatu u dětí. Připadá mi důležité, když tu informaci může dítěti sdělit jeho nejbližší pečující osoba, která to prožívá v daném okamžiku s ním, ale není už zahlcena těmi prvními silnými emocemi. Nemusí toho ovšem vždy být schopna. Pak to může říct osoba třetí a ta blízká jen může být v tom náročném okamžiku s ním a krýt mu záda. Je vhodné dítě nezahltit množstvím informací a detailů, říct mu ale po pravdě, co se stalo. Někdy celou pravdu nejsme schopni vyjádřit, pak je v pořádku říct, že teď toho prostě víc sdělit nedokážeme. Zásadní je dítě ujistit o tom, že jsme tam pro něj, a to teď i později, když se bude potřebovat na cokoliv dalšího zeptat. Někdy je tím nejlepším, co můžeme udělat, jen být dítěti nablízku.

Každý rodič se v takovou chvíli obává reakce dítěte. Jaké bývají podle vašich zkušeností její podoby?

Jakákoliv reakce je v pořádku a to říkám také rodičům, kteří k nám do poradny přicházejí. Od toho, že dítě nezareaguje nijak, až po to, že se začne třeba smát. To může působit paradoxně, ale stává se to – je to jediný způsob, jak děti tu situaci mohou snášet. Některé děti začnou plakat, jiné se začnou rozhlížet po místnosti a napodobovat reakci někoho v okolí, menší děti si třeba odejdou hrát. Dítě může reagovat úplně jakkoliv. Důležité je pak přijmout reakci dítěte a nijak ji nehodnotit. Nepodceňujme své děti, jsou to lidské bytosti a reagují podle svých aktuálních pocitů a možností. Zásadní je tam s dítětem být a nechat ho ty emoce vyjádřit.

Někteří lidé nemají sílu říct dítěti pravdu, ale lhát jim určitě není vhodné řešení. Jak by měl rodič postupovat, aby neztratil důvěru dítěte, a jakých chyb se vyvarovat?

Vždy je lepší říct dítěti, že na něco nemám sílu a nejsem to teď schopna vyslovit nahlas, než si něco vymyslet. Dost často se děti dozvědí informace od někoho jiného, třeba i nevybíravým způsobem nebo v dnešní době bohužel i z internetu, ze sociálních sítí. Nikdo nechce, aby toto jeho dítě zažívalo. Další nevhodnou reakcí je celou věc bagatelizovat nebo dítě za jeho reakci či dotazy napomínat. V takovou chvíli potřebuje pečující osoba hlavně posílit bezpečí a vztah s dítětem, i když mu musí říct strašně těžkou věc.

Jak rozpoznat, že dítě takové trauma pravděpodobně nezvládne samo zpracovat a bude potřeba pro něj vyhledat odbornou pomoc?

Doporučujeme se průběžně dítěte ptát, jak se cítí. Když vidíme, že se dítě v dalších třech nebo čtyřech týdnech stále propadá a uzavírá, není to ani na moment lepší a ani na chvilku „nevykoukne“ to dítě, které známe, je to přesně ten moment, kdy potřebujeme vyhledat nějakou odbornou pomoc. Ať už v podobě nějaké psychologické, terapeutické, někdy psychiatrické péče.

Děti netráví čas jen v rodině, která o traumatu už ví, ale chodí do školy nebo dalších kolektivů. Kdo všechno by měl vědět, čím si právě prochází?

Určitě bych se bavila s dítětem o tom, zda už chce do školy nebo na kroužek jít, a nenechávala ho příliš dlouho mimo jeho běžný život. Je třeba ohraničit to, jak dlouho mohou děti zůstat doma mimo svůj běžný řád. Je dobré informovat také jejich učitele, školní psychology, vedoucí na kroužku nebo na táboře o tom, že jim někdo blízký zemřel. Je pravděpodobné, že se minimálně nějaký čas dítě bude chovat jinak, a tito lidé by měli vědět, co se děje, aby mohli adekvátně reagovat.