Rozhovor s Janem Mrkvičkou: Pomoc v místě problémů je skutečně nejlepší

Jak dlouhý čas jste strávil v Iráku?

Ze své pozice, kde dohlížím na naši práci všude po světě, bohužel už nemám čas na to, abych někde žil. Naše organizace totiž v současnosti působí ve dvaceti různých zemích. Dříve jsem takhle žil a pracoval v Afghánistánu, potom na Srí Lance po tsunami a během občanské války, ale teď jsou moje cesty spíše krátkodobé.

Do Iráku Člověk v tísni přišel už v roce 2003, působil tam celou dobu až do současnosti?

V Iráku jsme byli od roku 2003. Postupně jsme naši misi v podstatě úplně uzavřeli. Naštěstí nám ale zůstala registrace, takže jsme tam začali pracovat znova, poté co Islámský stát dobyl části Iráku. Začali jsme tak pomáhat lidem, kteří nejdříve před extremisty utíkali a dnes se vrací na osvobozená území.

Jaká je na místě situace pro běžné lidi, může si jí člověk, který sedí v České republice, vůbec dokázat představit?

Já jsem se dostal do Mosulu, což bylo město, které bylo dlouho okupováno Islámským státem. To vypadá, jako by ho právě zasáhlo zemětřesení. Dřív přitom Mosul platil za výstavní, čisté zelené a krásné město. Dnes je z něj jenom hromada trosek.

Děsivé je, že spousta těch lidí, kterým pomáháme, ve městě zůstala i během bojů. Mluvil jsem s několika rodinami, které i s dětmi zůstaly uprostřed Mosulu. Na jejich domech vidíte zásahy po kulkách ze všech stran. Tak si zkuste představit, v jaké situaci jsou. My se nyní snažíme jim před zimou pomoci alespoň s tím nejzákladnějším, jako je oprava zdí, dveří a oken. Tak aby mohli aspoň topit.

Pokud se nepletu, tak zároveň pomáháte s poskytováním psychologické pomoci, právě především dětem.

Ano, pracujeme v několika desítkách škol. Já jsem ve městě navštívil jednu velkou dívčí školu. Na místě pak pomáháme jednak se školením učitelů, aby uměli pomoci traumatizovaným dětem. Hlavně ale platíme odpolední výuku pro děti. Většina místních dětí totiž v důsledku konfliktu vypadly na několik měsíců až let ze školní výuky a zároveň si prošly nejrůznějšími traumaty.

Naše hodiny jsou tak částečně doučováním a částečně psychosociální aktivity, kterými se je snažíme na chvilku vytrhnout z prostředí jejich rodin, kde se s traumaty války často vyrovnávají mnohem hůře, než v kolektivu dětí, který je veden školenými učiteli.

Taková práce musí být psychicky náročná i pro vaše spolupracovníky.

Taková situace je náročná pro všechny. Nejvíce samozřejmě pro ty děti a jejich učitele. Je to ale náročné i pro naše zaměstnance. V tomto regionu zaměstnáváme Iráčany, Kurdy i Araby a snažíme se mít týmy složené pokud možná co nejvíce multietnicky, aby každý mohl mluvit s „těmi svými“. Zároveň v nejvyšším managementu jsou zkušení profesionálové z Česka i dalších zemí.

Pomáháme i se zásobami vody. A obnovou živností

Vaše hlavní operační centrum máte na kurdském území. Nebyl to v posledních měsících problém vzhledem k napětí, které v regionu panovalo kvůli možnému vyhlášení samostatnosti Kurdistánu?

My máme hlavní kancelář v Erbílu, což je irácké město na většinově kurdském území. Je to totiž jedno z mála opravdu bezpečných míst v regionu. Nedávno, poté, co Kurdové vyhlásili referendum, tak proběhla krátká válka, kdy jsme se báli, aby to nepřerostlo v další velký konflikt. To se naštěstí nestalo. Kurdský sever Iráku je tak stále velmi bezpečný a my tam máme jistotu, že naši lidé tam mohou alespoň v klidu spát, vzhledem k tomu, že jinak pracují na území severní Sýrie a Iráku, kde je to mnohem méně bezpečné.

Jaké všechny projekty realizujete v Iráku a Sýrii?

V zásadě pracujeme na třech základních věcech. Je to školství a pomoc s obnovou obydlí, které jsme již zmiňovali. Při opravách budov pomáháme i se zásobami vody. V první fázi to bývá jenom cisterna s vodou, ale postupně se jim snažíme pomoci opravit rozvody a nastavit ten systém tak, aby dlouhodobě fungoval i bez nás.

Pokračování si můžete přečíst TADY.