Rozhovor s kolegou Salahem, humanitárním pracovníkem z Iráku

Proč ses rozhodl být humanitárním pracovníkem?

Všechno to začalo mým studiem na Tchaj-wanu, kde jsem pomáhal jako dobrovolník lidem postiženým přírodní katastrofou. Poté jsem se stal součástí mezinárodní studentské dobrovolnické skupiny na univerzitě a staral jsem se o lidi s hendikepem v jižním Vietnamu. Když Islámský stát zaútočil v Iráku na Jezídy, kteří jsou stejného vyznání jako já, na vlastní oči jsem viděl, jak může být přehlížena humanita a lidská důstojnost. Rozhodl jsem se proto pro tuhle práci, která znamená zasvětit většinu svého času lidem v nouzi. Připojil jsem se k místní charitě a později k národním a mezinárodním organizacím. Pevně věřím, že bychom měli věnovat čas obraně lidskosti a důstojnosti bez ohledu na rasu nebo etnicitu.

Jak dlouho jsi humanitárním pracovníkem?

Začal jsem v roce 2009 jako dobrovolník, pro neziskovky pracuji zhruba třetím rokem. Kromě toho stále působím jako pedagogický asistent na univerzitě v Dohuku, protože učení je nedílnou součástí mojí kariéry. Věřím, že kvalitní vysokoškolské vzdělání může novou iráckou generaci hodně podpořit.

Co tě vedlo k rozhodnutí stát se členem týmu Člověka v tísni v  Iráku?

To je naprosto zřejmé už z názvu organizace - přímo a transparentně pomáhá lidem v nouzi. Pro mě osobně to znamená podporovat lidskost a pomáhat trpícím. V Člověku v tísni jsem našel prostor pro rozvoj dosavadních znalostí v humanitárním sektoru. Kolegy tu zajímá, co si myslím a navíc mě plně respektují a podporují.

Pamatuješ si svůj první den v práci? Překvapilo tě něco?

Svůj první den v Člověku v tísni si dobře pamatuji. Pracovali jsme na obnově škol, přípravě aktivit pro děti a distribuci pomoci. Byl jsem úplně ohromen tím, že i malá pomoc může vykouzlit úsměv na rtech a přinést lidem naději. Nejen, že mě to překvapilo a motivovalo, ale teď už vím, že my, jako lidské bytosti, můžeme zlepšit situaci spousty lidí. Přitom k tomu stačí opravdu málo.

Příjemci pomoci díky nám cítí, že lidskost nevymizela

Jaké jsou dnes skutečné potřeby zasažených lidí?

Ty potřeby se časem mění. V současnosti je to přístup k pitné vodě, zdraví, přístup ke vzdělání a celkově příležitosti pro dobré živobytí.

Jaký druh pomoci přinášíš do zasažených komunit?

Zabývám se programem WASH, který je zaměřený na vodu, sanitaci a hygienu. Pořád se snažíme dělat maximum pro to, abychom zajistili lidem přístup k pitné vodě, správné sanitaci a hygieně na školách, organizujeme osvětové akce a také se stále snažíme zjišťovat, jaké jsou skutečné potřeby místních komunit.

Jak lidé reagují na tvou přítomnost?

Vždycky jsou hrozně vděční za každou pomoc, kterou jim dáme. Díky ní cítí, že lidskost ještě ze světa úplně nevymizela.

Jakým největším výzvám v  práci čelíš?

Ty největší výzvy vždy souvisí s bezpečností. Pomoc potřebuje opravdu spousta lidí a ne vždy dokážeme pomoci všem, to je taková moje osobní výzva. Týmová práce je klíčová pro jakoukoliv úspěšnou misi. Naslouchání kolegům a zpětná vazba mi umožňují činit lepší a lepší rozhodnutí.

Vybavíš si ten nejsilnější moment, který jsi měl při práci v  terénu možnost zažít?

Když jsem pracoval pro IRC v projektu WASH, pomáhali jsme lidem, kteří uprchli z Sinjaru. Oči jsem měl plné slz, ale stále jsem se snažil stát pevně nohama na zemi a pomáhat co nejvíce. Nikdy také nezapomenu na organizování letních aktivit ve školách. Během realizace tohoto projektu jsem prožíval těžké časy, ale zároveň jsem byl šťastný, protože uprostřed krize jsme pomohli mnoha lidem. Dali mi naději a sílu, abych zapomněl na všechnu tu neskutečnou únavu.

Denně přicházíš do kontaktu s  příběhy lidí, kteří ztratili v podstatě všechno, co jim bylo v životě drahé. Jak odpočíváš?

Každý den slýchávám spoustu různých příběhů, vidím je, žiju je. Pořád mě to motivuje, abych pomáhal víc a abych se mohl stát pozitivní součástí lidských příběhů.

Humanitární pracovníci jsou často jedinou nadějí pro místní

Pracuješ v  Mosulu. Je to nebezpečné?

Práce v Mosulu je vždycky nebezpečná. Musíme se nějak vypořádat s přítomností války, ozbrojených milicí, zvuky výbuchů a také mrtvých těl, která nás obklopují. To všechno dělá naši práci ještě těžší.

Můžeš popsat tu nejnebezpečnější situaci, která v průběhu tvé práce nastala?

V prvních měsících po osvobození východního Mosulu tu bylo nebezpečné i procházet. Člověk v tísni byla jedna z prvních neziskových organizací, která tu začala pomáhat.

Co máš na své práci nejradši?

Můžu tu uplatnit svoje akademické zkušenosti. Dává mi to pocit, že studium mi v kariéře hodně pomohlo. Emocionálně mě naplňuje, že můžu být členem týmu, který pomáhá bránit lidskost a důstojnost. Krom toho se tu pořád učím novým dovednostem, pomáhá mi to osobnostně růst a můžu sdílet názory se svými kolegy.

Pochybuješ někdy o smyslu své práce?

Někdy ano.

Co si myslíš o tom, že civilní cíle (nemocnice, školy, domy…) jsou stále častěji terčem ozbrojených útoků?

Ničení civilního vybavení a infrastruktury zasahuje i naši humanitární operaci a také zvyšuje potřeby zasažených lidí. Proto se ve válce vždy bojíme o vybavení. Žádná ozbrojená operace se tomu ale bohužel nevyhne.

Jaký máš názor na to, že se stále více útočí přímo na humanitární pracovníky?

Vždycky mě hrozně rozesmutní, když slyším, že humanitární pracovníci se stávají terčem útoků ozbrojených sil. Jsou často jedinou nadějí pro lidi v nouzi.

Jak vidíš budoucnost Iráku?

Cesta vede jedině přes mladé lídry, zlepšení infrastruktury, otevřené diskuse a kulaté stoly, decentralizaci měst, omezení korupce a samozřejmě i větší podporu od mezinárodních neziskových organizací.