Škola jako terén sociální služby? Spolupráce Klubu Smíchov a Základní školy Kořenského
Publikováno: 18. 9. 2024 Doba čtení: 7 minut
Když se řekne „terénní sociální práce s dětmi a mládeží“, lidé si většinou představí sociální pracovníky obrážející parky, hřiště, obchodní centra a další místa, kde se setkávají party mladých lidí, kterým nabízí preventivní informace i podporu v těžkých situacích. Tuto klasickou podobu „terénu“ zná mnoho našich kolegů z jiných NZDM (nízkoprahových zařízení pro děti a mládež) a leckde má stále své důležité místo. Naše zkušenost nicméně napovídá tomu, že velká část mladých lidí z naší cílové skupiny dnes tráví svůj volný čas častěji v online světě a v parku na lavičce s partou vrstevníků je už většinou nepotkáte. I proto jsme se rozhodli přizpůsobit naši službu této nové realitě.
To, že děti a mladiství částečně z ulic a parků měst vymizeli a jejich případné „rizikové chování“ tím pádem není tak viditelné, ale neznamená, že by žádnou podporu nepotřebovali. Naopak jsou teď možná na některé potíže častěji sami. NZDM včetně našeho Klubu Smíchov působícího při pražské pobočce Člověka v tísni jim nabízí bezpečný prostor pro setkávání a budování vztahů s vrstevníky, místo pro smysluplné trávení volného času, realizaci vlastních nápadů a další rozvoj, ale i možnost individuálních rozhovorů s pracovníky na témata, která je pálí. Abychom ale dětem a mladistvým výše zmíněné mohli nabídnout, potřebujeme, aby se o naší službě dozvěděli.
Existuje prostor, ve kterém se pohybují téměř všechny děti a jsou tu pro kontakt s nimi a nabídnutí nízkoprahové sociální služby ideální podmínky – škola. Působení sociální služby přímo ve škole má mnoho výhod, předpokládá ale vzájemnou vstřícnost, spolupráci a pochopení mezi školou a sociální službou. A právě Klub Smíchov a Základní škola Kořenského takovou fungující spolupráci navázaly.
Je pondělí dopoledne a začíná velká přestávka. Z několika tříd vybíhají děti, které míří rovnou ke stanovišti s nachystanými sedacími pytli a zdraví se tu se dvěma pracovníky Klubu Smíchov v tričkách Člověka v tísni. Děti si s nimi tykají a vyprávějí, co je nového, nebo žádají o některou z oblíbených přestávkových aktivit – zahrajeme si UNO, Dobble, nebo si něco nakreslíme? Těm, kteří se u stanoviště zastaví poprvé, nabízejí pracovníci letáček a krátce je seznamují s nabízenou službou a jejími pravidly – „dodržujeme mlčenlivost, vyslechneme tě, můžeme ti poradit, nebo pomoci s jakýmkoli problémem nebo plánem, nebudeme tě nijak hodnotit a do ničeho tě nebudeme nutit – jsme tu pro tebe, když budeš chtít.“
Kromě přestávkové zábavy, ve které s žáky postupně budujeme důvěru a vztah, se ale už po několika prvních setkáních v rozhovorech s dětmi začínají objevovat důležitá témata. Pokud rozhovor začne být citlivý, přesouváme se ze školní chodby do soukromí. Anička začne mluvit o své rodinné situaci, složitých emocích a myšlenkách, o zhoršujících se vztazích se sourozenci a rodičem, a o vzteku, který potřebuje ventilovat. Říká nám, že o tom ještě s nikým takhle nemluvila. Aničce nabízíme pravidelné konzultace v klubu, a pokud o to bude mít zájem, propojení se školní psycholožkou, nebo (se souhlasem rodiče) zprostředkování psychoterapeutické podpory na pražské pobočce Člověka v tísni. Anička říká, že se jí ulevilo už tím, že o tom může s někým mluvit a necítí se už se svými pocity tak sama.
Pavel je z Ukrajiny a kvůli jazykové bariéře a introvertní povaze je pro něj těžké se zapojit do nového třídního kolektivu. O přestávkách si společně povídáme pomalejším tempem, zveme ho do hry s vrstevníky a dbáme na to, aby se v ní všichni cítili vítaní a zapojení.
Alex při hře používá slovo „gay“ jako nadávku – ptáme se, co slovo znamená, a společně v partě spolužáků si jeho význam vysvětlujeme. Dospíváme k tomu, že na jiné sexuální orientaci není nic špatného nebo trapného a přemýšlíme o tom, jak předejít tomu, abychom nezamýšleně našimi slovy někoho urazili, nebo zranili.
Klub probíhá každé pondělí, od 10:40 do 12:45 na chodbách ZŠ Kořenského. Poznáte nás podle triček s naším logem:)
(Jména dětí v článku jsou změněna a příběhy z důvodu anonymizace upraveny)
Jsme vděční za důvěru, kterou v nás pracovníci školy a její vedení vložili, když pro naši službu otevřeli prostory své školy. Důležitým parťákem pro nás od začátku je sociální pedagožka Dominika Šedivá. S Dominikou jsme ze začátku spolupracovali na podpoře dětí, které navštěvují ZŠ Kořenského i náš klub a díky dobře navázané spolupráci vznikla i myšlenka naší práce přímo ve škole. Na závěr článku bychom Vám chtěli v krátkém rozhovoru představit, jak svou roli i popsané propojování školy a sociální služby vnímá sama Dominika Šedivá:
Co v roli sociální pedagožky s žáky nejčastěji řešíš, a jakým způsobem s nimi pracuješ?
Vzhledem k charakteru lokality, ve které se naše škola nachází, se při své práci zaměřuji zejména na vyhledávání a podporu žáků ze socio-kulturně znevýhodněného prostředí. Proto jsem byla velice ráda, když jste nás v květnu loňského roku oslovili s nabídkou užší spolupráce.
V roli sociální pedagožky se soustředím na podporu nejen znevýhodněných žáků, ale také na ty, kteří z různých důvodů ve školním prostředí zažívají neúspěch. Nejčastěji řeším příčiny vysokých absencí, problémy s motivací nebo obtíže, které vyplývají z rodinných poměrů, mohou to být konflikty mezi rodiči, rozvody, problémy s alkoholem či jinými návykovými látkami u rodičů nebo zanedbávání péče. Pracuji s žáky individuálně i skupinově, trénujeme společně rozvoj sociálních dovedností, ale především se snažím poskytovat emocionální podporu a hledat cestu ke zlepšení jejich školního úspěchu. Podstatnou částí mé práce je také spolupráce s celými rodinami, kdy společně hledáme řešení problémů, které negativně ovlivňují vzdělávání jejich dětí.
Jak zatím hodnotíš dosavadní spolupráci s naším klubem?
Spolupráci s klubem vnímám na všech jeho úrovních za velmi přínosnou z několika důvodů. V rámci terénu ve škole se Filip, Eliška, Kateřina a Lucie (pracovníci klubu) flexibilně přizpůsobují shonu školního dne, neustálému pohybu žáků při přesunech na další hodinu a vytváří na chodbách ostrůvky pohody, kde je možné se jen tak zastavit, popovídat si a zjistit, jak samotný klub funguje. Díky tomu dochází k přirozenému navázání žáků na služby klubu, což je v případě nejen cílové skupiny skvělé. Jako velmi přínosnou vnímám možnost společných konzultací pracovníků se členy školního poradenského pracoviště a ladění poskytování kontinuální podpory i mimo školní prostředí.
Někteří žáci, se kterými dlouhodobě pracuji, a kteří navštěvují váš klub mi dávají zpětnou vazbu, že tráví svůj čas smysluplně a věřte, že je to v mnohých případech prvně za život. Pro jednu z žákyň, která se dlouhodobě potýká s problémy v oblasti socializace, se odpoledne v klubu stala cestou, jak prolomit obtíže s navazováním kamarádských vztahů. Konkrétních pozitivních příběhů je opravdu dost. Já osobně doufám časem také v realizaci společných preventivních programů či jiných aktivit.
Vnímáš, že se role sociálního pedagoga a externího sociálního pracovníka může nějak doplňovat, aby měly děti komplexnější podporu?
Podle mého názoru, je odstranění dopadu sociálního znevýhodnění ve vzdělávání možné jen díky společnému úsilí školy s dalšími lokálními institucemi a jednou z nich jsou určitě nízkoprahové služby. Mít ve škole jak sociálního pedagoga, tak pracovníky NDZM vytváří určitou synergii, která umožňuje poskytovat žákům komplexní podporu, jak ve školním, tak mimoškolním, prostředí, což napomáhá lépe zvládat obtížné situace. Sociální pedagog ve škole má přehled o denním fungování žáků, jejich potřebách a problémech, zatímco externí sociální pracovník přináší nové perspektivy a může nabídnout širší spektrum služeb a zdrojů.
Kde myslíš, že končí možnosti podpory dětí ze strany školy a začíná prostor pro další aktéry (neziskové organizace apod.)?
Myslím, že naše možnosti končí tam, kde už nedokážeme efektivně řešit specifické nebo dlouhodobé problémy žáků, které přesahují naše kompetence. Zde začíná prostor pro další aktéry, které se snažím průběžně mapovat, oslovovat a následně na ně síťovat rodiny žáků. Sociální pedagog je vlastně takový síťař. Osobně spolupracuji zejména se sociálními a zdravotnickými službami, sociálně aktivizačními službami, NO, které mohou nabídnout specializované služby, dlouhodobou péči a individuální přístup. Tyto organizace mají často více zdrojů a zkušeností s řešením komplexních sociálních problémů, což umožňuje poskytovat žákům a jejich rodinám potřebnou podporu, kterou škola sama zajistit nemůže.
Obecně vnímám důležitost lokální spolupráce, protože to přináší hlubší porozumění místní komunitě. Pro mě je velmi přínosné pracovat s organizacemi, které mají přímý kontakt s místními obyvateli a dobře znají situaci a potřeby jednotlivých rodin. Můžeme ladit formy podpory a navazovat na sebe. Jsem přesvědčená, že to vede k cílenější a relevantnější pomoci. Taková spolupráce prohlubuje v lidech pocit důvěry, což může přispět k otevřenější komunikaci a úspěšnějším intervencím.
Děkujeme Dominice i paní ředitelce ZŠ Kořenského Libuši Daňhelkové za vstřícnost a skvělou spolupráci!
