Smrtící tradice: předčasné svatby a unášení nevěst v ázerbájdžánské komunitě Gruzii

Poznámka editora: jména byla z důvodu zachování anonymity změněna

***

Tradice a zvyky: potřebné pro komunitu, těžké pro jednotlivce

Karadžala, město s 9000 obyvateli, z nichž většina jsou Ázeři, se stala během posledních tří let dějištěm několika těchto událostí. Patnáctiletá Aysel Abdullayeva, obyvatelka Karadžaly, spáchala v roce 2014 sebevraždu, když se ji její rodina pokusila proti její vůli provdat.

Její matka Gunay byla ochotná podělit se o svůj příběh. „Můj život se změnil v mžiku. Moje dcera a syn se dívali na televizi, zkontrolovala jsem je a potom jsem odešla zavářet okurky. Náhle jsem uslyšela křik, běžela jsem do ložnice své dcery a uviděla její bezvládné tělo a pistoli, která ležela na zemi.“

Matka se předtím snažila dceru přesvědčit o tom, že bude po svatbě šťastná. „Znali jsme rodinu, která chtěla oženit jejich syna s naší dcerou, což jsem jí také navrhla. Ta rodina je na tom dobře, a tak jsem chtěla, aby naše dcera byla šťastná. Ale… netušila jsem, že moje dcera je zamilovaná do jiného chlapce.“

Ayselina matka říká, že ten chlapec její dceři každý den posílal dopisy a květiny, ale Ayselině rodině nebylo tak otevřené vyznávání citů příjemné. Podle Gunay se v jejich vesnici takové jednání považuje za nepřípustné. „Moje dcera byla stydlivá a čistá dívka, nesetkávala se s ním. Ale já jsem nevěděla, že do něj byla také tajně zamilovaná. Poté, co zemřela, jsem si přečetla její deník a pochopila, že pro něj také měla slabost… My jsme ji ale donutili se provdat. Naše tradice ji dohnaly ke smrti.“

Obdivovatel Aysel se se smrtí své milé nemohl vyrovnat a také se pokusil spáchat sebevraždu, když spolykal velké množství léků z rodinné lékárny. Jeho rodina však včas zasáhla.

Gunay rozvěsila obrázky své dcery po stěně a pokračovala. „Chápete to? My jsme naši dceru vychovali dobře. Nešetřili jsme na jídle ani na oblečení. Ale to není to, co ona potřebovala – ona potřebovala naši duchovní a emocionální podporu. Poradila bych ostatním matkám, aby častěji komunikovaly se svými dětmi a ochraňovaly je od vlivu tradic a zvyků – to je nejdůležitější.“

Svatba nezletilých není v Gruzii rozhodně nic ojedinělého, a to zejména v ázerbájdžánské komunitě. OSN definuje svatbu nezletilých jako svazek mezi dvěma partnery, ve kterém je jednomu z nich méně než 18 let.

V regionu Kvemo Kartli bylo 32 procent dotázaných žen provdáno před jejich osmnáctými narozeninami. Každá dvacátá žena byla provdána mladší než 14 let a 16 procent bylo provdáno předtím, než jim bylo 16 let, říká zvláštní zpráva UN Women z roku 2014 zabývající se regionem Kvemo Kartli.

Den po Ayselině smrti 19. března 2014 vyzval gruzínský ombudsman Uča Nanuašvili k zákazu svateb nezletilých v zemi. „Tato situace je alarmující. Celá společnost by si měla uvědomit význam tohoto problému a měla by cítit zodpovědnost za předčasné svatby desítek mladých dívek a za násilí na nich páchané,“ prohlásil gruzínský ombudsman.

Další dívka Nilgun Bayramova spáchala sebevraždu z podobných důvodů o rok dříve.

Kdo je na vině?

Ředitelka Ayseliny školy Reyhan Džavidova tvrdí, že obě dvě dívky ve škole velmi dobře prospívaly a byly dobře vychované. „Byly dobře vzdělané. Měly dobré vztahy s kamarády i s učiteli. Mluvili jsme se školními psychology, ale ti pouze potvrdili, že dívky nedávaly najevo žádné známky nevypočitatelného nebo jinak zvláštního chování.“

Ze své vlastní zkušenosti Džavidova tvrdí, že počet svateb mezi jejími nezletilými studenty v posledních letech poklesl, ale i tak tato praxe dále pokračuje a nemůže být úplně vymýcena. „Děti velmi často nejdou proti svým rodičům, protože nerozumí pravému významu svatby. Většina z nich to bere jako jakousi hru. Ale některé z nich to tak nemají, to je i případ Aysel nebo Nilgun. A v obou případech jsou na vině za to, co se stalo, jejich rodiče.“

Ředitelka dodává, že ačkoli škola pořádá semináře o vynucených svatbách nezletilých, zákon sám o sobě nemůže rodiče v této praxi zastavit, protože ti ho jednoduše nerespektují.

Emin Muradov, ředitel střední školy ve vesnici Manchuti v centrálním regionu Bolnisi, říká, že dívky v mnoha případech opouští školu ještě před dokončením 9. třídy. Podle něho jsou příčinou rovněž vynucená manželství jeho žákyň. „Za pouhý jeden rok se počet žáků snížil ze 127 na 114 jen z tohoto důvodu. Kvůli tomu musíme čas od času zavřít některé třídy, protože v nich není dostatek žáků, což se zároveň dotýká i učitelů, protože to snižuje jejich pracovní úvazky. V minulém roce odešly čtyři dívky ve 12. ročníku a nespočet chlapců také přestal chodit kvůli jejich rodinám a manželským závazkům. Tu třídu jsme byli nuceni zavřít také.“

Podle gruzínské legislativy, pokud žák opustí školu z důvodů spojených se svatbou, musí ředitel školy zavolat sociálního pracovníka nebo policii. Článek 172 gruzínského zákoníku administrativních přestupků stanovuje, že rodiče, kteří se proviní „nenaplněním povinností výchovy či vzdělávání dětí“ by měly dostat napomenutí nebo zaplatit pokutu ve výši od dvou tisíc gruzínských lari (v přepočtu asi dvacet tisíc korun). Ale v praxi jsou tyto pokuty zřídka vymáhány. Muradov dodává, že zvažoval zapojení úřadů v mnoha případech, ale potom si sám řekl: „Jsme obyvatelé té samé vesnice, tady nemůžu nic udělat… Jaké já mám právo do toho zasahovat?“

Dokonce i v případech porušujících zákon považují etničtí Ázeři stejně jako místní Gruzíni za nevhodné zasahovat do toho, co je považováno za rodinnou záležitost. Když to udělá zástupce školy, rodiče si na něj často stěžují a říkají, že si stejně udělají, co budou chtít. Z toho důvodu ředitelé často policii nebo sociální službu o záležitostech související s předčasnými svatbami neinformují.

Nedostatek veřejného dohledu může být nebezpečný

Salome Gegova, psycholožka Gruzínského centra pro psychologickou a zdravotní rehabilitaci obětí týrání, říká, že rodiče v podobných komunitách věnují příliš mnoho pozornosti finančním záležitostem svých dětí, ale nestarají se o jejich emoční a psychické zdraví. „Rodiče zpravidla sebevraždu vůbec neočekávají, protože teenageři velmi dobře skrývají to, co se děje v jejich životech. Rodiče jsou často až ti poslední, kdo se dozvídá o osobních problémech svých dětí.“

To je zčásti kvůli tomu, že adolescenti jsou dobře schopni skrývat svoje pocity, ale existují i varovné signály. Psychologové radí rodičům, aby tyto znaky neignorovali. „Jakákoli změna chování je něco, co by mělo být bráno vážně. Pokud se všeobecně pohodový adolescent náhle začne izolovat od okolí nebo když začne propadat zoufalství ze života, je to znak, že se cítí v pasti. Tyto znaky nemusí nutně poukazovat na sebevraždu, ale můžou být varovnými signály,“ vysvětluje psycholožka.

Abychom doplnili složitou mozaiku problému, je nutné vidět, že mnozí z těch, kdo jsou k takové svatbě donuceni, jsou finančně závislí na svých rodinách a nemají jinou šanci, než se vůli rodičů podvolit.

Jeden z takových případů představuje šestnáctiletá Melahat Ibrahimova. Ta žije ve vesnici Kirichlo, která se nachází v oblasti Kvemo Kartli. Rodina přestala posílat Melahat do školy už ve třetí třídě kvůli jejich finanční situaci. Melahat musela pomáhat s domácími pracemi, i když chtěla pokračovat ve studiu. Později, když jí bylo 16 let, se její rodiče rozhodli, že se vdá jedním z nejméně příjemných způsobů. Rodinná přítelkyně Gulnar Sadikova, matka dvaadvacetiletého muže jménem Rza se rozhodla, že ožení svého syna s Melahat. 

Rodina Melahat souhlasila, ale jak ženich, tak nevěsta proti myšlence svazku protestovali. Rza měl již přítelkyni a Melahat o svatbu také neměla zájem; o to méně s člověkem, kterého v životě neviděla.

Melahat protestovala, ale nikdo ji neposlouchal. „Nikdo se mě neptal, co si myslím. Tohle bylo rozhodnutí mého života, ale nikdo se mě na nic neptal. Když jsem to zjistila, brečela jsem dva dny. Moje matka mi řekla, že se to jednou stane a že tomu nejprve nebudu příliš rozumět. Tolik jsem se bála, cítila jsem se bezmocná.“

Rodiče Melahat a Rzy souhlasili se svatbou svých dětí. Krátce po malém zásnubním obřadu zemřel Melahatin dědeček. Podle muslimské tradice musí rodina čekat čtyřicet dní, než je kvůli truchlení možné svatbu uspořádat. Ale rodina Rzy se rozhodla na nic nečekat a Melahat unesla.

Melahat říká, že její rodiče s únosem souhlasili z finančních důvodů. „Rza mě unést nechtěl, ale jeho rodina ho donutila. Místní tradice říká, že pokud je dívka unesena, nemusí za ni její rodiče platit věno. Moji rodiče jsou chudí, a proto s tím souhlasili… Souhlasili s tím tradici obejít, aby se vyhnuli finanční zátěži spojené s tradiční svatbou.“

Asi není třeba dodávat, že život Melahat teď není vůbec jednoduchý. Jak tvrdí, její manžel ji neustále bije, i když je těhotná, její rodina jí přitom nenaslouchá. Odpovědi jejího otce byly obzvláště kruté. Jednou jí řekl: „Milujeme tě, Melahat, ale znáš naše tradice, když dívka odejde z domu ve svatebních šatech, může se vrátit pouze v rakvi.“

Na to Melahat odpověděla, že nikdy dům ve svatebních šatech neopustila a že svatba nebyla nikdy stvrzena žádným oficiálním dokumentem. Na to otec neměl co říct. Podpora její matky se omezila na rady, aby byla trpělivá a podvolila se svému osudu.

Melahat je již čtyři měsíce těhotná a hořce lituje toho, co se jí přihodilo. „Bývala bych ráda studovala, trávila čas se svými vrstevníky a byla silná. Ale teď nemůžu jít ani ven. Jsem doma celý den. Jsem mladá dívka a ani si pořádně nepamatuju své dětství.“

Melahat se bojí jít na policii pro pomoc. „Každý říká, že bych si nikdy neměla stěžovat na to, jak se mnou manžel zachází. Nemám dost kuráže zavolat policii. Nevím, jak se mám chovat, jak sama sebe ochránit. Nemám ráda naše tradice a mentalitu zdejších lidí. Jsem z nich nešťastná, nedávají ženám druhou šanci a příležitost postarat se samy o sebe. Jediné, co nám zbývá, je smířit se se svým osudem až do samého konce.“

Závěr

Gruzínské úřady se snažily s problémem svateb nezletilých vypořádat zavedením článku 150 trestního zákoníku – přinucení ke svatbě je od roku 2014 trestné. Ale i přesto se v roce 2015 soudy nezabývaly ani jediným případem takové praxe. Další opatření jako například povinnost škol nahlašovat důvody, proč studenti školy opouštějí, byl obecně vzato celkem efektivní, ale ani toto opatření není přísně vymáháno.

Vynucování sňatků je vážné narušení práv dítěte. Ale v určitých komunitách z důvodu úcty k tradicím a zvykům tyto svatby přetrvávají a budou dále přetrvávat až do doby, než všichni odpovědní aktéři – rodiče, učitelé, ředitelé škol, neziskový sektor a státní úřady začnou uplatňovat společný postup.

Článek vznikl s podporou společnosti Člověk v tísni a byl v originále uveřejněn na www.meydan.tv. 

Pro Východoevropský žurnál přeložil Pavel Havlíček.

Přihlašte se a budete pravidelně dostávat Východoevropský žurnál:

Email Address *