Spolupráci mezi asistentkami pedagoga a učitelkami máme založenou na partnerství, těží z toho všichni, říká ředitelka ZŠ Mohylova

S asistenty pedagoga máte ve škole už mnohaleté zkušenosti. Bylo hodně složité změnit přístup učitelů a přesvědčit je, aby si do hodiny pustili druhou dospělou osobu?

MH: Ano, na začátku to bylo hodně těžké a pár učitelek odešlo, protože se cítily ohrožené. Jak ale sílil tlak na to, přijímat děti s nějakou jinakostí, obrátili jsme to ve výzvu. Byli jsme průkopníky asistentství na Praze 13, kdy to ještě nebylo úplně zavedenou praxí, a peníze jsme si hledali různými způsoby. Prošli jsme i mnoho cest, které nikam nevedly. Několikrát jsme dokonce museli týmy rozbourat a úplně přestavět, s některými asistentkami jsme se museli rozejít, protože nedokázaly přijmout svou roli a spolupracovat s učitelkou. Teď po těch patnácti letech máme vytvořené pevné tandemy a ve všech deseti třídách je to postavené opravdu na partnerské bázi. Když navíc paní učitelka vidí zájem rodiny integrovat dítě do běžné školy a že té paní učitelce budou rodiče nápomocni, je vůči tomu otevřenější.

LF: Jak vidím, kolik toho učitelé musejí zvládat, myslím si, že by asistentka měla být v každé třídě v každé škole, ať už je tam nějaké dítě integrované nebo není. I my tu máme hodně dětí, které nedosáhnou na asistentky, a přesto potřebují pomoc při psaní, čtení, počítání a podpoře dalších dovedností.

Jak tvoříte pár asistentka – pedagožka, aby to dlouhodobě dobře fungovalo?

MH: Kdysi nám dělali asistenty třeba kluci na civilní vojenské službě. Dneska už vím, že musí fungovat ten pár, protože to je jako v rodině. Když spolu máma s tátou fungují, tak děti přijmou “hru těch dvou”. Sama jsem absolvovala několik kurzů, jak tvořit týmy a nechávala jsem velkou část iniciativy přímo na učitelkách, aby si k sobě asistentku vybraly, i když to třeba nebyla moje první volba. Musela jsem se smířit s tím, že nebudu mít ve sboru vždy jen toho, kdo je nejbližší mně, ale že musím zajistit rovnováhu ve třídách. Když jsem se od tohoto oprostila, začalo to fungovat. Dnes máme tandemy založené na kamarádství, kdy si obě strany uvědomují benefity této spolupráce.

Je tedy důležitá i vzájemná sympatie?

MH: Ano, bezesporu. Ti dva lidé si musejí sednout a pro samotnou práci je třeba obrovská míra vzájemné důvěry. Paní učitelky jsou “od přírody” trochu nedůvěřivé, protože jsme byly vychovávané k tomu, že jsme samojediné. My tady stojíme, něco říkáme a to je jediná pravda. To, co děti odnesou domů, je již s nějakým koeficientem přehánění a to já jako učitel vždy mohu nějakým způsobem vyvrátit nebo zmírnit. Teď jsem ale v roli, kdy mi někdo hospituje pět hodin denně a já bych se mohla cítit ještě ohrožená tím, že pak vyjde z té branky, tam stojí maminky a ty se zeptají: tak jaký to byl dneska den? A asistentka pedagoga řekne: dneska to ta učitelka tedy vedla. Teprve, když asistent dostane zodpovědnost za nějakou práci ve třídě, nastává rovnováha.

LF: Neznám tu žádné problémové páry, vždy se paní učitelka s paní asistentkou dobře sžívají a fungují bezvadně. Myslím, že je to tady dobře nastavené, co se týká rozdělení práce. Teď se to ukázalo i během distanční výuky, kdy prvňáci a druháci měli možnost pracovat navíc s námi i s paní vychovatelkou. Díky tomu, že jsme tři, mohly jsme je rozdělit do třech skupin, což bylo naprosto úžasné.

Během distanční výuky učily i asistentky a vychovatelky?

MH: Zjistili jsme, že 26 dětí se nedá distančně vzdělávat najednou. Vymysleli jsme model, podle kterého jsme třídy dělily na třetiny. Mezi učitelku, asistentku pedagoga a vychovatelku školní družiny. Rotovali jsme distanční výuku v rámci těchto týmů. Takže nám vznikly malé skupinky po devíti dětech a to už se přece jen dá mnohem lépe zvládnout. Ráno měly všechny tři společné setkání, kde si domluvily, jak to bude vypadat. Děti vystřídaly všechny tři během dopoledne. Asistentky pedagoga byly nedílnou součástí distanční výuky a bez nich by to bylo pouze formální.

LF: Musím říct, že mi to tak vyhovovalo a bavilo mě to. Samozřejmě vím, že moje místo je tady jako asistentka pedagoga. Vedla to pochopitelně paní učitelka, která určovala, co se bude učit, co máme vykládat a na co nemáme zapomenout. Každý den jsme se sešly a řekly si o dětech, co je pro ně v distanční výuce obtížné, co třeba necháme na osobní kontakt. Takové sdílení probíhalo opravdu každý den. Jednak je toho člověk plný, ale je důležitá i ta zpětná vazba, protože jinak by paní učitelka byla od některých dětí úplně odpojená. Děláme to tak ale i při běžné výuce. Máme s paní učitelkou společný kabinet - takže se snadno můžeme společně připravovat na výuku nebo plánovat, co budeme dělat na výletě.

Jakou roli hrají asistentky pedagoga při spolupráci s rodinou?

LF: Když je běžný školní rok, je důležité, aby učitel byl ten hlavní, od koho jdou informace směrem k rodičům, kdo to organizuje a na koho se rodiče mohou obrátit. Já jsem poskytla rodičům své telefonní číslo, aby se mi mohli dovolat například během výuky, kdy paní učitelka nemůže. V běžném provozu jsem s rodiči ráda v kontaktu, jsem ta, která má „blíž ke dveřím“. Pokud jde o výuku, řeší rodiče vše s paní učitelkou. Když se řeší dítě, kterému pomáhám, jsem na konzultacích jako podpůrná pomoc.

MH: Vyjasnili jsme si, že asistentky jsou asistentkami pedagoga, ne osobními asistentkami, takže jsou tu pro všechny děti ve třídě a obvykle komunikují se všemi rodiči, ne pouze s rodiči toho konkrétního dítěte.

Celý pedagogický sbor absolvoval online vzdělávací kurz S asistenty k lepší škole, který se zaměřuje na podporu dětí ohrožených sociálním vyloučením. Těch tady ale moc nemáte. Proč vám přišlo užitečné kurzem projít?

MH: Když jsem si ten kurz sama udělala, začala jsem přemýšlet o těch 255 dětech, které tu máme, a zamýšlela jsem se nad tím, zda tu není nějaké dítě ohrožené sociálním vyloučením. Přemýšlela jsem, zda se mi některé věci nemohou jevit jinak, než jak jsou. Proto jsem chtěla, aby tím kurzem prošly také všechny asistentky, aby se zamyslely nad situací ve svých třídách. Děti nemusí žít jen v chudých podmínkách, ale mohou je ovlivňovat rozvod rodičů nebo špatné vztahy v rodině, ale třeba i narození sourozence…

LF: Kurz byl pro mě důležitý především proto, že mi umožnil nahlédnout, jak to může vypadat jinde. Uvědomila jsem si, v jaké bavlnce si tady žijeme. Jsme malá škola, uprostřed pražského sídliště, moc dětí ohrožených sociálním vyloučením tady nemáme. Nicméně, může se stát, že i u nás se takové dítě objeví. Uvědomit si, že by nám mohlo proklouznout, pro mě bylo velmi přínosné.

To, k čemu se vracím, je modelový rozhovor asistentky, učitelky a rodiče, který je součástí kurzu. Až mě jednou bude něco podobného čekat, vím, kam se mohu obrátit. Člověk se často nechá unášet vlastními myšlenkami a pocity, a tento modelový rozhovor mu pomůže uvědomit si, jak se na to připravit a jak celou diskusi vést.