Úspěch? Dítě připravené na přestup do běžné MŠ

Klub je určen pro děti, které by se z různých důvodů do klasické mateřinky nedostaly. Přitom předškolní vzdělání potřebují ještě více než jejich vrstevníci. Člověk v tísni provozuje podobných zařízení v Česku dvanáct, jen v roce 2015 jimi prošlo zhruba 440 dětí. Jak to v takovém předškolním klubu funguje? Co mají společného a v čem se naopak liší od klasické mateřské školy? Kdo do nich chodí a jakých výsledků při práci s dětmi dosahují? O tom všem a mnohém dalším se dočtete v následujícím rozhovoru.

Začněme od začátku. Jak dlouho pražský předškolní klub funguje?

Věra: Bavíme-li se o klubu, který funguje na denní bázi, tak zhruba tři a půl roku. Máme otevřeno od pondělí do čtvrtka, vždy na čtyři hodiny denně. Předtím to bylo pouze jednou, později dvakrát, týdně.

Kolik do klubu chodí dětí?

Bára: Oproti minulým letům je znát velký nárůst. Dříve byl problém kapacitu klubu naplnit. Pokud se blížilo léto, tak to ještě šlo, ale v zimě nám sem chodily třeba jen dvě děti. Postupem času zájem o naši školku rostl, až se letos zapsalo šestnáct dětí, z toho pravidelně jich chodilo zhruba deset.

Jak probírá nábor dětí? Předpokládám, že to bude jiné než v běžné mateřské školce.

Bára: Hlavní rozdíl je v tom, že děti samy aktivně vyhledáváme. Nejčastěji navštěvujeme azylové domy pro matky s dětmi.

Věra: Do terénu chodíme obě zhruba dva roky. Zpočátku jsme si to moc nedokázaly představit. Byly jsme z toho hodně nervózní. Kdo zaklepe na dveře? Kdo bude mluvit? Co budeme říkat? Tohle všechno se nám honilo hlavou. Realita byla ale jiná. V azylovém domu spolupracujeme se zdejší sociální pracovnicí, které představíme to, co nabízíme a požádáme ji, aby tu informaci předala zdejším rodinám?

Bára: Sociální pracovnice jsou pro nás v tomto ohledu velkou oporou. My se v prvním okamžiku přímo s rodiči a dětmi nepotkáme, prvotní kontakt probíhá právě přes ně.

Zkoušely jste shánět děti i jinde, než v azylových domech?

Bára: Dříve jsme zkoušely maminky oslovovat i přímo na ulici, ale to nebyl dobrý nápad. Lidi se nás báli, mysleli si, že jsme nějaká sekta nebo co. Občas jsme uspěly na Smíchově, kde zdejší lidi znají Věrku díky její práci v terénu a věří ji. V tomhle je nevýhoda Prahy. Když provozujete předškolní klub například v Bílině či Ústí nad Labem, máte tamější lokalitu perfektně zmapovanou, znáte místní lidi. V Praze jsou naši potencionální klienti dost roztroušení, typickou sociálně vyloučenou lokalitu zde nenajdete, takže i navazování bližších kontaktů je zde o něco složitější.

Děti máte sehnané, co se děje dál? Předpokládám, že se vám zde nesejde jedna ucelená skupina dětí, ale co dítě, to jiný příběh.

Věra:  Pamatuji si, jak jsem loni přišla do klubu a spatřila dvůr zaplněný kočárky. Samozřejmě jsem měla radost, ale zároveň tam byla i jistá nervozita hraničící až se strachem. Ty děti vidíte poprvé, neznáte je, nevíte, jak budou na co reagovat, jaké mohou nastat potíže, co si k nim můžete dovolit, jak se k nim chovat. Samotné výuce proto předchází určitá doba seznamování, během které se snažíme navzájem poznat, zjišťujeme, co které dítě potřebuje.

Jak dlouho tato „seznamovací fáze“ trvá?

Bára: To je vždy individuální. Nejdříve necháváme děti si vše prožít, poznávají, jak to v klubu chodí. Učí se, že zde platí taková a taková pravidla. Děti také dostávají neustálou zpětnou vazbu na to, co dělají. A to celé může trvat třeba i dva měsíce, teprve potom se začínáme učit například barvy.

Věra: Děti musí získat nejdříve pocit bezpečí, musí se do klubu těšit. Bez toho to nejde. Pokud by dítě chodilo do klubu s pláčem, bylo by něco špatně. To by potom byla veškerá snaha marná.

Co děláte, když některé z dětí vámi daná pravidla neakceptuje?

Bára: Pokud se něco podobného děje, nejdřív mu znovu vysvětlíme co a proč bychom po něm chtěli a pokud i tak odmítne spolupracovat, necháme ho klidně dělat něco, co ho baví. A každé dítě má něco, co dělá rádo. Chce to trochu trpělivosti, ale vždy lze něco najít.

#~gallery-1435~#

Nevede to ale pak k tomu, že jsou děti odměňovány za zlobení?

Věra: Tak to není. Uvedu příklad. Měly jsme tu chlapečka, pro kterého byl velký problém vydržet s ostatními v kruhu. Byl velký neposeda, neustále někam odbíhal. Věděly jsme, že si rád kreslí, takže když začal vyrušovat, daly jsme mu k dispozici pastelky a řekly mu, ať si jde kreslit, jestli chce a vrátí se, když bude chtít. To se stalo několikrát, až zhruba po měsíci chlapec nechtěl být neustále mimo kolektiv a přestal vyrušovat. Vtip je v tom, že mu neříkáme: Teď zlobíš, běž si stranou kreslit. Ale řekneme mu, že my ostatní si tady povídáme a pokud tu s námi nechce být, může si najít jinou činnost. A kdyby chtěl, může si přijít zase s námi povídat. Vždy tam musí být ta možnost návratu.

Bára: Najít u každého dítěte něco, co dělá rádo, co ho baví, je důležité i kvůli něčemu jinému. Když dítě dělá, to co ho baví, tak mu to většinou o to víc jde a vy máte možnost ho chválit. A naše děti, tedy děti, které chodí k nám do klubu, trpí velkou absencí pozitivní zpětné vazby. Mnoho z nich to zažije až u nás.

Proč tomu tak je? Člověk by si řekl, že rodiče tyto děti zanedbávají, ale to, že k vám své dítě přivedou, svědčí spíš o opaku. Jak si samy pro sebe vysvětlujete, že doma nezažijí pocit úspěchu?

Věra: Těžko říci. Podle mě to souvisí se životní situací, ve které rodina žije. Když si uvědomíte, co všechno musí řešit, do jakých životních nesnází se dostávají, a pokud k tomu připočtu fakt, že některé z rodin tak žijí po celý život, tak mi z toho vychází, že to prostě a jednoduše neumí. Může to znít zvláštně, ale myslím, že to tak je.

Bára: Nicméně si myslím, že žádná životní situace není omluvou proto, aby někdo neměl čas nebo prostor pro pochvalu svého dítěte.

Věra: S tím souhlasím, ale zároveň si myslím, že opravdu existují rodiče, které to neumí a to mimo jiné také proto, že to sami nikdy nezažili. Takže ani neví, že by to měli dělat.

Bára: Ano, tak to bohužel velmi často je. Rodiče se svými dětmi někdy komunikují pouze pomocí zákazů a příkazů – tohle nesmíš, tohle nedělej.

Pojďme zpět. Dva měsíce seznamování uběhly a nyní přichází na řadu výuka. Zkuste popsat, jak probíhá, v čem se liší od běžné mateřské školy? 

Bára: Ten nejzásadnější rozdíl je asi v míře individuální podpory. Je to samozřejmě způsobené také tím, že zde máme daleko menší počet dětí než je ve třídě klasické mateřinky.

Věra: V tom máme výhodu, ale zároveň je s tím spojeno i jedno úskalí. Dítě do našeho klubu chodí dejme tomu rok, dosáhne i díky individuální podpoře učitelky takových pokroků, že může nastoupit do běžné školky. Zde však narazí na skupinu 25-ti dětí, se kterými pracuje pouze jedna paní učitelka, takže na nějaký individuální přístup není prostor. To je pro „naše“ dítě obrovský šok.

Bára: Ale aby nedošlo k mýlce. Námi uplatňovaný individuální přístup neznamená, že děti nejsou v kolektivu. Naopak, právě socializace patří mezi nejdůležitější dovednosti, na kterých u dětí pracujeme.

Našly byste ještě nějaké další rozdíly?

Bára: Zase mě napadá ta neustálá zpětná vazba, pro kterou v běžné mateřince není bohužel tolik prostoru. A přitom jde o základní komunikační prostředek, díky kterému může dítě dosáhnout velkých pokroků.

 Co je cílem vaší práce? Kdy si můžete říci „Podařilo se“?

Bára: To je jednoduché, když se nám podaří dítě připravit tak, že je schopné nastoupit do běžné mateřské školy. A víme, že to tam zvládne.

Věra: Přesně tak.

Sledujete, jak se dětem daří, když opustí váš klub?

Bára: Snažíme se sledovat, co se s dětmi děje, avšak je to dost složité. Musíme si uvědomit, že děti, se kterými pracujeme, žijí v ubytovnách či azylových domech, takže nám velmi často mizí z dohledu. Když ale víme, kde jsou, kam chodí do školky, tak se snažíme zjišťovat, jak se jim daří.

A jak se jim tedy daří? Můžete říci, že vaše práce na ně měla nějaký dlouhodobější vliv?

Bára: To bychom museli brát případ od případu. Byl tu chlapeček, který k nám chodil rok, rodičům jsme pomohli najít školku, kde nemuseli platit. Nicméně víme, že tam moc nechodil a nyní nezvládnul první třídu. Ale zase na druhou stranu je mnoho dětí, které po přípravě u nás nastoupily do běžné školky, chodí tam a prospívají. Nedávno jsme například měly obrovskou radost, když jsme se dozvěděly, že jeden z chlapců, který k nám před časem chodil, teď jede na školu v přírodě. To je skvělé. Víme, že právě u nás se naučil fungovat v kolektivu jiných dětí, což mu před tím dělalo velké problémy. A teď jede na školu v přírodě.

Věra: Musíme si uvědomit, že pracujeme s dětmi, které jsou bez vnější podpory odsouzeny k životnímu neúspěchu. Takže pokud bychom byly schopny přispět k lepší budoucnosti jen jednomu dítěti z deseti, byl by to pro nás úspěch. Avšak můžu s klidem prohlásit, že se nám to daří v daleko větším počtu. Pokud mám být konkrétní, tak za školní rok 2015/2016 k nám pravidelně chodilo deset dětí, z toho se podařilo umístit sedm dětí do běžných mateřských škol, jedno do přípravného ročníku a dvě nastupují na běžnou základní školu. Jak se jim tam bude dařit, to ukáže až budoucnost, ale my věříme, že jsou připraveny v novém prostředí uspět. Bude to samozřejmě záležet na mnoha okolnostech, ale jsem přesvědčena, že díky klubu je jejich šance větší. Vidím, jakých dosáhly pokroků.