„Už se nemusím do školy plazit,” říká Etenesh, 14letá dívka z Etiopie se zdravotním postižením
Publikováno: 25. 9. 2019 Doba čtení: 7 minut
V úrodné zelené oblasti Hadiya Zone v Etiopii se nachází několik škol, které se zaměřují na vzdělávání a posilování mladých lidí. Tyto školy mají obrovské třídy, které fungují jako smíšené malotřídky s tím rozdílem, že se do nich vejde několik set dětí najednou. Nikoho by na první pohled nenapadlo, že tyto prostorné školy mají problém s umístěním postižených a znevýhodněných dětí či dětí patřících k menšinám a žijících na okraji společnosti.
Stovky tisíc dětí v Etiopii vyrůstají bez vzdělání jen proto, že patří do jedné z těchto kategorií. Mnoha dětem je odepřen přístup ke vzdělání nebo jim instituce a učitelé neposkytují dostatečnou podporu, učitelé jim často odmítají přizpůsobit své metody výuky. Přístup postižených dětí ke vzdělání je také omezen neschopností porozumět jejich potřebám a nedostatkem vyškolených učitelů a vzdělávacích zařízení. Výsledkem je, že mnoho dětí do školy nechodí nebo základní vzdělání nedokončí.
Člověk v tísni se na tento problém zaměřil společně s Českou rozvojovou agenturou a vytvořil projekt „Podpora inkluzivního přístupu ke vzdělávání“ na základních školách v zónách Gedeo a Hadiya ve Státě jižních národů, národností a lidových republik v Etiopii. Cílem tohoto projektu je odstranit překážky pro výuku postižených dětí a vytvořit kulturu respektující rozdíly mezi jednotlivci.
Mapa Zóny Hadiya:
Člověk v tísni vybral 10 škol a postavil speciální zdrojová centra vybavená potřebnými učebními materiály, zdravotnickými pomůckami pro zajištění mobility a bezbariérovými toaletami, aby umožnil přístup do škol všem. „Smíšené třídy byly mnohdy postavené na nerovném povrchu s nevyhovujícím vchodem. Člověk v tísni proto postavil můstky a zpevnil cesty pomocí červeného lávového kamene, aby se děti mohly snadněji přesouvat z jednoho místa na druhé,” říká poradce pro vzdělání Člověka v tísni Terefe Memru. „Člověk v tísni vybral a vyškolil učitele tak, aby byli schopni poskytnout potřebnou podporu jednotlivým postiženým dětem. Dále ČvT ustanovil komunitní pracovníky, kteří hledají děti, které z nějakého důvodu nechodí do školy. Pracovníci tyto děti doma navštěvují a snaží se je a jejích rodiny přesvědčit, aby dětem umožnili se vzdělávat.”
Mí učitelé jsou moc milí
Tarikua Tiqemo, 14letá dívka s mírně zhoršenou schopností učit se, navštěvuje základní školu Danama č. 2, což je jedna ze škol, které podporuje Člověk v tísni. Její matka Doge Liranso říká: „Nikdy předtím jsme se nepokusili ji poslat do školy, protože jsme se báli, že by nezapadla mezi ostatní děti. Zkusili jsme domácí vzdělávání, ale po krátké době jsme od toho upustili, obávali jsme se, že by látce neporozuměla.” A tak Tarikua zůstala negramotná a bez naděje na jakékoliv vzdělání. Čas trávila doma, kde dělala různé domácí práce až do té doby, než její dům navštívili místní pracovníci Člověka v tísni a přesvědčili její rodiče, aby jí umožnili začít chodit do školy.
O devět měsíců později její matka prohlásila: „Nesmírně oceňujeme to, co Člověk v tísni pro naši dceru udělal. Naučila se znát číslice a písmena a každý den se naučí něco nového. Komunitní pracovníci se přizpůsobují jejímu tempu a schopnosti dělat pokroky, váží dalekou cestu až k nám domů a podporují nás, abychom naší dceři věřili a dál ji ve vzdělání podporovali. Jsem moc ráda, že už nemusí sedět doma. Vím, že dokáže ještě mnoho.”
Tarikua je nadšená úplně stejně. „Mí učitelé jsou moc milí. Dali mi tužky a pera, abych mohla dělat domácí úkoly doma a také školní tašku na všechny učebnice. Když potřebuji, dají mi také mýdlo, papírové kapesníky a vložky.”
Dcera se dřív plazila do školy 5 kilometrů
Tarikua není sama. Etenesh Elias, které je také 14 let, se narodila s téměř nepohyblivými dolními končetinami. Začala chodit do školy díky pomoci Člověka v tísni, ale na rozdíl od Tarikuy už předtím chodila do jiné školy, kde absolvovala čtyři roky základního školního vzdělání. „Škola, do které předtím naše dcera chodila, nebyla od našeho domu zas tak daleko, ale učitelé jí nikdy neposkytli individuální péči, kterou potřebuje,” říká Abebe Gage, Eteneshin otec. „Musela se do školy plazit asi 5 kilometrů, protože jsme si nemohli dovolit koupit jí invalidní vozík. S manželkou jsme se o ni pokaždé báli, že ji přejede auto nebo ji ušlapou býci.”
Nová škola, do které Etenesh chodí, je ve srovnání s těžkostmi, které musela podstupovat předtím, úplný sen. „V té staré škole mě učitelé neměli rádi, protože jsem nebyla tak aktivní jako ostatní děti. Většinu času jsem tam jen seděla o samotě a nic nedělala,” vysvětluje Etenesh. „Tady je to jiné. Učitelé jsou trpěliví a pořád mě ujišťují, že jsem stejná jako ostatní studenti.”
Člověk v tísni dal Etenesh také invalidní vozík. „Díky vozíčku se snadněji pohybuji po škole a v jejím okolí, a hlavně se už nemusím do školy a ze školy plazit, z čehož jsem často mívala otlačeniny a modřiny na dlaních a loktech,” říká. „Učitelé mi v tomto ohledu také velmi pomáhají a když mě nemohou ze školy vyzvednout rodiče, sami mě na vozíčku dotlačí až domů.”
Kvůli synovu koktání dochází často k nedorozumění
Asmamaw, jeden z Eteneshiných spolužáků, při chůzi kulhá a také koktá. „Můj syn je velmi inteligentní, ale lidé mu často nerozumí, protože v řeči zadrhává a je pro něj těžké sdělit své myšlenky nahlas ostatním,” říká jeho otec Elias Wade. „To lidi kolem Asmamawa od komunikace s ním odrazuje. Zdejší učitelé mají trpělivost porozumět tomu, co chce říct a dokáží tak rozpoznat a ocenit jeho schopnosti.” V takovém prostředí plném porozumění se Asmamaw nebojí mít smělé sny. „Až vyrostu, chci se stát lékařem,” říká s plachým úsměvem.
Selamawit (10) si v pěti letech zlomila nohu při pádu do díry a zůstala postižená; polovinu svého života nechodila, její otec se za ni styděl a před komunitou ji schovával. Během jedné z obchůzek, kdy místní komunitní pracovníci Člověka v tísni navštěvovali jednotlivé domácnosti, zahlédli pracovníci Selamawit v jedné z místností – navzdory tomu, že její otec tvrdil, že žádné děti nemá.
Komunitní pracovníci vysvětlili otci Selamawit, že jeho dcera by mohla chodit do školy bez ohledu na její postižení. Dokonce ji přiměli, aby zkusila opět chodit. „Když komunitní pracovníci přišli tenkrát k nám domů, nechodila jsem,” říká. „Nejen že mě podpořili v tom, abych začala navštěvovat školu, ale také věnovali pozornost mému postižení a přiměli mě, abych zkusila chodit s hůlkou. Dnes sama chodím do školy a zpět a už mě nikdo nemusí nosit. Jsem šťastná, že mě k tomu přiměli, sama bych se o to nikdy nepokusila.”
Nemohl jsem jim koupit ani boty
Na rozdíl od otce Selamawit, Bekele Beyene nikdy neměl příležitost posílat své dva dospívající syny do školy. „Nemohl jsem si vzdělání pro své děti dovolit, nemohl jsem jim koupit ani boty,” říká. „Když k nám domů přišli komunitní pracovníci a vysvětlili nám, že Člověk v tísni podporuje děti z různých prostředí a s různými problémy, neváhal jsem a oba syny jsem okamžitě přihlásil. Do školy chodí už čtyři měsíce a nevynechali zatím jediný den. Jsme také moc rádi za finanční podporu, kterou nám Člověk v tísni každý měsíc posílá. Za ty peníze jsem dětem koupil oblečení, boty a jednu mladou slepici,” dodává. Ale největší komoditou je, jak sám říká, vzdělání jeho dětí. „Nic nemá takovou hodnotu jako vzdělání. Kdybych se tak mohl vrátit v čase a také chodit do školy!”
V rámci projektu inkluzivního vzdělávání Člověk v tísni zorganizoval rozsáhlou informační kampaň zaměřenou na rodiče, kteří si stále ještě myslí, že jejich děti by nezvládly chodit do školy. Jakmile byly vybrány potenciální školy, bylo vyškoleno 825 učitelů a komunitních pracovníků s cílem poskytnout podporu těmto dětem. Ve výsledku se do projektu zapojilo přes 1 250 přímých příjemců pomoci a 17 000 nepřímých.
Právě na tyto konkrétní děti se Člověk v tísni zaměřil, protože pocházejí z rodin, ve kterých vládnou mylné představy o možnostech vzdělání pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Odpírání vzdělání dětem s postižením nebo těm, které pocházejí z okrajových skupin, má celoživotní dopad na jejich schopnosti učit se, něčeho dosáhnout a získat pracovní příležitosti. Takový přístup pak brání i ekonomickému a společenskému rozvoji celých komunit. Právě proto Člověk v tísni nadále podporuje iniciativy, které pomáhají vzdělávat všechny děti bez rozdílu.
Tento projekt byl z části financován i díky dárcům, kteří přispěli do sbírky Postavme školu v Africe a školám, které uspořádaly Běh pro Afriku. Děkujeme!
