V noci na dnešek začal padat sníh. Terénní pracovník Vít Masare o adventní Praze
Publikováno: 4. 12. 2020 Doba čtení: 3 minuty
Je období Vánoc, na město padá sníh, na náměstích se rozsvěcejí stromečky a ze všech stran koukají z reklam rozesmáté a šťastné tváře. V tento sváteční čas ale vyvstávají sociální problémy hlavního města obzvlášť palčivě. Vít Masare, terénní sociální pracovník v pražské pobočce Člověka v tísni, o tom ví své. Společně se svými kolegyněmi a kolegy vidí i to, co může vánoční atmosféra a čerstvě napadaný sníh zakrýt: nedostupné bydlení, bezdomovectví, děti a seniory na špinavých a přeplněných ubytovnách. Ale najdou se i šťastné příběhy! Například když člověk žijící přes 20 let na ulici může poprvé po dlouhé době prožít vánoční svátky v teple a klidu svého nového bytu.
V noci na dnešek začal padat sníh.
V noci na dnešek spal poprvé po možná 20-25 letech ve "svém", tj. mimo různá improvizovaná přístřeší, garáže, a další, kde byste spát nechtěli, pán, který jako osoba bez přístřeší propadl sítem systému a sociálních služeb na začátku září až ke spolupráci se mnou, de facto nováčkem v Člověku v tísni.
Úplnou náhodou má od včera nově byt: maličký spartánsky zařízený kamrlík a v něm teplo, teplou vodu, soukromí, WC a možnost netahat s sebou denně všude po taškách všechny své věci - zejména stohy úřední korespondence.
Ještě před pár týdny i přes naši spolupráci nevěřil, že by ještě někdy takto normálně mohl bydlet. Mně to připadalo vzhledem k mnoha okolnostem taky šílené, ale o to víc jsem věděl, že to vyjít musí, protože, co jinak s ním? Nechat ho napospas?
Nejšílenější je tato jeho otázka:
"Jak to, že mi za celou tu dobu od roku 1994, co o pomoc žádám, tohle nikdo nenabídnul?"
"Nevím. Štěstí. Smůla."
Na jinou odpověď nepřicházím.
Dnes přišel v čistých šatech, vykoupán, ostříhán. Ba dokonce navoněn. Místo cca 40 kilo v taškách s sebou (částečně ze zvyku, částečně kvůli stěhování) nesl už jen tak 5 -10 kg. Lidé, kteří ho viděli jen během předchozích týdnů, si tu změnu nedokážou představit.
---------------------------------------------------------------
Dnes ráno jsem vypravil svou tříletou dcerku do školky.
Dnes odpoledne jsem na chodbě pražské ubytovny v majetku státu, kde jsou navzdory všem covidovým opatřením koncentrovaní na pár metrech čtverečních chudí lidé s nejrůznějšími životními problémy, narazil na zhruba tříletou roztomilou dívku čekající na svou maminku.
Po chvilce se dívka na chodbě rozplakala.
A já tam stál... a fakt nevěděl co dělat.
Protože to prostředí ubytovny bylo koncentrací všech problémů a fakt tím posledním místem, kde byste chtěli, aby vaše děti trávily čas. Kolegyně, které tam byly se mnou, včetně mnohem zkušenějších, byly zhrozeny a z toho, co viděly, zuřily. A můžete si myslet, co chcete o tom, co si kdo zaslouží nebo ne, ale ta malá možná tříletá holčička od naší společnosti nikdy nedostala šanci na pěkné dětství. Je rok 2020. A toto je Praha.
V prvé řadě jsem psal místnímu radnímu pro sociální věci. V druhé řadě to ze sebe dostávám takto. Jo, bylo to mé poprvé. A takových míst po Česku jsou kvanta. Ale bylo to tak otřesné a bylo v tom místě tolik lidí bez informací o možnosti zlepšení, bez pomoci, že určitě ani já, ani ostatní, kdo to viděli, tímto nekončíme.
Na závěr děkuju Platformě pro sociální bydlení za letitou propagaci principu HOUSING FIRST. A všem, kdo s tím navzdory předsudkům pomáháte. Má to smysl.
