Vánoční přání

 Jmenuji se Kateřina a prvního listopadu to bylo rok, kdy jsem nastoupila na pozici terénní pracovnice. Po roce poznávání různých lidí a jejich problémů, kdy opravdu každý je naprostý originál, jsem si myslela, že mě nic a nikdo nepřekvapí.

A jak jsem se mýlila, něco mě přesvědčilo o opaku. Nebo spíše někdo. A velmi mile.

 Byl klasický podzimní den, kdy jsem se dostavila na domluvenou konzultaci doma u jedné svobodné maminky. Mamince můžeme říkat třeba Marta. S rodinou Marty, která je maminkou 4 dětí, 3 slečen a jednoho chlapce, spolupracujeme již delší dobu. Její děti navštěvovaly předškolní klub, účastnily se doučování, s rodinou jsme řešili zaměstnání i bydlení.

 Tentokrát jsme s Martou měly naplánovanou konzultaci na téma hledání zaměstnání a zjišťování možností zúčastnit se rekvalifikačního kurzu pro získání větší šance při hledání zaměstnání. Do našeho rozhovoru, který i přes obtíže rodiny, vždy probíhá v příjemné atmosféře, vstoupil jediný syn s plným hrnečkem kakaa. Říkejme mu Adam.

„Dáte si kakao?“

Z jeho výrazu bylo jasné, že tou jedinou odpovědí, kterou chtěl slyšet, bylo ano. A já jsem ho nechtěla zklamat. Kývla jsem s úsměvem, a když mi Adam hrneček podával, bylo vidět, jakou radost mu dělá, že se může o něco podělit. Naznačila jsem, že upíjím kakao a jak je výborné. Ten moment mi připomněl, jak blízko už jsou Vánoce. A tak mě napadla otázka:

„Adame, co by sis přál k Vánocům?“

Adam se na mě podíval trochu překvapeně. „Já?“ zeptal se. Kývla jsem: „Ano, ty.“

„Oblečení,” odpověděl.

„Oblečení?“ zopakovala jsem, trochu překvapená.

„Já ho totiž moc nemám, a to, co jsem dostal minulý rok, už je mi skoro malé.”

Pamatujete si, když jsme jako děti dostali „měkouše“? Ten dárek, který přece žádné dítě nechce, protože všechny dětí chtějí krabice plné hraček, které můžou co nejdříve vyzkoušet. Měkouši byli pletený svetr, pyžamo, ponožky a další kusy oblečení, o kterých jsme věděli, že jich máme dostatek. Vzpomínka na měkouše byla první myšlenka, která mě napadla. Adamovo přání mě donutilo vidět věci jinak.

„Ty si opravdu přeješ oblečení?“ zeptala jsem se ho znovu.

„Potřebuju ho,“ odpověděl.

„A kdyby sis mohl přát nějakou hračku, jaká by to byla?“ zkusila jsem se zeptat jinak.

Adam se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Hm, kdybych mohl, tak Lego. To by mi stačilo. Ale já si přeju to oblečení.“

 Ten rozhovor mi v hlavě zůstal ještě několik dní. Pracuji s lidmi každý den, ale některé příběhy se vám zaryjí do paměti. A tento byl jedním z nich.

 Každá zkušenost nás má něco naučit. Tato mi ukázala, že děti dokáží překvapit svou moudrostí a skromností. Adam mě naučil, že Vánoce nejsou jen o tom, co bychom si přáli, ale i o tom,co má pro nás skutečnou hodnotu – ať už je to radost, nebo něco, co opravdu potřebujeme.

 Nevím sice, jaké oblečení udělá Adamovi o letošních Vánocích radost, až si ho rozbalí, ale jedno vím určitě. Pod stromečkem najde i to lego.