Vůči lidem se sociálním znevýhodněním nikdo soucit, sympatie nebo ohleduplnost nechová

Duben 2020 nebyl úplně klidná doba na nástup do služby, která pomáhá dětem a rodinám. Jaké byly začátky?

Máš pravdu, nastoupila jsem ve strašně komplikované době. Jednak jsem tady v dubnu byla jen na částečný úvazek, protože jsem ještě musela zůstávat částečně v bývalé práci, jednak jsem se zaučovala v nové a musela jsem to propojit. Zároveň mě zaškolovala bývalá kolegyně Bára, která odcházela na mateřskou dovolenou, jenže v té době se uzavřely školy, a pak dokonce zakázali fungování sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Výsledkem bylo, že jsme s Bárou vyjely do jedné rodiny a k ničemu dalšímu nedošlo. Služba byla stopnutá a Bára na mateřské. Tak jsem v tom zůstala sama.

Jak jsi tedy poznávala děti a rodiny, se kterými spolupracuješ?

O všem jsem se dozvídala skrz počítač a záznamy v něm. Procházela jsem si to, dělala si poznámky. S rodinami jsem komunikovala asi měsíc výhradně telefonicky. Když jsem třeba v dubnu přijela do školy, abych se představila, tak děti už tam nebyly a neměla jsem možnost se s nimi setkat osobně. Až později jsem za nimi jela a zjišťovala, jak vypadají a kde vlastně bydlí. V létě jsme pak uspořádali pro děti volnočasovou aktivitu, kde jsem část z nich také poznala, ale všechno se mi to propojilo až v září.

Musel to být hodně náročný začátek.

Toho začátku jsem se opravdu docela bála. Chtěla jsem se toho tolik od Báry dozvědět, vidět ji při práci, ale smrsklo se to na jednu hodinovou konzultaci v rodině. Ústně jsme si předaly hodně informací, ale jak člověka nevidíš, nepropojíš si to. Nevíš, jak je třeba schopný komunikovat, to všechno zjistíš, až se s ním setkáš.

Co podpora koordinátorky nebo kolegyň?

Jakmile to bylo umožněno, začala jsem chodit do rodin. Někdy právě se svojí koordinátorkou Jitkou, která byla také na telefonu, kdykoli jsem potřebovala poradit nebo pomoct. Díky tomu, že brzy nastalo období dovolených, tak ty možnosti byly zas omezené, ale jakmile to šlo, vydala jsem se ke kolegyním na stáže a ty mi hodně pomohly. Každá jsme ve své lokalitě, kde působíme, sama, takže to vzájemné sdílení a povídání je důležité. Mít přehled o tom, co kdo řeší, s čím se setkal nebo se jen vypovídat, je pro mě velice obohacující. Postupně se učím zvednout telefon a zavolat jim, když se chci o něčem poradit, ale je pravda, že někdy si řeknu, že nechci obtěžovat. Nicméně cítím, že to sdílení je důležité a mám pocit, že kolegyně to mají stejně.

Dřív jsem pracovala ve školství a pak v chráněném bydlení

Mluvila jsi o bývalé práci, co jsi konkrétně dělala?

Pracovala jsem v Diakonii v chráněném bydlení v Přešticích s osobami s mentálním postižením. Ta práce mě strašně bavila. Já vystudovala Pedagogickou fakultu v Plzni a po škole jsem 5 let učila na základní škole na druhém stupni český jazyk a dějepis. Bylo mi tehdy 23 a byl to pro mě po celou dobu neskutečný stres. Bavilo mě to, ale psychicky to nebylo nic pro mě. Jenže v té době nebylo tak jednoduché vyměnit práci. Nakonec jsem odešla na mateřskou dovolenou, kde jsem strávila 8 let. Pak jsem si říkala co dál, protože učit pro mě nepřipadalo v úvahu. Naštěstí jsem objevila inzerát Diakonie. V sociální oblasti jsem nikdy nepracovala, ale chtěla jsem to zkusit. Byla tam skvělá vedoucí, nadšená pro práci, kterou dělala, k lidem měla hluboký respekt a úctu a to se mi líbilo. Pracovala jsem s 10 lidmi, což bylo tak akorát. S každým se dělalo něco jiného, někdo se učil číst a psát, někdo někam dojít, finančně hospodařit nebo vařit. Skvěle individuální. Bylo to prostředí, které mi vyhovovalo.

Co Ti ta práce přinesla?

Já jsem díky tomu pochopila, co bych chtěla dělat. Že mě zajímá téma sociální rehabilitace. Že mě baví lidi někam posouvat. Bohužel se pak změnila spousta věcí, změnil se koncept práce a přestal mi vyhovovat, tak jsem se rozhodla odejít. Jsem ale moc ráda, že jsem měla možnost nahlédnout do života lidí s mentálním znevýhodněním a toho, jak na ně nahlíží společnost. Lidé se zdravotním postižením vyvolávají vlnu soucitu. Teď pracuju s lidmi se sociálním znevýhodněním, vůči kterým téměř nikdo soucit, sympatie a ohleduplnost nechová. V některých věcech jsou tyhle dvě skupiny lidí stejné, ale veřejnost je chápe úplně jinak.

Proč ses rozhodla pro práci v Tísni?

Tíseň má jméno a já jsem byla přesvědčená, že svoji práci tahle organizace dělá dobře. Když jsem viděla inzerát na práci s rodinami s dětmi, tak mi to přišlo blízké právě náplní práce. Nechtěla jsem dělat ve škole, ale práci s dětmi jsem měla ráda. Když jsem díky Alešovi a Jitce získala větší náhled do obsahu práce, tak jsem věděla, že je to ono. Zajímavá shoda náhod je, že tuhle novou práci jsem hledala opravdu dlouho, asi rok a půl, a pak mi volali ve stejný den z Ledovce i z Tísně, že mě berou. Mezitím jsem dělala asistentku pedagoga ve waldorfské škole, tak to na sebe i hezky navazovalo s tou podporou vzdělávání dětí, které se věnuju i teď.

Momentálně řeším v rodinách zejména školu

Co aktuálně v rodinách řešíš?

Ve většině rodin teď řešíme školu. Jak si rozdělit úkoly tak, aby rodiče s dětmi všechno zvládli a nezbláznili se z toho. Řešíme po jednotlivých dnech a po předmětech, čemu se mají věnovat.

Zkus mi to popsat konkrétně.

Třeba do jedné rodiny jsem přijela a zjišťovala jsem, zda jsou ve spojení se školou. Zjistila jsem, že mají zadané úkoly a nějaké pracovní listy a s paní učitelkou komunikují přes Whats up. Poprosila jsem je, aby mi přinesli všechny potřebné učebnice a sešity. Něco měli na stole, něco v pokoji, na poličce, v aktovce. Poté co vše přinesli, zatrhala jsem stránky v sešitech, které mají vypracovat během nadcházejícího týdne.

Fungovalo to?

No další týden jsem zkontrolovala, jestli jsou všechna cvičení hotová. Něco splnili, ale ne všechno. Zjistila jsem, že jak měli zatrhaných hodně stránek, tak toho na ně bylo moc a nebyli schopni se v záplavě úkolů orientovat. Rozepsali jsme tedy učivo zcela konkrétně po jednotlivých dnech, aby každý den udělali něco z každého předmětu. Zároveň jsem začala zjišťovat, co slečna ve druhé třídě umí, co zvládne sama, k čemu potřebuje pomoc jen částečně a co musí bezpodmínečně dělat s rodiči, protože sama tomu vůbec nerozumí. Hodně jsem taky zvažovala, jaká látka je nezbytná a co se dá lehce vypustit.

V ostatních rodinách je to podobné?

Ano. Třeba v jedné rodině spolupracujeme něco přes měsíc, oslovila mě přímo škola. V rodině jsou dvě holky ve druhé a osmé třídě. Během jara a nepřítomnosti ve škole nabraly skluz a nestíhají. S jejich maminkou jsme si vydefinovali, na co je potřeba se zaměřit, a prioritní je samozřejmě ta škola. Ale v rodině jsou i další potíže. Jakmile to půjde, tak budeme muset řešit finance. Maminka přiznává, že neumí úplně hospodařit a ráda by s tím něco udělala. U starší dcery je zase potřeba zapracovat na jejích povinnostech. Rodina má doma takové malé hospodářství a děti by určitě měly pomáhat a zapojit se. Dcery mají rády koně, tak by to mohla být taková dobrá páka na ně :-)

Situace v rodinách je někdy nesmírně těžká

Ta práce s rodinami je dost pestrá.

To je. Třeba v jedné rodině pracuju s pánem se 3 malými kluky. Je s nimi už rok doma, jeho manželka má psychiatrické onemocnění a po většinu času je hospitalizovaná. Jeden chlapec je školou povinný ve speciální třídě a ti mladší jsou ve věku 3 a 4 let. Péči o ně zvládá skvěle, ale finančně je to bída, bez pomoci tchýně by se neobešel. Prostřední syn nastoupil od listopadu do školky. Momentálně je pán v rozvodovém řízení. Řešíme obědy ve škole pro staršího syna, ale taky lékařskou péči u toho nejmladšího, který na tom není moc dobře a jeho psychický stav je potřeba akutně řešit specialisty.

To jsou docela těžké životní situace.

A to není nic ojedinělého. Třeba před 14 dny jsem s jednou rodinou byla u soudu. Řešilo se svěření dětí do péče matky. Ale nakonec to vypadá, že bude nařízen soudní dohled a dopadne to společnou péčí. V rodině pracujeme dlouhodobě. Matka s otcem být nechce, nicméně reálně on je po celý den v jejich domácnosti a stará se o své tři dcery, zejména pak o prostřední, která má těžké postižení, péče o ni je opravdu náročná. Vůbec nereaguje, jen na vysoké a nízké tóny. No a tatínek po celodenní péči odchází a žije v podstatě jako bezdomovec, navíc hodně pije. Doufám, že soudní dohled bude důležitým momentem, který rodinu donutí si některé věci uvědomit a změnit. V neposlední řadě se také s jedním klientem snažíme, aby mu bylo přiznáno alespoň příbuzenství ke své dceři, která je nyní u pěstounů, a mohl ji navštěvovat či být s ní v kontaktu. Celý problém totiž spočívá v tom, že v jejím rodném listě je uveden jiný otec a matka žije neznámo kde. Pak přestože jsi biologický otec, toho moc nezmůžeš. Bohužel toto je práce na dlouhé lokte a klient svou dceru už velmi dlouho neviděl.

Ale ty se věnuješ i podpoře vzdělávání dětí, co si pod tím mám představit?

Tak třeba v Chotěšově máme na základní škole skupinové doučování pro děti s odlišným mateřským jazykem, tam dochází kolem 10 dětí. Bohužel sotva jsme ho v září opětovně rozběhli, museli jsme ho zase stopnout. Některé z nich mají individuální doučování. Naštěstí z těchto dětí všechny jsou připojené online, tak tam v tuhle chvíli není žádný větší problém.

Děti individuálně doučuješ Ty nebo dobrovolníci?

Některé já a některé dobrovolníci. Mám v rodinách teď asi 4 prvňáky, jednu druhačku, jednu třeťačku, u těch online doučování moc nepřipadá v úvahu, takže když je umožněno osobní doučování v rouškách, doučujeme například v kanceláři. Dobrovolníky mám dva stálé a dva teď nové. Dva z nich doučují online.

Děti mi říkají paní učitelko nebo paní doučovatelko

Napadá mě, jak Ti vlastně říkají lidé, se kterými pracuješ? Ať už ti dospělí nebo děti.

Tak třeba jedna paní o mně mluví jako o své kolegyni nebo klientce. To mě vždy rozesměje. Ale jinak mi někdo říká Jano, někdo paní Maříková a někdo paní Valíková – asi kombinace mého příjmení Maříková a příjmení mé předchůdkyně Vladyková :-) No a děti jednoznačně paní učitelko! Nebo paní doučovatelko, přestože se snažím, aby mi říkaly Jano. Už se to ale trošku zlepšuje s tím, jak mě znají déle.

Jak Tvou práci vnímá Tvoje nejbližší okolí?

Můj táta ze mě chtěl mít učitelku. Pak mě zase viděl v kanceláři. Já bych ale v kanceláři byla nešťastná. Když jsem začala pracovat s lidmi s postižením, nechápal to. Dokonce jsem do chráněného bydlení svoje rodiče vzala, ale otec jen kroutil hlavou, jak to můžu dělat a ještě za ty peníze. Mamka moji práci chtěla naopak poznat víc, má víc empatie. Dodnes se mě ptá na lidi, se kterými jsem tam pracovala. A při mé současné práci mi vlastně taky pomáhá. Dělala státní zástupkyni, takže když potřebuju vysvětlit některé postupy týkající se soudních záležitostí, jdu za ní a je mi nápomocná. No a manžel ten to vnímá pozitivně, mám v něm maximální podporu. Má pro moji práci pochopení a váží si jí, i kdy jsem nikdy nepřinesla domů moc peněz  Sdílím s ním, s jakými problémy se lidé potýkají, co řeší.

Ale ty máš i děti. Jak ty to vnímají?

Mám tři kluky. Víš, já vždycky chtěla tu sociální práci propojit se svojí rodinou. Aby moje děti uměly jednat s lidmi s nějakým znevýhodněním. To je asi jeden z nejvyšších cílů, který bych jim chtěla předat. Myslím, že ten nejstarší to chápe, ale vysvětlit těm mladším situaci rodin se sociálním znevýhodněním je ještě těžké. Na druhou stranu mladší kluci se mnou byli třeba na jedné volnočasovce, kterou jsme pořádali. Bavilo je to a zapadli mezi ostatní děti.

Co děláš ve volném čase?

Hodně cestujeme. Velmi mě baví poznávat a objevovat nová místa. Potřebuju se stále těšit, kam zase vyrazíme nebo co podnikneme. O víkendech jezdíme s rodinou na Sázavu, do Krušných hor, chodíme po lesích. Moji kluci nesnáší neděle, protože jsme celý den v lese :-) Často se jim nechce, ale na druhou stranu doma se s nimi vydržet nedá, protože jsou moc aktivní a hluční. Taky dost sportuju, od aerobiku, křes kruhové tréninky, běhání až po fotbal s klukama. No a pak ráda čtu, hlavně severské detektivky.