Za závojem… Jak studují dívky v Nepálu

Publikováno: 10. 4. 2024 Doba čtení: 3 minuty
Renu na cestě do školy.
© Foto: Onion Films pro Člověka v tísni

„Pro ženu není snadné prosadit se. Naše společnost to neumožňuje. I když ji rodina podporuje, společnost ne,“ vysvětluje Renu na začátku našeho rozhovoru.

Ženy v Nepálu to mají komplikované. Ženy z oblasti Terai to mají ještě těžší. Jsou marginalizovány, je pro ně těžké získat vzdělání. Renu se zasazuje o společenské změny, věnuje se osvětě ve svém okolí i celé společnosti a inspiruje ostatní.

Renu Kusawa (27 let) je nadějí ve své vesnici, kde se zasazuje o vzdělávání dívek. Za velký problém považuje nedostatek informací o reprodukčním zdraví a menstruaci. Renu také zvedá téma proč by se neměly uzavírat dětské sňatky. Pracuje jako sociální pracovnice v okresním koordinačním centru v rámci projektu Aarambha, který je podporován britskou vládou a veden Člověkem v tísni ve spolupráci s Aasaman Nepál a SODCC. Renu původně pracovala jako facilitátorka projektu, ale poté byla povýšena na sociální pracovnici. Renu sama byla provdána jako dítě.

„Byla jsem provdána v 17 letech, když jsem studovala na střední škole. Otec chtěl, abych studovala dál, ale dědeček s tím nikdy nesouhlasil,“ vzpomíná Renu a pokračuje: „Věděla jsem, že musím studium dokončit, ale rok po svatbě jsem otěhotněla. Podařilo se mi složit zkoušky a pak se můj život zastavil. Dítě se stalo mým celým světem.“ Přestala vyprávět a po tvářích jí začaly stékat slzy. 

„Doma jsem se vždy schovávala za závoj. Nesměla jsem s nikým mluvit. Zejména s muži ne. V naší společnosti jsou ženy doma a schované za závojem. Nikdo si to neumí ani představit,“ říká Renu. To jen potvrzuje i dojmy našich pracovníků, kteří v okolí vesnice strávili poměrně hodně času. Vdané ženy jsme neviděli pracovat vůbec, také byly schované za závojem. Poté se ukázala Renu, nejenom že na sobě neměla závoj, ale byla odhodlána si s námi i promluvit.

„Můj otec mě vždy podporoval ve vzdělání, a i můj manžel i tchán vždy stáli za mnou, ale moje tchýně s tím nikdy nesouhlasila. Když moje děti trochu povyrostly, tak mě bratr přihlásil ke studiu pedagogiky a později to přijala i tchýně,“ vzpomíná Renu. Rodina Renu byla odvážná v podpoře jejího studia. „Naše společnost má velmi negativní postoj ke vzdělání dívek. Většina lidí ve vesnici vám řekne, že jsem rozmazlená. Teď když jsem chtěla jít na vysokou školu, tak jsem si musela sundat závoj. Když jsem to udělala, hned mě všichni ve vesnici začali pomlouvat. Můj manžel mi ale věří. Ve chvíli, kdy se uvolnila pozice facilitátorky, tak jsem se hned přihlásila a byla jsem vybrána. Od té doby pracuji i studuji zároveň,“ dodává Renu.

Během práce facilitátorky se Renu naučila více chápat své okolí, začala se věnovat mladým dívkám a jejich rodinám. Začala dívky povzbuzovat, aby pokračovaly ve studiu a učily se novým dovednostem. Mezitím se také stala finančně nezávislou, jak nám řekla: „Když jsem byla facilitátorkou, vydělala jsem trochu peněz a začala jsem přispívat na chod domácnosti mému tchánovi. Ten ale odmítl peníze přijmout a trval na tom, abych si peníze nechala pro sebe. Později si můj švagr zlomil nohu a já jsem mohla našetřené peníze použít na jeho léčbu.“

Díky práci facilitátorky získala Renu nutné sebevědomí, a i místní lidé ji začali respektovat. Důvěřovat jí začaly i dívky ve školách a dalších organizacích. Renu se osamostatnila a dodává: „Dokonce i ve větších organizacích mě teď znají. Cítím se velmi šťastná, ale kdyby mě manžel nepodporoval, byla bych stále schovaná pod závojem,“ vysvětluje hrdě a dodává: „přijmutí společností má v životě každého jedince velký podíl. Vím, že pro mě byla tahle změna důležitá.“


Autor: Člověk v tísni

Související články