Život ve strachu. Rozhovor s klientkou sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi

Jaký je Váš příběh?

Můj hlavní problém je, že jsem přestala fungovat jako máma. Mám psychické problémy, které si přináším z dětství. Zažila jsem hodně traumat, v dětství mě znásilnili, ve škole mě šikanovali. Začala jsem utíkat z domu. V šestnácti jsem otěhotněla, protože jsem si myslela, že když si najdu přítele a založím si rodinu, tak se dostanu pryč od problémů. Jenomže když jsem otěhotněla, tak se se mnou přítel rozešel, dozvěděla jsem se, že mě podváděl. A tak jsem i s dcerou zůstala na krku rodičům. Po porodu jsem začala pracovat a mamka si dceru vzala do péče. Hodně jsem cestovala po světě - nechala jsem dceru u rodičů a jezdila za prací. Potom jsem si našla dalšího přítele, ale ten mě jenom využíval. Vzal si na mě půjčky, telefony, internet. Ale neměli jsme to z čeho splácet. Tehdy jsem se začala bát telefonů. Pořád mi někdo volal, že někde dlužím.

Brala jsem drogy, což taky určitě ovlivnilo moje zdraví. Brala jsem pervitin, marihuanu, pila hodně alkohol, abych se cítila trochu líp. Potom jsem si našla mého stávajícího manžela.

Jaké to bylo v práci?

Pracovala jsem, dělala jsem i šestnáctihodinové směny. Ale vždycky jsem z práce utekla. Stal se nějaký průšvih a já jsem to nikdy nedokázala vyřešit. Bála jsem se, co bude druhý den. Takže jsem vždycky dala výpověď. Všechno je to dané mými psychickými obtížemi. Ze začátku jsem to ještě nějak zvládala. Pak jsme se s mým současným manželem odstěhovali a tam to začalo. Měli jsme sousedku, která pořád nadávala, že jsem přistěhovalec. Řvala na dceru, hodila z okna na kočku televizi. Tehdy jsem začala mít vážné psychické problémy. Zároveň jsem se starala o tetu na LDN, chodila jsem za ní každý den, byla na přístrojích a umírala. To mi nedělalo dobře. To už jsme měli syna, bylo to těsně po porodu. Nezvládala jsem péči o něj, neuměla jsem to s ním. Dceru jsem porodila v mladém věku a byli tam se mnou rodiče a hodně mi s ní pomáhali. Problémy se nabalovaly. Chtěla jsem se odstěhovat. Radši jsem utekla, než abych to řešila.

Takže pak jste se přestěhovali?

Ano. Těšila jsem se, že budeme mít zahrádku, strašně jsem ji chtěla. Byla jsem ráda, že budu konečně sama, že nebudu poslouchat sousedy a nebudu se muset před nikým přetvařovat, že jsem v pohodě, že jsem normální.

Když už jsem se z toho konečně začala dostávat, a říkala jsem si, že všechno bude v pohodě, že to zvládnu, že máme baráček a zahrádku, máme zdravé děti. Snažila jsem se žít trošku lepší život. Ale pak přišli policajti s tím, že můj bratr měl zneužívat mou dceru. Já jsem bráchovi vždycky věřila, měla jsem ho ráda, jenomže policajti na mě tlačili a říkali, že je to pravda. Zavřeli ho na šest let. To mě úplně položilo, oživilo mi to vzpomínky na moje dětství.

Jak se vám žije se sociální fobií?

Strašně. Už od rána mám pocit, že mě někdo sleduje, slyším hlasy. Pořád mám pocit, že si o mně někdo povídá, že si na mě všichni ukazují, že všichni ve vesnici řeší jenom mě. Takže se raději zavírám, bojím se nebezpečí. Neustále mám pocit, že se něco stane. Léčím se.

Nesmím otevírat okna, hrozně mi vadí, že mě někdo může slyšet. Musím být zabedněná ve své škatulce, nejlépe zaházená tak, aby mě někdo neviděl. Mám hroznou fobii z lidí, nedokázala bych dojít ani k doktorovi, kdyby se mnou nebyl manžel. Kdyby měl někdo přijít a já bych byla sama doma, tak bych se zamkla a nikomu bych neotevřela. Byla bych schopná vyskočit z okna, kdyby se někdo dobýval do domu. Nejraději bych se zamkla doma a dělala, že neexistuji.

I když se léčím, tak mám pocit, že prášky moc nezabírají. Moje psychiatrička je taková rázná. Bojím se jí říct, že léčba nefunguje, že se to zhoršuje. Já se bojím i těch léků, bojím se, že mi zhorší zdravotní stav. Mám ještě cukrovku, problém s palcem. Hrozí, že mi ho budou muset amputovat, když se zanítí. Měla bych brát inzulín, ale ten někdy vynechávám. Mám z toho strach. Bojím se, že si to píchnu špatně.

Docházíte i na terapii?

Teď jsem začala docházet do skupiny To se ví, ale předtím jsem nechodila nikam, protože jsem nemohla najít terapeuta. Všude měli plno. Strašně jsem se bála, ale bylo to skvělé. Nechali mě dost mluvit, ptali se. To jsem nečekala, myslela jsem, že ze začátku budu jenom poslouchat. Byla tam slečna, která říkala, že má ty samé problémy jako já, chodí i k té samé psychiatričce.

Byla jsem i hospitalizovaná v psychiatrické nemocnici. Tam se mi ulevilo, bylo mi tam dobře, protože tam byli lidé, kteří jsou na tom stejně, měli podobné zážitky. Cítila jsem oporu. Tady mám oporu jenom v manželovi, ale on nerozumí tomu, co se děje. Neví, jaké to je. V nemocnici to ti lidé věděli. Proto se mi tam značně ulevilo a cítila jsem se tam jako mezi svými. Chtěla bych docházet do denního stacionáře a začít chodit do Ledovce na Cesty zotavení, abych se jenom neuzavírala doma.

Jak zvládáte péči o dvě děti?

Teď hodně špatně. Kdybych neměla manžela, tak to nezvládnu.

Vy jste vyhlásili sbírku.

Kamarád mi vyhlásil sbírku Znesnáze21, protože jsem mu říkala, že žijeme v dost krušných podmínkách. Máme dům, který jsme chtěli postupně zvelebit, ale díky tomu, že manžel je se mnou doma a stará se o domácnost a děti, nemůže chodit do práce. Takže jsme bez prostředků. Všude nám to plesniví, máme špatnou podlahu, WC ve špatném stavu. Jsou to hrozné podmínky. Ta sbírka by nám měla pomoct se přestěhovat do Plzně, zaplatit kauci a na pár nájmů dopředu. Teď jsme na tom finančně trošku líp, protože mi pomáhá paní Kotvová z Člověka v tísni. Díky ní jsem doložila všechny dokumenty na úřad práce a bereme teď příspěvek na bydlení a další dávky. Je to tak akorát na zaplacení nájmu a na jídlo. Nic víc si nemůžeme dovolit.

Máte nějaké dluhy?

Mám, ale ani nevím kolik, hodně mě zadlužil bývalý přítel.

Je něco, co Vás těší?

Těší mě, když jsou děti šťastné. Moc toho teď není. Protože poslední dobou se bojím všeho, letadel, jeřábů, často se lekám.

Zeptám se kolegyně Katky Kotvové, na co se v rámci spolupráce soustřeďujete?

Aktuálně řešíme vyřízení sociálních dávek, dodávali jsme žádost o prodloužení příspěvku na bydlení a novou žádost o přídavek na dítě. Pak se soustředíme na podporu psychiky maminky, řešíme i invalidní důchod, o který budeme žádat na základě doporučení ošetřujícího lékaře. Obecně si povídáme, například o nutnosti léků. Rodina se na základě doporučení školky objednala na vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, kde se potvrdila potřeba asistentky. Ale v současné době z personálních důvodů ve školce asistentka není, takže syn může chodit do školky jenom na jednu hodinu denně, do desíti hodin dopoledne si ho rodina musí vyzvednout. To paní nepřidává, protože nemá ani dopoledne pro sebe. Na základě doporučení od OSPOD se budeme zaměřovat na péči o domácnost, úklid a budeme se věnovat rozvíjení rodičovských kompetencí v přípravě do školy u starší dcery.

Jak probíhá spolupráce s rodinou?

S rodinou probíhá spolupráce od loňského července, kdy se na mě obrátil OSPOD. Z počátku jsem komunikovala jenom s manželem, maminka se nechtěla moc zapojovat. Postupně ale začala spolupracovat celá rodina a spolupráce je výborná.