Znovu na místě, kde před sedmi lety udeřil tajfun Haiyan
Publikováno: 4. 12. 2020 Doba čtení: 8 minut
Uplynulo už sedm let, co Filipíny zasáhl tajfun Haiyan, místními nazývaný Yolanda. Pro obyvatele města Guiuan ve Východním Samaru Yolanda slouží jako orientační měřítko kdykoli, kdy zemi hrozí silná vichřice. Yolanda byla totiž jedním z nejmohutnějších tropických cyklonů, které kdy svět zaznamenal. Východní Samar jako první pocítil zuření silného větru, protože leží přímo v místě, kudy se cyklon hnal a ničil vše, co mu přišlo do cesty.
Dokonce i pro tuto oblast, která je k prudkým změnám počasí náchylná, byla síla této bouře naprosto nevídaná. Ještě dnes vyvstávají hrůzy 8. listopadu 2013 před očima zemědělců Východního Samaru tak živě, jako by se udály včera. Zde jsou příběhy čtyř zemědělců, kteří tuto tragédii přežili a kterým jsme pomohli.
Následky
Maria Casaroman má 11 dětí a věnuje se zemědělství ve městě Santa Rosa, Balangiga. Dobu, kdy v této oblasti zuřil tajfun Yolanda, přečkala v evakuačním středisku. Když bouře ustala, vrátila se domů do vesnice. Tam zjistila, že z jejího domu zbyl jen sloup a septiková nádrž. Z rybí farmy v městečku nezbylo vůbec nic. Nepřežila ani jedna z vysazených kokosových palem.
Než Yolanda udeřila, Angeles Abayan (57) vyráběla kokosový olej (copra) a pěstovala sladké brambory. Když se dozvěděla, že se schyluje k supertajfunu, evakuovala se do nedalekého domu, který byl pevnější a odolnější. Stejně jako ostatní lidé ve Východním Samaru po návratu zjistila, že její dům smetl tajfun z povrchu.
Fermin Princillo byl v čele vesnice a pěstoval kokosové ořechy, ale od neštěstí, které přinesl tajfun, je pro něj mnohem těžší zajistit si obživu. „Nějaký čas jsem rybařil, potom jsem se věnoval pěstování kořenových plodin. Vzal jsem motocykl a jel sázet do hor nebo jsem u moře vyplétal rybářské sítě," říká Princillo.
Daleko od domova
Příběh Elmera Gevena je trochu jiný než příběhy ostatních zemědělců, kteří byli svědky bouře ve Východním Samaru. Ten den v roce 2013 pracoval zrovna jako kovář v zahraničí, konkrétně v kanadské Albertě. Předtím, než Yolanda na území Filipín udeřila, neměl tušení, že bouře dosáhne síly supertajfunu. Jeho žena byla pořád v městě Guiuan, zatímco jejich děti pracovaly nedaleko hlavního města ve městě Parañaque. Den po bouři se Geven od svého šéfa dozvěděl, že jeho domovské město tajfun silně zasáhl. Okamžitě se sbalil a zkusil se co nejrychleji dostat domů.
Gevenovi trvalo 10 dní, než se ke své rodině dostal. Bylo těžké si zarezervovat let a na čtyři dny uvízl v Bicolu. Když konečně okolo druhé hodiny ráno dorazil na letiště v Guiuanu, vydal se pěšky posledních 10 kilometrů, protože žádná doprava tu nefungovala.
Pohled, který se mu naskytl, byl příšerný. „Vše, co z mého domova zbylo, bylo jen několik betonových bloků. Má žena a švagr udělali improvizovanou střechu pomocí palmových listů," vzpomíná Geven. Přinesl rýži, jídlo v konzervách a plachtu na střechu. Svým dětem radil, aby se do provincie nevracely a zatím se spolu se ženou dali do práce, aby si znovu postavili domov.
Složitá cesta k obnově
I když už uplynulo sedm let od doby, kdy zem zasáhla Yolanda, Princillo nemůže s určitostí říct, že se už z následků tajfunu vzpamatoval. „Myslím, že není dobré si stále připomínat, co se stalo, protože Yolanda pro nás znamenala extrémně těžké období,” říká. „Přišli jsme o živobytí. Všechno, co jsme zasadili, bylo zničeno."
Od dob této katastrofy se Casaroman už silného větru nebojí, protože tuší, že ten nejhorší už přežila. „Když nastane bouřka, zalezu pod stůl a ten mě ochrání před sutinami, nebo tvárnicemi, které létají kolem,“ říká.
Casaroman už také ví, že když má přijít bouře, musí včas nakoupit zásoby, postarat se o důležité dokumenty a uskladnit sklizenou rýži v dostatečné výšce, aby ji bouře nesmetla. „Díky školení vedeném Člověkem v tísni vím, že je možné plodiny a úrodu pojistit u Filipínské pojišťovny zaměřené na plodiny. Tak můžu mít jistotu, že když dojde ke zničení mých plodin, nepřijdu o všechny své příjmy," dodává. V roce 2013 si Casaroman také koupila loďku, kterou vytahuje do bezpečné vzdálenosti na souš, aby ji silný odliv neodnesl. I když už uplynulo sedm let od doby, kdy zem zasáhla Yolanda, Princillo nemůže s určitostí říct, že se už z následků tajfunu vzpamatoval. „Myslím, že není dobré si stále připomínat, co se stalo, protože Yolanda pro nás znamenala extrémně těžké období,” říká. „Přišli jsme o živobytí. Všechno, co jsme zasadili, bylo zničeno."
Projekt kakao
Dnes je Geven jedním z těch, které podporuje projekt financovaný novozélandským Ministerstvem zahraničních věcí a rozvojovým programem Trade Aid Programme a který realizuje Člověk v tísni spolu s SPS Biosecurity Ltd. Cílem projektu je zvýšit odolnost chudých zemědělců tak, že se zvýší produkce kakaa ve Východním Samaru. Geven říká, že je Člověku v tísni vděčný za sazenice kakaa, které dostal. I když se jako farmář kakaem zabývá pouhý rok, věří, že až začne svou úrodu prodávat, jeho život se změní.
Člověk v tísni pomohl také Abayan, která se v rámci programu ve Východním Samaru zúčastnila školení Člověka v tísni, které se zaměřovalo na pěstování kakaa. Naučila se, jak rostliny zastřihávat i jak jim dodat úrodnou půdu. Věří, že zemědělské dovednosti jsou pro lepší živobytí nezbytné.
Na dobu, kdy konečně sklidí plody své zemědělské činnosti, Abayan stále ještě čeká, protože mnoho jejích rostlin ještě neplodí. Důvodem jsou především důsledky tajfunu Fanfon, silné bouře, která Východní Samar zasáhla v prosinci 2019 a mnoho jejích plodin tehdy zničila.
Strasti umocněné pandemií
Pandemie COVID-19 život lidem ve Východním Samaru ještě víc ztížila. Například Princillo má problémy dostat se na farmu, kde pěstuje kakao, aniž by musel kvůli omezení pohybu do karantény.
Přesto vytrvale pokračuje ve svém úsilí a doufá, že sklidí úrodu a zajistí tak živobytí pro svých pět dětí. „Trh s kokosem už téměř nefunguje, takže do projektu s kakaem vkládám velké naděje."
Abayan Princillovy názory sdílí. Na začátku lockdownu lékaři jejímu muži zjistili vysoký krevní tlak a problémy se srdcem. „Musel do nemocnice a na práci jsem tu zůstala jen já,” říká. Dnes je pro ně poměrně těžké prodat banány a zeleninu kvůli cestovním omezením. „Nemohu cestovat nikam daleko a teď, abych zlepšila naše živobytí, jezdím sázet do hor,” říká Abayan. Nyní se už její manžel pomalu zotavuje a oba na farmě pracují spolu, aby jakž takž vyšli s penězi.
Problém politiky
Politické problémy, kterým země čelí, oslabily důvěru lidí ve vládu a v to, že jim vláda pomůže. „Jestliže nejste správně napojeni na lidi z místní samosprávy, tak se vám od ní pravděpodobně pomoci nedostane," říká Casaroman. Chybí také komunikace a iniciativy, které by se skutečně zabývaly potřebami lidí. „Stalo se například, že zemědělci dostali loďky a rybáři hnojivo. Nebo jsme dostali vybavení pro pěstování kukuřice, i když jsme pěstovali rýži," dodává Casaroman. Tyto případy ji utvrzují v přesvědčení, že nakonec se lidé stejně mohou spolehnout pouze sami na sebe. Kdyby měla Casaroman příležitost mluvit s vlivnými lidmi, požádala by je o hnojiva a pesticidy, protože ty jsou docela drahé a pro pěstování rýže přitom nezbytné.
„Zemědělcům by se měla věnovat větší pozornost,” říká Abayan a dodává: „Kdyby nám tak vláda prokázala větší podporu a poskytla školení.” Princillo říká to, co mnoho dalších zemědělců: je třeba, aby vůdčí osobnosti lépe rozuměly potřebám svých voličů. „Musí opustit ty čtyři stěny svých kanceláří, rozhlédnout se a pak uvidí, v jakém stavu se lidé nacházejí, zvlášť teď v obě pandemie," říká.
Výzva k akci
Vedle všech těchto problémů je tu ještě klimatická změna, která činnost zemědělců ovlivňuje zřejmě víc, než cokoli jiného. Casaroman poznamenává: „Životní prostředí musíme chránit. Když budou dřevorubci nelegálně kácet stromy a lidé budou brát z řeky písek a štěrk, řeka bude pořád hlubší a její proud silnější, což povede k častějším povodním."
Také Princillo je přesvědčen, že pro ochranu životního prostředí je nutné jednat okamžitě. „Těmto pohromám můžeme zabránit, jestliže zasadíme dost stromů a omezíme znečišťování životního prostředí,” říká. „Také nesmíme pálit odpad, protože tím zabijeme živiny v půdě a kouř opět způsobí nežádoucí znečištění životního prostředí."
Pohled zpět
Když jsme se farmářů zeptali, jestli se Východní Samar už vzpamatoval ze supertajfunu Yolanda, odpověděli různě. Casaroman říká, že zhruba 70 procent lidí v jejím okolí se z následků tajfunu dostalo. Domnívá se, že ti, kterým se vzchopit nepodařilo, nevyužili správným způsobem pomoc, které se jim dostalo.
Princillo si myslí, že ještě zbývá dlouhá cesta a mnoho úsilí, než se obyvatelé Východního Samaru budou moci těšit na udržitelnou budoucnost. Na otázku, aby jmenoval jednu věc, která by znamenala pokrok, Princillo odpověděl, že by to byla silnice propojující farmu s trhem. „Musíme ujet strašně dlouhou vzdálenost a ještě se dostat přes řeku, abychom se z farmy dostali na trh. Kdybychom měli silnici, mohlo by kakao pěstovat více lidí."
Princillo sní o tom, že když bude pokračovat s pěstováním kakaa, budoucnost bude pro jeho rodinu optimističtější. „Věřím, že kakao mé rodině pomůže, protože až tyhle plodiny vyrostou, výsledek mé práce se zúročí a stane se investicí."
Abayan sdílí Princillovu naději, že produkce kakaa bude mít ve Východním Samaru úspěch. „Jen musíte pečovat o to, co zasadíte,” radí. „Jednoho dne se vám to vyplatí.”
Geven chápe význam odhodlání. „Mnohé se změnilo, ale nemůžeme spoléhat jen na to, co nám vláda dá," říká a zdůrazňuje, že u zemědělců závisí úspěch a vytvoření trvalého zdroje příjmu na míře jejich odhodlanosti a vervy, kterou do své práce vloží. „Musíme pro výsledek něco udělat. Být zemědělcem je jako vychovávat děti. Když do jejich výchovy nevložíte žádné úsilí, nic pořádného z nich nebude."
